2.B vyrazila do ZOO! (nikoho tam nenechali=)
Když jsem chladného zářijového rána vystupovala z vozu, vlakové nádraží jako by ještě spalo. Před budovou na lavičce seděl akorát opřený jakýsi klučina , tašku, jak se zdálo do školy, položenou vedle sebe. Asi vstával hodně brzy a byl již unavený, klížili se mu oči. Nejspíš ho čekal náročný den. Na rozdíl ode mne si však neopomněl vzít bundu, takže jsem mu tak trochu záviděla. Po příchodu do vestibulu ,jsem nemohla jinak ,než se v duchu pousmát. Vidět zmrzlé spolužáky sedět nalepené natěsno jeden vedle druhého ,ve mně nemohlo nevyvolat pocit, že nikam ani jet nemusíme. Stačily by dlouhé bílé košile a černé fraky a byli by to tučňáci jak vyšití.
Do vlaku jsme se naskládali kupodivu bez problémů - a všichni. Moje parta se naškrábala do kupéčka k jednomu sympaticky vyhlížejícímu mladému páru ,ne, že by nad námi vyskakovali štěstím ke stropu, ale taky nic nenamítali. I když...Opustili nás hned příští stanici, čehož využila Diana, která se vrhla k uvolněnému oknu i se svojí knížkou ,,Pravda,, od Mouny Ayoubo a podle toho jak se začetla (což se zrovna jí tak často nestává) tipuji to na hodně zajímavé čtení. Lenka s Aničkou využili volného času na klábosení a my s Markétou táhli za jeden provaz a vytáhli jsme ,,Máj,, společně s hudebními přehrávači. Co poslouchala Maký, to opravdu nevím, mě však ve chvíli, kdy mou hlavu napadlo vykouknou skrz sklo ven, přizvukovala svým medovým hlasem Sarah Brigthman písničku Scalborought Fair. Jak tato magická balada ještě více znásobovala tu nádheru přírody kolem! Na obzoru stále ještě brzké rudé slunce prozařovalo paprsky mlhu, která se vznášela nad poli a loukami a společně tyto dva přírodní prvky vytvářeli opravdu kouzelné scenérie. Nemohla jsem odtrhnout oči….
S tramvajemi to, už tak jednoduché nebylo. I když všichni bez problémů zaschlechli(tedy asi až na mě, protože jsem měla v uších stále naražená sluchátka z MP3, schovaná navíc pod pokrývkou huňatých vlasů=) , že mají vystoupit u ,,Lékařské Fakulty,, , a dokonce se i ve skupině odebrali na určené místo, počkali na správná vůz (jeli jen dva druhy-jednička a dvojka-my jeli samozřejmě tou lepší-jak jinak;) , s lístky to bylo jednodušší ,jelikož jsme žádné nepotřebovali-den bez aut- jenže s vysedáním to bylo horší. Zrovna jsme debatovali o tom, jestli jsme už tam, kde bychom správně měli být, otevřeli se dveře a pak bylo dlouhé tiché nic. Já suverénně prohlásila, že půjdu až s davem, který se následně začal zvedat na náhlé zvolání paní profesorky Štěpničkové. Doslova jsme vyskočili z vozu! Vláďa, Šárka, Klárka , moje maličkost a ještě pár dalších šťastlivců ,za Šimonem se ozvalo však už jen pouhopouhé prásk! Bylo velmi zajímavé pozorovat všechny ty otupělé tváře, které zůstaly za sklem ,na kterých se i místy mísili vyděšené výrazy. Než ale, chudákům došlo ,co se děje, tramvaj číslo jedna uháněla vdál…A my se chlemtali-jiný výraz se použít nedá- až se za panděra popadali. V tramvaji zůstala nejen paní sekretářka, ale i naše paní profesorka. A my stáli na nástupním ostrůvku, obklopeni silnicemi z obou stran, výhled taky nic moc a nezbylo nám tedy než tipovat, kdy se vrátí zpět a čím, mohli jít přece pěšky po kolejích. (Snad za tři vteřiny dorazila z daného směru další jednička, což vyvolalo další salvu smíchu, že by přesedali za jízdy?