Propisková výprava
Jmenuji se Karolína Kopecká a jsem z tercie. Asi před rokem se naše třída zúčastnila soutěže Safer-internet o nejlepší povídku s tematikou kybersvět. Nedávno nám došlo vyhodnocení. Johana H. (moje kamarádka) byla první a já třetí ,oficiální vyhodnocení mělo být ve čtvrtek v Jičíně. Bohužel škola neměla k dispozici vhodný doprovod,takže jsme si někoho měli sehnat. Můj táta se hrdinně přihlásil, že nás odveze. Tím začala naše „propisková výprava“...
Píp,píp!!! Byl první zvuk co jsem ten den slyšela. (Mělo mě napadnout, že je to špatné znamení.) Odmáčkla jsem mobil, oblékla se a vyrazila na nádraží. Aby se mi cesta nezdála tak dlouhá, vzala jsem si s sebou svého psa.(bydlím totiž v Hostímně-taková malá vesnička u Berouna-a na vlak musím dojít až do Srbska.)
U trati už stála horda školáků. Nevím proč, ale neustále po mně pokukovali. Možná je trochu překvapilo,že si místo aktovky vedu psa,jinak nevím. Přemýšlela jsem nad až do příjezdu vlaku, z něhož vyskočila Johana.Její názor na zírající cestující byl stejný a tak jsme téma ukončily.Mnohem víc nás zajímalo,jaké ceny dostaneme. (Dobrý pocit na duši už dneska fakt nikoho nebere.) Odhadovali jsme to na diplomy,nějaké učebnice IVT pro školu, tradiční propisky (ty dávají snad všude-proto propisková výprava) pak Johanin výlet do Paříže (ten je jistý) a možná tričko s logem společnosti. V této příjemné rozmluvě nám uběhla cesta docela rychle.
U nás jsme hráli scrable a čekali na tátu. Ten přijel o hodinu později než měl, ale nebylo to tak hrozné, protože jsme si naplánovali hodinu rezervy, kdyby byla ucpaná spojka. Takže jsme měli 2h na cestu do Jičína, což by mělo v pohodě stačit-prý.
Zapomněla jsem vám popsat naše vozidlo. Původně jsme měli jet passatem, to je takové normální, celkem pohodlný, prostorný osobák. Jenže ten měl poruchu a tak jme jeli Volcwagen transportérem,to je pravý opak. Když ho Hošky (Johana) viděla, jen vypoulila oči a s vážným výrazem mě požádala jestli může sedět u dveří. Řekla jsem že ano-rovněž s velice vážným výrazem ve tváři. Cestování s naší rodinou totiž není žádná sranda.
To se ukázalo záhy, když se táta pokoušel nastartovat. U pátého pokusu se Johany začala zmocňovat panika. Já už jsem celkem vycvičená, takže jsem začala hysterčin až u desátého otočení klíčkem. Naštěstí brzy potom se nám to podařilo. Tak jsme posbírali všechny síly,naděje a nervy a spolu se znovunabytým optimismem jsme se řítili silnici kolem Svatého Jána do Loděnic na dálnici. Naší jedinou starostí se stala obava o nastartování u benziny,kterou jsme hodlali urychleně navštívit. Sice byla vzdálená 3km,ale táta nás neustále ujišťoval, že nafty máme sice málo, ale na cestu k OMF to stačí. To ovšem ještě nevěděl, že rafička plnosti nádrže je porouchaná. Abych to neprodlužovala, skončili jsme na exitu u Loděnic. Bez nafty a s rozbitým zapalováním. Náš optimismus bylo ten tam. Naštěstí táta nelenil a zvedl telefon. Naftu nám sice přivezou, ale asi za ¾ hodiny, což bylo-vzhledem k našemu časovému plánu-trochu pozdě. Nezbylo nám nic jiné než čekat. Musím říct, že to byla jedna z nejdelších ¾ hodin mého života a Johanina určitě taky. Seděli jsme namačkaný v tom autě a tvářili se jak odsouzenci na smrt. Nafty nám přivezli jen na cestu k benzině. Tam jsme museli znovu zastavit, natankovat a rozjet se. Nevím jak, ale podařilo se nám nastartovat hned na první pokus. Ale ani to nezmenšilo naše zpoždění. Na cestu jsme měli už jen hodinu auto jelo maximálně 90/h a mi už jsme začínali šílet. Prostě supr výlet.
