Kvarta a její "výhra"
(Karolína Kopecká) V nedávné době se kvarta zúčastnila zeměpisné soutěže a (kupodivu) vyhrála. Pokusím se vám zhruba vypovědět, jak to probíhalo. Text je rozdělen do dvou částí-vypracování soutěže a samotná exkurze. Takže kdyby vám náhodou první část připadala nudná a zdlouhavá, máte možnost rovnou přeskočit do té druhé, ne že by vám to nějak pomohlo, ale zkusit to můžete.
Vypracování soutěže
Jednoho krásného dne jsme o přestávce seděli v učebně zeměpisu a nudili se. Část třídy psala domácí úkol na češtinu, část dělala tahák na blíže nejmenovaný předmět, já si četla a zbytek bloumal po chodbách. Prostě studentská idylka... V tom ale přiběhla pí. profesorka Šimonová a v očích měla podivný lesk. Ve chvíli bylo všem jasné, že idylka skončila. V ruce držela kus papíru, z něhož se nám jala cosi předčítat. To byla ovšem velká chyba, poněvadž než jsme vůbec stačili zaregistrovat co se děje a začít poslouchat, utekla nám polovina textu. Hlasité dohadování o obsahu této půlky způsobilo, že nám utekla i ta druhá. Naštěstí dorazila část třídy, jež se do té doby poflakovala po chodbách , pí pofesorka přečetla vše znovu a ušetřila nás trapného vyptávání pro studenty výběrové školy tak nedůstojného…
Na našich tvářích se střídal úžas s úděsem. Utéct nebylo kam a informace se na nás valily jak lavina. K 150 letému výročí se fakulta blablabla rozhodla, že blablabla uspořádá soutěž pro blablabla. Vyberte ve vašem okolí místo, které se vám nejvíc líbí, vyfoťte ho, zodpovězte přiložené otázky, viz blablabla, a vše to pak pošlete tam a tam do toho a toho dne. Z výsledných prací se pak sestrojí jakýsi atlas-průvodce po ČR, vše bude zveřejněno na internetových stránkách+ další série blablabla.. Pí profesorka je „ženou činu“, tak se hned ujala organizovámí práce.Ani jsme nestačili začít protestovat a už jsme přemýšleli nad naším oblíbeným místem…
Návrhů byla celá řada, největší zastoupení měly bary, hospody apod., pak tu byl hřbitov, Dům hrůzy(bílá oprýskaná barabizna v Talichově ulici, obývaná příslušníky slabší sociální vrstvy a černobílým psem) a pak také pár návrhů typu: městské hradby, Jenštejnský dům apod. , které tam p. Šimonová nenápadně propašovala v naději, že si jich nevšimneme, omylem to budeme považovat za vlastní nápad a zvolíme je jako berounské top.
V momentě, kdy byla popsána celá tabule, prohlásila naše třídní, že návrhů už máme dost a až na pár z nich (které pak to asi byly….), jsou všechny moc moc pěkné. Měli jsme si tedy vybrat demokratickým hlasováním to nejhezčí. Tak jsme tedy hlasovali. Vyhrál dům hrůzy-kdo z vás čekal městské hradby, je nejspíš profesor. Teď se úžas s úděsem střídaly pro změnu na tváři p. Šimonové. Po chvíli ticha následoval proslov, že to přece nemůžeme myslet vážně. Předtím to brala jako recesi, ale teď už přestává legrace… No, demokracie je hezká věc, ale někdo ji musí řídit. Ve druhém hlasování zvítězil hřbitov, jež byl pro obě strany vcelku přijatelným kompromisem. My jsme se těšili na focení hrobů+vypracování otázek na hřbitov jak dělaných (viz. třeba:Jak si myslíte, že se toto místo bude v budoucnu vyvíjet?) a p. Šimonová si oddychla, že jsme nedali přednost nějakému návrhu z řad restaurací a barů. Fotky dostala na starost Hošky, otázky se rozdělily mezi třídu.