=) Myšlenku na hru na schovku za zeleným plotem jsme taky zažehnali. (Ano-tam bych při své výšce pánové myšlenko-stvořitelé ,opravdu nebyla vidět, zvlášť s těmi mými vlasy;)
Ovšem naše skupina se zase šťastně shledala a nám nezbylo ,než vyrazit , což pro mě znamenalo odtrhnout zraky od okna jednoho domu, kde jakási ženština leštila okno. Prošli jsme podchodem a pak pokračovali parčíkem, až jsme se konečně dostali před bránu zoologické zahrady města Plzeň. Tam jsme společně s paní Mejstříkovou obdivovali obrovského tučňáka, jehož boty jsem zaměnila za slovo boky-no jo, ta zmiňovaná sluchátka, ale uznali, že je má taky pěkné. Hned u vchodu mě zaujala pěkně vyvedená malba krokodýlů, ale takových kreseb, jak jsem měla následně zjistit, bylo všude plno. Zoologická se doslova blýskala, naleštěná jako nejkrásnější zrcadlo. Od zvířat, výběhů, přes dekorace i rostliny, vše bylo tak rozdílné, ale tak perfektně sladěno v jediný celek. Přívětivou atmosféru zahrady umocňoval i fakt, že v časných hodinách dopoledních a navíc v pracovní den, nebylo přítomno moc lidí. Kromě dvou mateřských škol, které měli své ratolesti opatřeny kšiltovkami v různých barvách podle tříd a pouze pár osamostatněných jedinců. Zato spoustu stále se usmívajícího personálu na kterých bylo vidět, že je práce zde opravdu baví. Dostali jsme rozchod.
Já vyrazila se Šárkou, Klárčí a Marťou. Holky automaticky začali vytahovat foťáky, já poznámkový blok. Věřte nebo ne, hned u prvního výběhu jsme se zdrželi více jak čtvrt hodiny, kdo by to byl řekl, a když se mi je podařilo popohnat a my pokračovali v trase, zjistili jsme, že se nám Marťa někam zatoulala. Ach jo, takže jsme zůstali jenom tři. Nejzajímavější bylo zjištění, že se nemíjíme s ostatními. Buď se zdrželi u stánku s jídlem nebo se vydali po opačným směrem.Jediní, kteří šly stejnou trasou, tedy Pavel s Lukášem se k nám následně připojili.No co, alespoň byla větší sranda. Prozkoumali jsme pavilon Tajemného nočního světa. Strach v temnotě…ne přeháním strašidelné to nebylo;) Shodli jsme se na tom , že nejvíce se nám líbí netopýři, Šárce se bohužel myšky moc nezamlouvali. Největší dominantou pavilónu(tentokrát už ve světle) byl Lev Berberský. Toto nádherné, hrdé zvíře ze kterého po většinu jeho života vyzařuje vznešenost a extrémní síla, kterou mohou obdivovat všichni živočichové na zemi ,si právě dopřávalo relax. Vypadalo to , že každou chvíli usne, ale asi už neměl sílu ani zavřít oči;) Třeba jen král zvířat přemýšlel nad záchranou světa. Nebo, že na zemi je vše nicotné, ale to spíš napadalo mě, protože jsem přemýšlela nad páteční písemkou z literatury.