Tak jsme vjeli na dálnici a s novou zásobou paliva se řítili raketovou rychlostí do Jičína. Musím říct, že táta měl sice ve tváři vražedný výraz, ale dokázal zázrak. V tom …… Jičíně jsme byli přesně za 10 minut jedna. Po troše zmateného popojíždění jsme zaparkovali a nabrali přibližný směr divadélka Srdíčko, kde se to mělo konat.
V Jičíně mají náměstí a z něho vede dlouhá a široká ulice. Tam někde mělo být výše zmíněné divadlo. Možná se vám teď bude zdát, že odbočuji od tématu, ale není to tak. Zkuste si představit, že máte na nohou páskové sandály s podpatky, dlouhou sukni a utíkáte po ulici dlážděné kamennými kostkami (mezi nimiž jsou centimetrové ďuzny) a zoufale se snažíte dohnat otce v teniskách co běží před vámi. Docela horor. Ještě týden jsem si léčila puchýře-to si nedělám srandu. Tímto stylem jsme doběhli na konec ulice. Tam nám řekli ,že jsme se zmýlili a musíme zpátky. Tak jsme zase běželi zpět. Nakonec jsme to přece jen našli.
Zkusila jsem vám nakreslit plánek. Čárky mají být schody, kolečka sloupy, obdélníčky budovy a červený puntík kýžený cíl. Vchod do budovy byl celkem zapadlý a to, že tam sídlí divadlo Srdíčko, označovala jen samolepka na dveřích. Táta nás záhy opustil se a slovy že se potřebuje projít a nadechnout se vzduchu, tudíž si zapálil cigaretu a odešel. Slíbyl, že ve dvě, kdy má začít ceremoniál, přijde.
Tak jsme s Hoški vešli do toho domu. Proti nám jen schodiště a cesta nahoru zavřená, tak jsme šli dolů. V divadle jsme se ocitli, ale nikdo tam nebyl a ceduli s informacemi tam taky nedali. Šli jsme zase
zpátky nahoru a ven. Tam jsem vyndala telefon a vytočila číslo pana Záliše(tím jménem si nejsem jistá, Johana tvrdí že se jmenuje Záviš a táta si dokonce myslí že je to Záviž anebo Záliž)které nám dali v případě potřeby ve škole. Mobil zazvonil pánovi stojícímu metr ode mne. Tím byl problém vyřešen.
On nám vysvětlil, že ještě počkáme
na výherce z Budějic. Tak jsme tam stáli na chodníku a čekali na výherce z Budějic. S Johanou jsme si říkali, že když už tu na něj takovou dobu čekáme, že by mohl být aspoň hezký. Ale ani to se nám nesplnilo. Výherce z Budějic byl zhruba desetiletý klučík a tudíž byl jaksi mimo naší věkovou kategorii. Nevadí, říkali jsme si a v mysli nás hřálo pomyšlení na naše slíbené propisky. Pan Záliš nás odvedl do nějaké místnosti, tvarem připomínající vinný sklípek, jenže bez vína. Tam nás usadil k velkému stolu a představil nám zástupce ministerstva a paní z mezinárodní organizace Safer internet. Záliš vše zahájil proslovem na téma: Strašně mě těší že jste vyhráli a přijeli. Podobné téma si zvolil i pán z ministerstva. Pak se zeptal Johany, s kým by chtěla jet do Paříže, protože tu má ještě jednu letenku pro její doprovod. Ona se ho zeptala, jestli by mohla jet se mnou. (Za což jí moc děkuji a hodně si toho vážím, i když to asi nevyjde a bude muset letět s dospělým) To samé pak řešil s vítězkou druhé kategorie.