Asi se tomu budete divit, ale zpracování otázek nám dělalo mnohem menší potíže než fotky. Těch pár faktů, co k tomu byla potřeba, jsme s velkým nadšením vyráželi hledat do městských archivů, internetové učebny a na správu hřbitova-samozřejmě místo vyučování, proto taky to nadšení… Fotky se nakonec také sehnaly. Práci na projektu se nám podařilo zvládnout asi za dva měsíce, v předvečer posledního termínu odeslání se veškerá práce poslala Justýně (teda vlastně Anetě J.-nemá ráda, když jí říkám Justýna..) na e-mail, ona to sepsala dohromady a odeslala p. Šimonové.
Té ale nic nedošlo… Byl poslední den odevzdání a třídou se začala pomalu šířit hysterie, teda třídou se šířily spíše výbuchy smíchu , jediný, kdo histerčil, byly třídní a Justýna…. V zájmu záchrany zdraví naší milované profesorky jsme se rozhodli k provedení plánu B, v co nejkratším čase napsat co nejdelší text,přičemž chybějící fakta nahradit dlouhosáhlým lyrickým popisem, čeho, to už je nepodstatné… Vybranými jedinci, co to měli provést, jsem byla já (údajně rychle píšu na počítači) a Aneta(údajně si pamatovala úryvky z původního textu)
Nabouchat nám to trvalo zhruba 45minut. Přesněji řečeno jednu hodinu angličtiny J, samozřejmě bychom to zvládly i rychleji, ale bránili nám v tom nepolevující záchvaty smíchu a nedodělaný domácí úkol. Většina nápadů musela být vymazána-mohli by si o nás pomyslet, že to neberem vážne. I tak tam zbylo dost „perliček“. Příslušný dokument zařadím na konec článku.
Exkurze
Od odeslání uběhl asi tak měsíc a na soutěž se pomalu začalo zapomínat. Jednoho dne se ale pí. prof. Šimonová objevila ve třídě (taky se vás zmocňuje takový ten divný pocit, kterému Francouzi říkají déjà vu?), na tváři úsměv hollyvoodské hvězdy a už ode dveří hlaholila, že má pro nás úúúúúúžasnou novinu. Třídou se začaly šířit výkřiky typu: Ředitelské volno, zrušení třídních schůzek, odložení státních maturit o dalších pár let, nebo alespoň zvýšení týdeního přídělu toaletního papíru…. Bohužel, ani jedno z toho se nepotvrdilo.
Jak správně tušíte, onou zprávou bylo, že jsme vyhráli zeměpisnou soutěž, a tudíž získáváme jako odměnu exkurzi do Albertova + hodnotné hmotné dary. V porovnání s našimi nadějemi to sice nebylo nic moc, ale po ujištění, že se výlet bude konat místo vyučování, zavládlo nadšení dokonce i v jiných lavicích než je katedra…
Cesta byla zajímavá, jeli jsme vlakem, metrem a jako bonus dokonce i tramvají. Vše proběhlo kupodivu bez větších problémů. Většinou když někam jedeme, alespoň jeden človvěk se nám ztratí, profesory nevyjímaje.. (např. ztráta třídní při nedávném výletě do Prahy, zatoulání se zhruba pěti studentů při exkurzi do Národní galerie atd.)
Cestou jsme probírali, jak je dobré, že vylosovali zrovna nás. Naši diskuzi na téma: „Je moc fajn, že na světě existuje spravedlnost“, nám ale překazila paní profesorka. Ujistila nás, že v našem případě žádná vyšší moc při losování nezasahovala, neboť losování se vůbec nekonalo. Vyhráli všichni zúčastnění. To nám přišlo trochu divné, v pravidlech přece stálo, že výherci budou jen dva. Ale vždyť to souhlasí, pravila třídní, do soutěže poslali své práce jen dvě třídy a obě vyhrály… Na tuto informaci jsme jako správní puberťáci reagovali salvami smíchu. Takhle vám to asi přijde divné, ale když vás někdo nejprve ujistí, jak je na vás hrdý, protože jste s přehledem vyhráli v soutěži celonárodního významu, předehnali konkurenci ze všech koutů republiky, skvěle reprezentovali školu a pak vám oznámí tohle, smíchu se opravdu nelze ubránit…
Naučná prohlídka fakulty byla rozdělena na několik částí. Práce s GPS v okolí budovy, prezentace + možnost vyzkoušet si počítačový program na vytváření map, návštěva knihovny a archivu a další prezentace o vytváření map. Pak tu bylo ještě předávání cen.
