Od Berounky k Seině a zpět
Na konci října podnikli studenti z různých tříd našeho gymnázia poznávací cestu do města nad Seinou. Podnět vzešel z mé hlavy, proto jsem se ujala podat o našem výletě zprávu.
Na konci října podnikli studenti z různých tříd našeho gymnázia poznávací cestu do města nad Seinou. Podnět vzešel z mé hlavy, proto jsem se ujala podat o našem výletě zprávu.
Vyrazili jsme v pondělí navečer, abychom se na celou noc smáčkli do autobusu a přesvědčili naše těla, že se jim vlastně sedí pohodlně. Bezesná noc naštěstí proběhla rychle a ráno už nás vítal východ slunce nad Paříží. První, kdo viděl naše zmuchlané obličeje, byli Pařížané na Champs-Elysées, spěchající do práce, zatímco, my se teprve rozkoukávali. Vítězný oblouk na náměstí Charlese de Gaulla je uprostřed obrovské okružní křižovatky, kde by nikdo z nás nechtěl dělat zkušební jízdu v autoškole. Procházka po nejvyhlášenější pařížské avenue, Elysejských polích, nás probudila natolik, že většina z nás zvládla i komunikaci s turniketem ve vchodu do metra. Svezli jsme se linkou č. 1 a vystoupili v Břiše. Paříž má totiž své Břicho neboli Les Halles, kde už nás přepadl hlad a při rozchodu jsme zaútočili na místní bistra. Centre George Pompidou je stále nádherně ošklivý, jen na náměstí Stravinského ve fontánkách došla voda a tudíž jsme přišli o úžasnou podívanou. Procházkou okolo pařížské radnice jsme došli ke katedrále Notre-Dame, klenotu gotické architektury. Další zastávkou byly Lucemburské zahrady, kde si někteří splnili sen vidět Sochu svobody a ušetřili přitom za cestu za oceán. Stavitel Bartholdi zde umístil jeden ze svých modelů tohoto symbolu svobody a my se u něj vyfotili. Pak nás upoutaly píšťalky místních vyhazovačů, protože zahrady se na noc zavírají, zatímco v sousedním Senátu se ještě pilně zasedalo. První den v Paříži jsme ukončili u Pantheonu, odkud nás autobus odvezl do hotelu. Druhý den ráno jsme brzy vstávali, abychom předběhli všechny japonské turisty ve frontě na interiéry zámku Versaillles. Dokonce jsme byli na parkovišti ještě dřív než všudypřítomní černošští prodejci suvenýrů, z nichž ti jazykově nadanější se naučili i pár frází v češtině. Zámek nás ohromil svými nádhernými komnatami, park zase svou rozlehlostí. Nohy nás bolely velmi, nechali jsme jim tedy odpočinout v autobuse při cestě zpět do Paříže do moderní čtvrti La Défense. Procházku zde jsme využili i k nakupování, takže si všichni přišli na své. Pak už nás čekal poslední bod středečního programu, čtvrť nezasažená Haussmannovým tažením proti úzkým uličkám, Montmartre. Pozvolna jsme stoupali vzhůru a přemýšleli, jak je to s těmi rozměry částí ženského těla, o kterých nám paní průvodkyně vyprávěla před vstupem do kabaretu Moulin Rouge. Na kopci nás čekala nejen proslulé náměstíčko malířů „Place du Tertre“, ale i katedrála Sacré-Coeur a hlavně nádherný výhled na město. Vojáci, nenápadně postávající u všech pařížských památek, se pomalu ztráceli v soumraku a my scházeli z montmartreských schodů kolem bistra, kde se odehrával film o nejznámější obyvatelce Montmartru-Amélii. Ani ve čtvrtek nám nebylo dopřáno delšího spánku a již před 9. hodinou jsme stáli frontu u bezpečnostní kontroly u jedné z noh nejslavnější (a dlouho i nejvyšší) pařížské dámy-Eiffelovy věže. Dvě patra jsme vyběhli a výtah nás pak vyvezl až do oblak. Tak ještě rychle nakoupit nějaký ten suvenýr a již jsme spěchali do Invalidovny, kde jsme doslova žasli nad obrovskou hrobkou malého velkého Napoleona. To nejdůležitější však teprve mělo přijít. Měli jsme objednaný vstup do bývalého královského paláce a dnes jednoho z největších muzeí na světě-Louvru. Již od vchodu nás šipky neomylně vedly k dámě s tajemným úsměvem, na kterou se přijde podívat snad každý návštěvník Louvru-Moně Lise, které Francouzi říkají La Joconde a pak už bylo na každém, jak s přiděleným časem naloží. Kdo si nechal nejzajímavější exponáty až na závěr, udělal chybu. Zažili jsme totiž nefalšovaný požární poplach (jak nám byly dobré naše zkušenosti z nedávné školní evakuace) a všichni museli ven bez ohledu na to, že oblečení jsme měli uložené v šatně a venku byla docela zima. V tuto chvíli nezbývalo než se rozloučit s městem nad Seinou, ale trvalo ještě asi tak 45 minut, než jsme totálně ucpané náměstí Place de la Concorde dokázali s naším autobusem opustit. Inu dopravní špičku v Paříži je nutno také zažít na vlastní kůži. Vraceli jsme se plni dojmů a zážitků a věřím, že tato cesta byla inspirací k dalším poznávacím cestám po francouzském šestiúhelníku. Všichni francouzštináři totiž vědí, že Francii se přezdívá pro její tvar „Hexagone“ . Tak tedy, à la prochaine, chers amis!
Jana Zděradičková