Naše fotoaparáty cvakali jako o závod, ještě s větší vervou se, ale, do pavilónu přiřítilo stádo mrňat, povykujících jedno přes druhé. Byli jsme dokonale obklíčeni, nemohli jsme ani sem ani tam. Tak jsme stály bezradně před vitrínou a vrhali zkroušené pohledy na průvodce, který je měl na starost. Ten však vypadal ještě víc bledě a mnohem znaveněji. Snažil se děcka přehlušit, ale když se mu nepodařilo je zklidnit, nasadil účinnější metodu-začal přehnaně artikulovat. Na děti to, jak vidno, fungovalo dokonale. Přestali hrát ,,škatulata batolata hejbejte se,, , úplně se jim rozzářila očíčka a pozorně naslouchali cosi o obratlích žirafy a člověka. Napadlo mě ,jestli by měl tenhle postup stejný účinek i na moji mamku , ale radši jsem tu myšlenku rychle pustila z hlavy. Teď už nám nikdo a nic nestálo v cestě za další prohlídkou a já si cestou ven stačila blýsknout i nástěnnou africkou mapu, samozřejmě jak jinak než pěkně malovanou;)
V dalším pavilonu jsme porovnávali velikosti vajec, omrkli opice, viděli kousek snímku o želvách, prohlédli nádherná akvária s ještě nádhernějšími rybami a znovu se srazili s paní profesorkou=) V dalším průchodu bylo možno spatřit krokodýli, kteří působili jako vytesaní z kamene. Jedna z vodních želv si svou hlavinku opírala dokonce o jeho mohutné čelisti, s ním to však ani nehnulo. Dál jsme se zašli podívat na skupinu dravců a Klárka cestou dokonce ukořistila snímek v podobě velké Sekvoje. Jenže jsme nějakou záhadou minuli tučňáky, takže jsme se k nim museli později vracet. Teď si nás to všech pět štrádovalo do kopce, kolem lamí ohrady, a když jsme dorazili skoro až na vrcholek, potkali jsme po dlouhé době nějaké lidské duše-Markétu s Dianou, které nám oznámili, že se tam ploužíme zbytečně. Paráda, takže zase dolů. Jenže cestou nazpět jsme zaslechli ohlušující řev, něco mezi vlčím vytím, houkáním sovy a ječící hienou. Nenapadlo nás nic jiného, než se začít smát, protože jsme za původce tohohle jekotu považovali naše čtyři (pro jistotu nejmenované=) spolužáky. Pak, ale jednomu po druhém začalo docházet, že tohle by naši kluci prostě nedokázali, ač by chtěli sebevíc. Jediná jsem tomu až do poslední chvíle věřila samozřejmě já, takže mi to promiňte klucí.
Zakotvili jsme na dost dlouho u medvědů. Nejlepší bylo, že když jste chtěli pořídit snímek, tak ve chvíli kdy cvakl blesk, zvíře zrovna vykonalo ,,svoji potřebu,, ,takže nám dalo jasně najevo ,co si o nás vlastně myslí. Přesně tak i tady. Mě se pro jistotu vybila baterka úplně, takže s focením byl nenávratně konec. Pak se mi podařilo vytočit Pavla, když jsem nevědomky zaměnila bobra s capibarou, ale náhodou jsem byla lepší než Lukáš, ten si chudák spletl lva s tygrem! To jsem zase pěnila já, shrnuto byli jsme si kvit. Velbloudy jsme pozorovali jen z velké dálky, protože podle Pavla prý smrdí=) Zebry se před námi radši někam schovaly a slony se žirafami zde vůbec nechovají. Stejně i přes tuhle maličkost se mi to líbilo, ať si říká kdo chce. Já viděla lva a byla nad míru spokojená- zásobárna dobré nálady na celý týden dopředu=) S většinou členů jsme se sešli u veřejných záchodků a pak společně vyrazili k občerstvení, kde byl zbytek kolektivu. (Čekali jste snad jiná místa?:) Klára dokonce zakoupila pískací lízátko a dělala nám ozvučení při obědě. Pak ještě pár jedinců zamířilo narychlo do suvenýrů pro opravdu povedené pohlednice a jelo se domů, dokonce tramvají a následně vlakem;))) A když jsem pak v Berouně sestupovali po schůdcích z našeho vagonu, bylo naše tělo i přes veškeré chození odpočaté, hlava pročištěná, zážitky skvělé a dojmy? Nepopsatelné….=)
Děkujeme paní profesorce Štěpničkové, paní sekretářce Mejstříkové a všem, díky nimž se tento skvělý výlet mohl ukutečnit!=)