Předávání cen bylo trochu rozpačité, vzhledem k účasti se není co divit.. Jeden nesmělý úsměv střídal druhý, zvláště pak, když organizítoři vysvětlovali, že slíbené projekty: atlas(složený ze všech prací) a internetová stránka nebudou realizovány. Proč, to tu snad nemusím opakovat. Poté nám slavnostně předali mapu a pracovní sešity ze zeměpisu. Což sice nikoho ze židle nezvedne-zvlášť pokud je mu 15-, ale pořád je to lepší než tradiční propisky, jež se obvykle pod frází hodnotné hmotné dary skrývají.
Rozdělili nás na tři skupiny-jednu tvořenou dětmi z druhé „vítězné“ školy(Velká Bíteš), druhou od nás a třetí namíchanou.(Já byla v té namixované, budu popisovat jen to co se dělo s námi, ale o nic nepřijdete, s ostatními to probíhalo obdobně.)
První počítačová prezentace byla-jak jinak-věnována mapám. Jednalo se o speciální mapy vytvořené počítačem-spíš než mapa je to 3D model krajiny,vy se můžete tímto modelem pohybovat, jako byste tam třeba jeli autem. Zajímavá zmínka byla o projektu Galileo. Jedná se o přímé získávání snímků z družic a jejich následné použití při tvorbě map, bohužel, o moc víc nám k tomu neřekli, ale zato všem rozdali samolepky a tužky s nápisem I love geography…
V druhé počítačové učebně jsme si mohli přímo vyzkoušet vytvořit vlastní mapu z leteckého snímku, samozřejmě za asistence přednášejícího. Nebylo to špatné, ale nijak zvlášť mě to nenadchlo.
Práce s GPS v okolí budovi byla tak trochu zvláštní, přesněji řečeno, moc nás nevzala. Nejprve nám stručně odvykládali historii GPS, poté začala praktická ukázka. Při rozdávání přístrojů jsme se radši drželi vzadu. (Kdo nic nedělá, nic nezkazí…) GPSku tak dostala jen Magda a spol., ostatní se rozdělili mezi lidi ze školy Velká Bíteš. Akce spočívala v procházce kolem budovy, uložení jednotlivých souřadnic, změření nadmořské výšky a následného návratu pomocí informací uložených v přístroji. Velká Bíteš to zvládla skvěle, holkám od nás se vedlo trochu hůře. Přístroj jim neukazoval, co měl, ba co víc, ukazoval to, co neměl. Jako správní studentíci si z toho ovšem nic nedělali. Směle to pustili z hlavy a víc než ztracené souřadnice začli řešit mužnou hruď přednášejícího… Ostatní zaměstnávala veledůležitá lingvistická diskuze na téma možný význam slova „jojo“ v smskách. (Řešili jsme, jak rozeznat, kdy pisatel toto slovo užívá k vyjádření údivu v reakci nad dříve sdělenou informací a kdy jím sděluje svůj souhlas s touto informací-tzn. Totožnost se zkratkou Jj) Vydželo nám to docela dlouho, ale k řešení problému jsme bohužel nedospěli.
Co se týče knihovny, zjistili jsme, že všechny vypadají stejně (včetně té jejich), akorát v ní kromě časopisu National geographic nenajdete moc titulů ke čtení. Všude samé mapy, knihy o nich a tabulky týkající se záznamů ze sčítání obyvatel… Archiv byl o mnoho zajímavější. Kromě úžasné sbírky globusů, tu byly spousty krásných starých map. Opravdu je to zážitek, spíš než mapy to připomíná obrazy-krasopisné legendy a ozdobné nápisy, perem nakreslené a vystínované růžice atd.. Tato část fakulty není normálně přístupná veřejnosti, takže jsme měli opravdu velké štěstí, že jsme ji mohli vidět.
