Gymnázium J.oachima Barranda, Beroun, Talichova 824
Talichova ulice 824, 266 01 Beroun / tel.: 311 623 435, 311 621 232, fax: 311 623 435 / lidinsky@gymberoun.cz / IČ: 47558407

100 let republiky v textech současných studentů

V letošním roce se výrazně zvýšila návštěvnost archivů. Ten berounský vede náš absolvent Mgr. Jiří Topinka. Když jsme ho s kolegyní Danou Benešovou navštívily, spráskl ruce:

„I vy chcete něco hledat ke stému výročí republiky? O gymnáziu bylo už přece všechno řečeno a napsáno.“ Věděly jsme, že Jiří Topinka už skoro všechno o berounském středním školství prostudoval, sepsal a v gymnaziálním almanachu i publikoval!

            Jenže my jsme hledaly příběhy, drobnosti, historky, zvláštní zápisy, které archivářovo a historikovo oko sice zaujmou, ale pro studium dějin školy či státu se moc nehodí…Jde nám o stopy berounských gymnazistů v životě školy, města. Našly jsme zápisy o vyšetřování, stížnosti, dopisy rodičům o nevhodném chování … plakát z Akademie…témata písemných maturitních prací z roku 1918, 1938, 1948… zápis o výběru maturitních předmětů roku 1938. Písemnosti nám možná známé, ale tolik časově vzdálené.

            Vyučující českého jazyka a občanského a společenskovědního základu (prostě občanky) o textech diskutovali/y při vyučování …Studentky a studenti dostali za úkol reagovat na tyto archiválie dnešníma očima. Tak vznikl soubor textů - glos.

            Naši dávní spolužáci byli stejní jako dnešní studenti, ale doba byla jiná. Prostřednictvím dobových textů jsme měli šanci připomenout si „staré časy“, historické události, které spolu s naší republikou prožívali i studenti berounského gymnázia.

1/ 1948 - Fotokopii protokolu o tehdy nevhodném chování jedné studentky pročetla celá 2.B:

Svoboda projevu v roce 1948 a teď - Zdeňka Jankovičová, 2.B

           Rok 1948, neboli rok, kdy v Československu začala vládnout Komunistická strana Československa a pro v té době ještě československý národ, začalo období bez svobodného šíření názorů na tehdejší režim a jeho případné trestání.

            Na druhé straně doba, kdy se veřejně bavíme o názorech na dnešní správu státu, zasmějeme se výrokům některých našich politiků - a to bez obav, že za tyto, v dnešní době téměř bezvýznamné prohřešky, budeme nějak krutě potrestáni.

            Dříve ale stačilo jen naznačení nesouhlasu na bývalý režim, jakékoliv vybočení z řady, které na vás připoutalo pozornost, a trest vás neminul. Statisíce lidí byly umístěny do trestných či do pracovních táborů a několik dalších tisíc se stalo obětmi justičních vražd.

            Měli bychom býti rádi a snažit se zachovat to, že dnes, 70 let poté, máme v České republice svobod slova, aneb máme právo mít vlastní názor bez jakýchkoliv překážek.

 

Vítězný únor na našem gymnáziu - Nikola Jansová, 2.B

            Už to bude pár dní - co si budeme nalhávat, spíš pár týdnů -, co mi byla přečtena a vzápětí předána kopie protokolu z vyslýchání bývalých studentů našeho berounského gymnázia. A když píšu bývalých, myslím velice bývalých. Až tak bývalých, že na naší velevážené škole bývali v roce 1948, kdy od února - a od komunistického puče - v Československu vládl komunistický totalitní režim.

            Již zmíněný protokol byl za tohoto režimu, v době teroru a totality, také napsán. A to 3. dubna 1948, kdy byla situace jistě ještě divoká (neboť od Únorového převratu uplynuly jen dva měsíce) a občani našeho krásného národa (dnes už vlastně dvou národů) se při poslouchání komunistické propagandy jistě ještě stále sarkasticky ušklíbali, nevědíce, že stejnou propagandu budou poslouchat ještě dalších čtyřicet jedna let, až dokud si v Praze 1989 nezacinkají klíči a dokud se jejich prsty nezformují do výmluvného gesta peace (tedy mír).