Poté si je odvedl, aby udělali rozhovor. Já jsem tam zůstala sedět s holkama z druhé kategorie a tím klučíkem. Z rohu se na nás usmívala ta cizinka. Mezitím nahoře po Johaně chtěli aby řekla něco na kameru. Tvrdila mi, že se strašně styděla, ale to jí nikdo neuvěří. Podle jejího vyprávění byla tak vedle, že tam plácala úplné nesmysli. Jaké, to se bohužel nezmínila. Momentálně si užívá v Chorvatsku, ale až přijede, možná o tom něco napíše.
Podle slov pana Záliše jsme měli mít rezervované první dvě řady. Z těch nás pohotově po pěti minutách vyhnala nějaká ženština a rozsadila nás po sále. Nejprve si měla předat ceny nějaká místní soutěž a pak mi. Trochu mě znepokojilo, že dětí byl plný sál, ale říkala jsem si, že někteří přišli i s celou třídou, aby je podpořila. Tahle naděje se brzy rozplynula. Organizátorka ohlásila počet ocenění. Nevím jestli si to dobře pamatuji, ale bylo to asi 40 lidí: 20 ocenění časopisu pastelka
10ocenění místních novin
1 ocenění divadélka srdéčko
6 vítězů od poroty normální
6 vítězů od poroty studentů
A u každého z nich proběhla gratulace, potlesk a foto. Některé pohádky se četli (z 5 čtených stála za něco jen jedna a to byla spíš povídka s ekologickým podtextem než pohádka, každopádně autorce gratuluji-jmenovalo se to balíček) Když už byla všechna ocenění rozdána a my se těšili, že už budeme na řadě, ohlásila pořadatelka, že si divadélko pro nás připravilo představení. Mělo to být o nějaké švestce. Za normálních okolností bych určitě ocenila umělecké zpracování dialogu mezi padančaty, ale po dvou hodinách předávání cen a ocenění už mě to fakt nebralo. Jak jsem usoudila ze zoufalých pohledů co na mně Johana neustále házela, její názor byl podobný.
Konečně na podium vystoupal Záliš. Znovu pronesl svůj projev a znovu to samé udělal pán z ministerstva (jeho proslov byl o trochu lepší-asi už má praxi). Poté si nás postupně zvali k sobě, aby nám předali diplom a tašku s výhrou.
Na závěr měla řeč ta cizinka. Musím říct že byla výborná. Napíšu tady jeden malý úryvek: Víte,jezdím teď hodně po světě a účastním se takovýchto předávání cen. V poslední době je toho strašně moc. Například jsem byla v Irsku a měli to tam úžasně zorganizované a ceny jim předával prezident. Výborné to bylo rovněž v Dánsku. Tam dekorovala vítěze princezna. No a teď jsem tady (přejela pohledem to sklepení) a rozdávám ceny s vámi(hodila oko na ty dva a s úsměvem mluvila dál).
Musím říct, že se docela ovládala. Já na jejím místě bych se zvedla a odešla. Organizátoři jí totiž nezařídili překladatele. Takže celé 3 hodiny, (kdy i mi jsme se s Johanou nevýslovně nudili ) ona tam musela sedět a nerozuměla ani slovo a přitom se ještě vydržela usmívat. Je fakt, že to byl první ročník, ale v zahraničí jim musíme připadat jako úplný barbaři, když nedokážeme obstarat ani tlumočníka.
Odjezd byl celkem v pohodě, tedy až na ¼ hodinu kterou jsme strávili startováním. V autě jsme si prohlíželi ceny. Musím říct, že nejsou nic moc. V do tašky nám dali diplom, knížku (jenže je to čtení asi tak pro 2. třídu), blok na piškvorky (snad jediná rozumná věc) a CD s nějakým programem(ještě jsem se nekoukala co přesně to je). Takže zlatý propisky!
Celkově hodnotím naši výpravu pozitivně-na den jsme se ulili ze školy a Johana pojede do Paříže. Příští rok se hodlám zúčastnit znovu. Jen kdybych náhodou vyhrála, pojedu do Jičína autobusem.
Práce DELETE ke stažení