Exkurzi jsme pak zakončilli obědem v menze. Je fakt, že na naši gympláckou školní jídelnu lidé nadávají,stěžují si a většinou mají pravdu, ale věřte mi, proti tomu, jak vaří v Albertově, je naše jídelna hotel Pup… Víc o tom psát snad raději ani nebudu…. Následoval tradiční rozchod na Václaváku a pak odjezd domů.
Celkově si myslím, že výlet to byl podařený a samotný nápad fakulty na soutěž byl docela dobrý, i když z toho nakonec vznikla takováhle ostuda. Trochu to asi bylo způsobené tím, že o soutěži nikde nebylo dost informací-profesorka říkala, že se o tom dozvěděla v učitelském časopise a pak ještě na nějakém školení. O tom, že fakulta slaví 150let geografie na Univerzitě Karlově taky moc nikde neuslyšíte. Možná že kdyby to bylo víc medializováno, měla by soutěž větší ohlas, ale to už je teď asi jedno….
Na závěr bych chtěla poděkovat pí. Prof. Revinové, že si dala tu práci a opravila mi pravopisné chyby. (a rozhodně jich nebylo málo….)
Kopec
Soutěžní otázky
Co je to za místo?
Berounský centrální hřbitov
Kde toto místo leží?
45° 58‘ 01‘‘ a 14° 03‘ 07‘‘
Proč mám toto místo rád?
Na tomto místě nás fascinuje poklidná atmosféra a mírumilovné, uklidňující ticho, jenž se rozlévá mezi náhrobky našich milovaných. Chodíme tam odevzdávat úctu našim blízkým, kteří nás navždy opustili. Nostalgická procházka v tomto prostředí přímo nabádá k zamyšlení nad smyslem lidské existence. (tady je vidět,jak jsme citliví…)
Jak se toto místo vyvíjelo?
Berounský hřbitov postavil v roce 1903 Antonín Wolf, místní zedník a jeho velmi dobrý přítel Václav Nový, povoláním tesař. Původně v něm bylo jen velmi malé množství náhrobků, ale postupem času se nám hřbitov, tak jak získává na oblibě u místních obyvatel, úspěšně rozrůstá. Na počest místního děkana Seidla byl nad jeho hrobem vybudován ohromný kříž jako památka na jeho činy (jaké to byly činy, se nám bohužel zjistit nepodařilo…)
Jak se toto místo mění v posledních letech?
Správci hřbitova pokračují v rozšiřování a opravě tohoto místa, takže nyní tu máme 1896 míst určených k odpočinku dospělým a 690 dětem. (to se ale máme,co?) Přibyla tu také rozptylová loučka. (která nejen že řeší probléms nedostatku místa na hřbitově, ale i nedostatek financí v peněžence pozůstalých...)Nebylo hřbitov potřeba více předělávat, krásné prostředí mu vládne už od počátků, kdy zde byl pohřben náš významný rodák Václav Talich. (To je sice trochu divná věta, jako by hřbitov udělalo krásnější, když tam pochováte nějakého významného rodáka. Ale nikam jinam se nám ho nepodařilo vměstnat a on k Berounu přece jenom tak trochu patří, i když vlastně vůbec není místní rodák…)
Proč se toto místo mění?
Beroun se stále rozšiřuje a vzrůstá tak potřeba pohřebních míst. Tento problém řeší nejen zvětšování hřbitova, ale i „nedávno“ zřízená rozptylová loučka a urnový háj.
Jak se toto místo bude měnit v budoucnosti?
Není nutnost rekonstrukce nebo větších úprav. Maximálně se změní poměr mezi tradičně pochovanými a zpopelněnými nebožtíky. (Momentálně vedou tradicionalisté, ale pomalu se to začíná otáčet-záleží jen na nás…J )
Část textu psaná kurzívou jsou dodatečné poznámky, v textu poslaném na soutěž nebyly, i když většina z nich při psaní dotazníku zazněla, ale byla vymazána(radši)
