KDYŽ VLÁDNE BOLŠEVIK
17. listopad je jen datum.
Jedním z hromady dat, kterým se na školách učí. Řadí se k pádu železné opony v roce 1989, sovětské okupaci 1968, bolševickému puči o dvacet let dříve. Tak se můžeme vracet libovolně dlouho zpátky do dějin a vršit data jedno přes druhé. Data a události, které většina ze studentů neprožila a vzpomíná na ně jen jako na něco, co kdysi dávno „prostě bylo“.
Svoboda je jenom slovo.
To protože jsme nezažili její pravý opak – bolševiky ani nácky. A proto ji bereme tak nějak jako samozřejmou věc, která k nám prostě odjakživa patří a nikdo nás o ni nemůže připravit. Užíváme si jí mnohokrát za den: když se mezi sebou hádáme na sociálních sítích, když bez obav komentujeme chování prezidenta anebo se veřejně přihlásíme k akcím Gréty Thunberg.
Vysvětlit studentům, co Listopad znamená a že svoboda není jen abstraktním pojmem, nemůže být proto těžší. Vždyť nikdo z nich nesvobodu v totalitě nezakusil. Popisovat jim každodennost v normalizaci, kdy se stály fronty na hraničních přechodech, je jako vyprávět sci-fi příběh, kterému mnozí neuvěří. Stejně jako neuvěří, že zabloudit na Šumavě na špatnou světovou stranu znamenalo, že vás pohraniční stráž prostě zastřelila.
Existuje však jeden způsob, jak ne-pamětníkům demonstrovat, co lidská svoboda znamená. Postačí jen, když o je o tuto svobodu na chvíli připravíte. Když je na čas vrátíte do dob, kdy všemu vládl bolševik.
JEDEN DEN BOLŠEVIKA
V pondělí – den po státním svátku 17. listopadu – si studenti prvních a druhých ročníků kratičkou fází bolševické nesvobody prošli. Nasimulovali jsme jim situaci, která se nápadně podobala době předlistopadové totality. Do scénáře jsme zahrnuli i studenty ročníků vyšších stejně jako jejich pedagogy. Kromě širšího vedení školy nebyl o celé akci záměrně nikdo další informován – účastníci měli uvěřit, že to, co zažívají, se skutečně děje. Že se nejedná o výuku, nýbrž o bizarní realitu.
Agentura Czech-Us nabídla studentům fiktivní možnost ročního stipendijního pobytu v kanadském Vancouveru. Hradila kompletně celou cestu i studium ve výši přibližně tři čtvrtě milionu korun. Stanovila si však podmínky: student musí od školy získat individuální vzdělávací plán a životopis žadatele musí odpovídat přesným představám agentury.
Tato zdánlivě nevinná akce však v sobě obsahovala zřetelné rysy totalitní buzerace. Individuální vzdělávací plán totiž doporučovali/schvalovali svými podpisy ostatní studenti, učitelé, vedení školy, sekretářky, kuchařky a uklízečky. Tedy lidé, kteří o studentech samých neměli často ani páru, ale přesto rozhodovali o jejich osudu. Na těchto lidech záviselo, zda žadatelé svobodně vycestují do zámoří, zda získají stipendium a zda můžou vůbec opustit svou školu a znovu se do ní vrátit.
Pokud studenti všechny podpisy nakonec získali, museli projít sítem, kterým agentura filtrovala jejich životopisy. V životopisech se vyžadovaly osobní informace týkající se soukromého života dotazovaných: Podnikají vaši rodiče? Jsou sedláci, majitelé továrny, soukromého obchodu? Cestovali jste někdy do západních zemí – Německa, Francie, Států? Stýkáte se s někým, kdo tam cestoval? Sledujete západní televizní vysílání? Máte kladný poměr k učitelskému sboru?
Nikdo nakonec kádrovacím sítem neprošel. Nikdo nevycestoval. Všichni museli zůstat na berounském gymnáziu. Podobně jako za bolševické totality se studenti stali nevolníky režimu.
Podpis komunistického zaměstnavatele, jehož fiktivní roli sehrálo vedení školy stejně jako ostatní učitelé, totiž rozhodoval o tom, jestli studenti dostanou devizový příslib (čili jestli smí nebo nesmí opustit naši školu). Správní stranický výbor (to znamená ostatní studenti z jiných ročníků) a uliční výbor (to znamená kuchařky) stvrzovali svými podpisy totéž. Soudruzi z Ministerstva vnitra, které jsme sehráli my osobně, posuzovali (jako za bolševické diktatury) kádrový profil uchazečů, jestli odpovídá představám agentury (to znamená Strany). A tedy jsme také rozhodovali o tom, zda uchazeč obdrží výjezdní doložku a bude smět vyjet za hranice (tzn. studovat v Kanadě) či nikoliv.
Vyměnili jsme jen rekvizity a kulisy doby, principy chování soudruhů k podřízeným občanům zůstaly však stejné.
SVOBODA NEBO ZÁVISLOST
Kdyby mi někdo ze studentů nebo kolegů strčil pod nos kádrovací posudek k podpisu, vyrazím s ním dveře. A tvrdě jdu za těmi, kdo ho poslali, a ptám se, co bylo záměrem. Chtěl bych znát odpovědi, hledal bych smysl celé akce. Pak bych se rozhodl – dal najevo buď podporu, anebo nelibost.
Jednou z hlavních dovedností, které by měli učitelé studenty naučit, je kriticky myslet. Ptát se, hledat fakta, pátrat po pravdě. Nenechat sebou vláčet davem, nenechat se manipulovat takzvanými autoritami, nestát se ničí loutkou. A především: zůstat svobodným člověkem.
Den bolševika byl jedním z pokusů, jak prověřit, zda bychom obstáli.
A příležitostí si uvědomit, že 17. listopad není jenom datum.
Že je měřítkem naší svobody a závislosti.
Martin Kučera