            Protokol, ke kterému se v této glose (a je to vůbec glosa?) mám vyjádřit, byl napsán právě kvůli jedné Čechoslovačce Dagmar Horové, co se při poslouchání mírumilovných komunistických slov tehdejšího ministra školství Dr. Zdeňka Nejedlého ušklíbla a následně mu přehnaně aplaudovala. A svým provokativním jednáním vyvolala výslech celé své třídy 7.A, během kterého žáci odpovídali na otázky profesorů skoro stejně tak často, jako já a moje třída odpovídáme na otázky paní Hronkové, naší profesorky na matematiku. (Abych to uvedla na pravou míru, žáci dávné 7.A neodpovídali na otázky svých profesorů a zároveň svých vyslýchajících skoro vůbec.)

            Nuže tedy... To že kvůli takové maličkosti, takové prkotině - kterou já praktikuju pomalu častěji, než dýchám - musela být vyslýchána celá třída, nám krásně ukazuje, jaký komunistický režim v roce 1948 vlastně byl. Jak agresivní a nepřátelský a nehorázně pitomý byl. Hádám, že člověk aby se mohl upřímně a od srdce zasmát, musel se nejdřív otočit na všechny světové strany a zkontrolovat, zdali v okolí náhodou neleží, nesedí, nestojí či nechodí něco komunistického. Kdybych já žila v té době, já, co se neustále šklebí, co pomalu ani neví, jak se nechovat ironicky a sarkasticky, nedokážu si představit, jak bych skončila. Zvlášť, když se s komunismem moc neztotožňuji.

 

Ušklíbala se - Adéla Kutzendörferová, 2.B

            Dne 3. dubna 1948 proběhlo naprosto nezbytné jednání na Státním reálném Gymnáziu v Berouně. Tématem bylo obvinění proti žákyni Dagmar Horové, která se dne 4. března 1948 při rozhlasovém projevu tehdejšího ministra Nejedlého údajně ušklíbala a přehnaně aplaudovala. Tato záležitost se samozřejmě důkladně projednávala a výslechu se nevyhnul žádný tehdy přítomný žák. Ve třídě se však ukázala kolegialita, tedy až na malou výjimku - žákyně Rážová. Ta vyjádřila lehčí nesouhlas. Paní profesorka Toberná, která byla 3. dubna přítomna ve třídě, však Horovou nepotopila, ale naopak potvrdila naprostý opak – po celou dobu projevu bylo ticho, po ukončení projevu taktéž.

            Z popisu dané situace můžeme snadno usoudit, že se v tehdejší době řešily absurdnosti. V dnešní době by se toto počínání neprojednávalo a Rážové by dle mého názoru velmi klesla oblíbenost.

 

Obvinění žákyně Dagmar Horové - Marie Svatošová, 2.B

            Obvinění žákyně Dagmar Horové vzniklo, když se ušklíbla při projevu soudruha ministra školství a vzápětí svůj úšklebek doplnila ironickým provokativním potleskem. Její spolužačka Rážová svědčila proti ní, ale zbytek třídy se zachoval jako správný kolektiv a stáli za Horovou, přestože podobné jednání v této době bylo poměrně riskantní.

            A jak by tato situace vypadala dnes? Pokud by projev ministra školství byl přenášen školním rozhlasem, část třídy by klimbala na lavici, další část by si povídala (potichu) a zbytek by poslouchal. A kdyby se přitom někdo šklebil nebo projev pana ministra třeba ironicky glosoval, žádný trest by nenásledoval a nikdo by to ani neřešil jako nějaký závažný přestupek.

            Je opravdu zvláštní se takto poohlédnout zpět a seznámit se s poměry, které panovaly v minulém století. Musím konstatovat, že jsem opravdu ráda, že žiji a studuji ve  21. století na našem gymnáziu.

 

Žákyně se nevhodně smála - Václav Neumann, 2.B

            Po přečtení zadaného textu jsem měl smíšené pocity. Text uvádí udajné "nepřípustné" chování žákyně, které zdá se být nepravdivé a navíc velmi banální. Mezi studenty středních škol se najdou lidé, kteří mají lehce odlišné chování ovlivněné pubertou a také výchovou. Problém je, že jsou i takový experti, kteří uvedenou žákyni se svým výkonem velmi hravě strčí do kapsy.

            Ona sama se obrací na třídu, která mlčí a moc nevypovídá, s tím, že mají mluvit pravdu a říct, co slyšeli či viděli.

            Z textu je poznat, že sám ředitel uznává třídního a kolektivního ducha, ale je nucen se dozvědět  pravdu o tom, jak to všechno bylo, na jaké straně je pravda, a sepsat protokol o události.

            Dnes bychom se nad tímto výkonem pousmáli, jenže dříve to bylo jinak a celkově morálka a tolerance se nedají srovnat.

            Pravdu o tom, co se stalo, se nejspíše nikdy nedozvíme, jenže výpověď profesorky učící během tohoto incidentu sama vypovídá, že po celou dobu projevu i závěrečné hudby byla třída naprosto v klidu. Takže závěr je asi takový, že žákyně nic neprovedla, když to říkala paní profesorka.

 

Rozhlasový projev ministra školství  - Albert Šiller, 2.B       

            Před sedmdesáti lety se na berounském gymnáziu stal nebezpečný a trochu dětinský čin. Při rozhlasovém projevu ministra školství se studentka gymnázia Dagmar Horová nedokázala při projevu Zdeňka Nejedlého ovládnout a pomocí úšklebku zesměšnila tento projev.

            Bohužel jeden ze spolužáků Dagmar to nahlásil na příslušné orgány. Následovalo vyšetřování v podobě výslechu celé třídy a vyučujícího. Studentka se bránila faktem, že většina třídy i paní profesorka zastává stejný názor jako Dagmar Horová, a tudíž odmítli vypovídat.

            Dnes se tato situace stává docela často, že se někdo pousměje, když někdo mluví do rozhlasu. Bohužel pro Dagmar to byla jiná doba a všichni brali všechno vážně. Kdyby se to stalo v současné době, tak by měl větší problém ten student, který nabonzoval Dagmar.

 

Obvinění proti žákyni Dagmar Horové z roku 1948 - Sára Šináglová, 2.B

            Dne 4. dubna 1948 se konala přednáška ve třídě 7.A na Státním reálném gymnáziu v Berouně. Přednášejícím byl tehdejší ministr školství Dr. Zdeněk Nejedlý.

            Žákyně třídy 7.A  Dagmar Horová byla obviněna z úšklebku a přehnaného provokativního tleskaní na konci přednášky.

            Dle mého názoru na celý případ a i podle dodaných svědectví nikdo nemohl s jistotou potvrdit obvinění proti Dagmar Horové. Podle zasedacího pořádku nemohli spatřit svědčící žáci Dagmařin úšklebek a téměř ani paní učitelka, jelikož stálá ve stejné úrovni jako obviněná.

            Co se týče přehnaného tleskání, to by se dalo vysvětlit jako nadšení a kladné ohodnocení přednášky bez nějakých postranních úmyslů či úmyslné provokace.

Celou záležitost bych zhodnotila jako zbytečnou až absurdní oproti poměrům dnešní doby ovšem v roce 1948 z toho mohl být problém...

 

„Běžná věc“ na gymnáziu - Pavlína Šindelářová, 2.B

4. března 1948 se na našem gymnázium stala, dalo by se v dnešní době říci, běžná věc, která ale byla řešena dlouhým protokolem. Kdy jistá žákyně Dagmar Horová se údajně ušklíbla při proslovu  tehdejšího ministra školství a po jeho skončení bouřlivě aplaudovala. Proč ale byl kvůli tomu veden tak dlouhý protokol? V roce 1948, chvíli po skončení 2. světové války a pár dní po tzv. Vítězném únoru, kdy se vlády ujala KSČM spolupracující se Sovětským svazem, někteří lidé nesouhlasili s novým systémem. A tak se opět dostávali do rozporů s vládou, a hlavně se znovu potýkali s udavačstvím, které mohlo být i křivé. A tomu nasvědčuje i tento dokument-Protokol vedený s jistou žákyní našeho gymnázia, o které bohužel nevíme, jak v této době dopadla, což je docela škoda. Rozhodně by bylo zajímavé se dozvědět více o jejím osudu.

 

Neúměrná pomsta - Sára Tatarová, 2.B

Co mohlo donutit někoho obvinit spolužačku z posmívání se osobě zastupující systém v takové době? Byla to neopětovaná láska, dívka, která usilovala o stejného chlapce nebo prostě dívčí hašteřivost?

Zajímalo by mě, jestli si ta osoba uvědomovala, co všechno by

následovalo, kdyby bylo obvinění shledáno pravdivým? Koloběh událostí, který by to rozběhlo, by rozhodně neskončil jen vyhozením ze

školy, ale následky by byly dalekosáhlé a ovlivnily by mimo Dagmar Horové také celé široké okolí a její rodinu.

Jsem ráda, že alespoň spolužáci byli rozumní a drželi se svojí spolužačkou a věřím, že kdybych stála na jejím místě, přátelé by se mě také zastali, to se ale asi nikdy nedozvím.

 

Protokol o chování žačky Dagmar Horové - Markéta Vostárková, 2.B

Upřímně řečeno, ze začátku jsem opravdu nechápala, proč by někoho vyslýchali, či dokonce trestali kvůli bezvýznamnému ušklíbnutí nebo přehnanému aplaudování.

Prozřela jsem po přečtení archivního protokolu sepsaného dne 3.dubna 1948, kde předmětem jednání bylo obvinění proti nepřiměřenému chování jedné z žaček při rozhlasovém projevu pana ministra školství Dr. Zdeňka Nejedlého.

Vzhledem k poměrům v republice tohoto období 40. let  je mi jasné, že takové chování vůči autoritám, ačkoliv v tomto případě mohlo jít pouze o nepravdivé obvinění, je opravdu nepřípustné.

V současné době by se nejspíše takové nenáležité chování moc neřešilo. Maximálně drobným napomenutím, ale rozhodně ne pětistránkovým zápisem.

V protokole vyslýchali všechny přítomné žáky. Žáci byli poučeni, aby všichni vypovídali poctivou a skutečnou pravdu. Bylo opravdu zvláštní to číst, ještě k tomu, když se to dělo na našem gymnáziu.

Jen škoda, že se nenašel konec tohoto dokumentu, určitě jsem zvědavá, jak celá tato situace dopadla.

 

Případ Dagmar Horové - Eliška Zikmundová, 2.B

Dagmar Horová se při projevu ministra školství dne 3.března 1948 dopustila chování, které vedlo až k vyšetřování proti této žačce. Asi čtrnáctiletá dívka se zřejmě snažila svým úšklebkem vyjádřit odpor proti slovům pana ministra školství Dr. Nejedlého. Smůlou však bylo, že si jejího protestu ve formě úšklebku a přehnaného potlesku všimli přítomní profesoři.

Ve srovnání s dnešní dobou je řešení takového přestupku, který vlastně už přestupkem není, velice přehnané. Pokud by se mělo chování takového druhu prošetřovat jako v případě Dagmar Horové, pak by profesorům už nezbýval čas na vyučování. Proto si važme, že již nemusíme žít v takovém režimu jako v roce 1948.

 

Úšklebek Horové - Alexandra Zítková, 2.B

3.dubna 1948 se v berounském gymnáziu jistá žákyně údajně nepřijatelně chovala při výstupu tehdejšího ministra školství Dr. Zdeňka Nejedlého, který měl rozhlasový projev. V zápisu je zaznamenám i zasedací pořádek a je velmi zvláštní, kolik „cavyků“ se v minulosti dělo kvůli pošklebování žákyně, i přesto, že se tak možná ani nestalo. V této době to však bylo naprosto normální, řešily se i naprosto absurdní věci. Sepsal se celý protokol s výpověďmi žáků, kteří stejně při výslechu pana ředitele O. Chadraby moc nespolupracovali, neboť jejich odpověď se ve většině otázek ani neuskutečnila. Buď byla třída dobrým kolektivem, nebo se v té době jednoduše hledaly problémy tam, kde ve skutečnosti vůbec nebyly a Horová byla pouze terčem, nebo nějakým příkladným vzorem, či varováním, které mělo předejít problémům s případnými „nepřáteli“ režimu. Kterých bylo jistě velmi hodně, někteří o tom, že by jimi byli, dokonce ani nic nevěděli.

Zesměšování nebo omezování svobody? - Marek Beňo, 2.B

Soudit žákyni 7.třídy kvůli ušklíbnutí a jinému názoru se zdá v současnosti naprosto nepochopitelné. Období po válce bylo zřejmě hodně komplikované, ale tento přístup, který vypadá jako soudní proces, je děsivý. Co zajímalo ředitele školy víc? To, že se ušklíbla nebo to, jaký má skutečný názor. Chtěl to vůbec pan ředitel vědět? Spíš se asi bál o své místo ředitele školy a šířením strachu chtěl získat poslušnost třídy a celé školy. Byla to zvláštní doba a jsem rád, že jsem ji nezažil. Nevím, co vedlo žákyni Horovou k ignorování projevu ministra Nejedlého, ale zřejmě v tom mohly být i osobní důvody její rodiny. Je to vzpomínka na dobu, kdy se lidi báli vyjádřit svůj názor a ze strachu o místo v práci nebo ve škole raději mlčeli. Škoda, že neznáme příběh dál a všechny souvislosti.

 

Dagmar Horová - Veronika Blatská, 2.B

Dne 3. dubna 1948 se vedlo řízení na gymnáziu za účasti ředitele školy ve třídě 7.A. Předmětem řízení byl úšklebek Dagmar Horové. Třídní učitelka slečny Dagmar Horové vypověděla, že se již zmiňovaná dívka ušklíbla při rozhlasovém projevu pana ministra školství. V dnešní době je naprosto nepředstavitelné, aby se kvůli něčemu takovému vedlo řízení, ale dříve to zjevně bylo zcela normální. K řízení se vedl i rozsáhlý protokol. Z něho jsme se dočetli, že všichni spolužáci Dagmar Horové popřeli výpověď třídní učitelky. Ta ovšem namítla, že ji nikdo nepodpoří, protože je celá třída stejného smýšlení jako Dagmar Horová. Jak toto řízení dopadlo, nám však zůstává záhadou, jelikož některé strany protokolu se nedochovaly.

 

Obvinění žákyně - Zuzana Buroňová, 2.B

Po důkladném přečtení protokolu, který byl sepsán 3. dubna 1948 druhou vyučovací hodinu. Dokument byl sepsán kvůli prý přehnané reakci žákyně 7.A Dagmar Horové. Dle záznamu se během veřejného projevu ve škole pana ministra školství doktora Zdeňka Nejedlého nevhodně ušklíbla a na konci přehnaně reagovala potleskem. Ve třídě za dané situace byla přítomná profesorka Karla Toberná a 27 spolužáků (Šes byl nepřítomen). Dagmar Horová seděla ve třetí lavici prostřední řady na levé straně. Dalo by se říct uprostřed třídy.

Poté se vyslýchali všichni žáci ve třídě. Nikdo se však nepřidal k obžalobě. Nevím, jestli to bylo kvůli třídní pohodě a uchování dobrého kolektivu nebo z důvodu, že se nikdy nic takového nestalo. To už se asi nikdy nedozvíme.

 

Odvaha bez potlesku - Jiří Havelka, 2.B

            Dne 4.března 1948 došlo na naše gymnáziu k incidentu, kdy byla žákyně obviněna že, při proslovu ministra školství se „ušklíbla“ a přehnaně horlivě tleskala.

            Myslím, že není důležité, jestli je toto obvinění pravdivé nebo ne, ale co stojí za komentář je chování spolužáků. Vžít se do jejich situace je věc nelehká, neboť vyhození ze školy bylo tím nejmenším trestem, který by následoval. A takto někoho bránit není věc samozřejmá. Stačilo, aby jeden nebo dva ze spolužáků se řídili mottem: „Každý svého štěstí strůjcem “ a zbytek třídy by hořce doplatil na tento čin.

            Jsem hrdý, že se z našeho gymnázia nevytratila čest ani v době, která  odvaze nepřála.

 

Protokolárního řízení zahájeno uchechtnutím - Jakub Dolák 2.B

Je pravdou, že pozdější vykonstruované soudní procesy vedené komunisty, aby zničily zbytky demokratické opozice opravdu byly. Dne 3. 4. 1948 žákyně třídy 7. A berounského gymnázia Dagmar H. dala důvod k zahájení protokolárního řízení uchechtnutím a hlasitým  aplausem během proslovu ministra školství. Jak je již zvykem, snažili se soudruzi apelovat na udavačství v hlavách svědků  k získání byť nepravdivých informací. Jenže narazili na odpor, byť byli někteří žáci jejich sympatizanty, nikdo nepodal žádné svědectví. Sama Dagmar chtěla, aby třída řekla pravdu.... Neúspěšně. Jedná se jen o dětskou nerozvážnost, nebo je to ukázka odporu nejmladší generace proti nastupujícímu totalitnímu režimu?

 

Dagmařino provinění - Jan Šturc, 2.B

Dne 4.března 1948 se stalo něco vskutku příšerného - jedna z žákyň tehdejší třídy 7.A , Dagmar Horová, si při druhé vyučovací hodině s profesorkou Karlou Tobernou dovolila příliš. Při projevu Dr. Zdeňka Nejedlého, našeho milovaného ministra školství, k žactvu se ušklíbla a jako by to nestačilo, po konci projevu ještě přehnaně a provokativně aplaudovala. Vše bylo samozřejmě nahlášeno řediteli, kterým tenkrát byl Otta Chadraba. Ten pak vyslechl všechny žáky, kteří se i přes přísahu, že budou mluvit jen pravdu, zachovali jak banda zrádců a společně popřeli vinu obviněné Dagmar Horové, která bohužel vyvázla beztrestně.

 

Úšklebek pro režim - Jiří Vlasák, 2.B

Jednoho nevinného dne, pán s příjemným a sametovým hlasem, Zdeněk Nejedlý ministr školství, promlouval skrze rozhlas a sděloval žákům, učitelům, ale i školním kuchařkám, nejnovější informace ve školství. V jedné třídě sedící Dagmar se při projevu, který sděloval ten pán s nádherným hlasem, ušklíbla a pronesla velmi nemístnou průpovídku. Naštěstí, díky spořádaným občanům naší vzkvétající republiky, se tento čin dostal až na příslušné orgány, které neváhaly a spěchaly Dagmařino nemístné chování prošetřit. Bohužel žáci, kteří slyšeli a viděli ty hrozivé činy, nechtěli vypovídat a vůbec nereagovali na touhu režim na spořádaný a přenádherný svět. Pátrání se táhlo velmi dlouho, ale pan ministr se své omluvy nikdy nedočkal.

 

Obvinění, 4. březen 1948 - Zuzana Králová, 3.B

„Pane řediteli, byl jste mylně informován,“ řekla Dagmar Horová, studentka Státního reálného gymnázia v Berouně. „Při rozhlasovém projevu pana ministra Dr. Zdeňka Nejedlého jsem se neušklíbala, ani přehnaně neaplaudovala.“

„A co se tedy stalo?“

„Víte, já jsem byla hrozně unavená z celovečerního studia, a proto jsem začala zívat. A najednou na mě žákyně Rážová křičí, že se ušklíbám.“

„Takže jste se neušklíbala?“

„Byl by mi pan ministr dal k úšklebku důvod, byla bych se ušklíbla, avšak nedal by mi důvod k úšklebku, byla bych to neudělala.“

„A byl vám k tomu dán důvod?“

„Z jakého důvodu věříte, že by mi měl být dán k úšklebku důvod?“

„… A jak to bylo s tím přehnaným provokativním aplaudováním?“

„To asi záleží na tom, pane řediteli, co považujete za přehnané a provokativní aplaudování.“

 

autor: polednikova / vloženo: bře 15, 2018