Gymnázium J.oachima Barranda, Beroun, Talichova 824
Talichova ulice 824, 266 01 Beroun / tel.: 311 623 435, 311 621 232, 799 542 877 / reditelna@gymberoun.cz / IČ: 47558407

Jak berounské gymnázium (ne)vyhrálo Ámose

(Daniel Pavlis) Stejně jako v minulých letech rozhodla i letos o konečném pořadí závěrečná disciplína.“ Po těchto slovech předsedy poroty pana Cimického téměř vypukla radost ve žlutomodrém sektoru studentů a profesorů berounského gymnázia. V poslední, tedy volné disciplíně, neměli kluci z oktávy konkurenci. Jejich vystoupení známé již z akademie z roku 2002 bylo strhující. Další věta z úst předsedy však nenechala příznivce paní profesorky Štěpničkové propuknout v jásot: „Vítězem soutěže Zlatý Ámos 2005 se stává pan učitel Luboš Blahout!“

Je krátce po třinácté hodině a já vstupuji do Kongresového centra v Praze, v jehož malém sále se má za necelou hodinu uskutečnit finále soutěže o nejoblíbenějšího učitele v České republice Zlatý Ámos 2005. Asi bych se ve velkém komplexu ztratil, nebýt sedmi statečných studentů gymnázia, kteří směřovali stejným směrem. Aby také ne, vždyť oni mají v soutěži vystoupit a pomoci tak své profesorce k vytoužené korunce. Po konstatování „Co máme dělat, když je tolik času!“, po kterém se vydávají do zdejší kavárny je nechávám jejich osudu a narážím na početnou skupinu studentů a pedagogů berounského gymnázia, kteří hned u vchodu fasují žluté čepice a modrá trička, obojí s názvem školy. Jakmile mě spatří, vítají mě slovy „Nazdar! Tady máš!“ a já se tak stávám součástí stejnobarevného davu, který dává tušit, že podpora paní profesorce Marii Štěpničkové bude obrovská. Nyní už se kavárně nedá vyhnout, a tak jdu podpořit oktavány alespoň svou přítomností u jejich stolu.

Zhruba za deset minut dvě se přesouvám k šatnám a následně do sálu, ve kterém jsem konfrontován se skutečností, že se zde musí platit. Naštěstí je vstupné pouhých deset korun, což nečiní problémy ani chudému studentovi, jako jsem já. Vzhledem k naplněné kapacitě zůstávám stát opřen o zeď, těsně vedle transparentu „Majka je náš Zlatý Ámos“. Při pohledu na žluté moře před sebou jsem přesvědčen, že dnešní odpoledne nemůže dopadnout špatně.

Moderátor z Českého rozhlasu 2-Praha začíná na minutu přesně a vítá přítomné na finálovém odpoledni. Nato jsou všichni vyzváni, aby vyzkoušeli hlukové mikrofony umístěné v místnosti, což má za následek jediné – z dalších patnácti minut mám jen vizuální zážitek. Proto oceňuji skutečnost, že každý z finalistů má při úvodním představování před sebou cedulku se svým jménem. Po formální části, která obsahuje ještě výčet sponzorů a porotců, následuje první disciplína. V té mají učitelé za úkol představit sebe a svou školu.

Vystoupení Ondřeje Balíka z pražské Tyršovy ZŠ zaujme snad jen třesotem jeho rukou, což snímá dokonce i jedna ze dvou kamer, které v sále natáčejí. Luboš Blahout z gymnázia a sportovního gymnázia z Jablonce nad Nisou zvolil zajímavé převleky policisty, dirigenta a vrchního v jedné osobě a jako žena dokonce zatancoval na stole. Odvážné, leč účinné, jak se později ukázalo… Martina Čiklová z Ostrčilovy ZŠ z Moravské Ostravy si vybrala jako formu prezentace jarmareční píseň, což nebyl špatný nápad. Přítomné přesto nejvíce pobavil pád její pomůcky v podobě nakreslených obrázků, které zpěv doprovázely. Ve vystoupení Hany Houkalové ze střední pedagogické školy nenacházím ani příběh, ani pointu. A protože mě neuchvacuje ani „číslo“ Josefa Lukáška z Gymnázia F. M. Pelcla z Rychnova nad Kněžnou, který se představil jako patron Orlických hor Rampušák, začínám si myslet, že asi stále ještě neslyším…Učitel Dušan Peterka z lelekovické ZŠ přijíždí na koloběžce se slovy, že s ní brázdí celý svět. A já si říkám „Jaká škoda, že se zastavil právě tady…“ Jako poslední dostává prostor Marie Štěpničková z berounského gymnázia, která přibližuje jak svoji školu, tak její historii. Vojenská minulost se prý ještě v průběhu večera projeví. Paní profesorka stihne také zahrát na housle známou melodii ze Sedmi statečných a na kytaru svižnou a neméně známou píseň z Noci na Karlštejně a za mohutného potlesku studentů a profesorů gymnázia odchází.

Druhá disciplína ověřuje, jak dobře se žáci a učitel znají. Nejprve jsou položeny předem vybranému studentovi tři otázky, na které musí odpovědět: 1. Jaké oči má váš/e učitel/ka? 2. V jaké lavici na jeho/jejích hodinách sedíte? 3. Jakou má váš/e kantor/ka přezdívku? Následně jsou odpovědi zaznamenány a na totéž jsou dotazováni i vyučující. Ve všech třech případech se shodnou pouze dvě dvojice – Luboš Blahout se svou žákyní a k radosti Berouňáků i Marie Štěpničková se Zdeňkem Klůcem, který by měl za svůj projev dostat ještě bonusové body. Vypadá to ale, že porota není příliš zvědavá na nic, co přesahuje vymezený rámec. A tak je i tento tandem odměněn jen za správné odpovědi, ze kterých se dozvídáme, že paní profesorka Štěpničková má azurově modré oči, přezdívku Majka, a že Zdeněk sedí při jejích hodinách v předposlední lavici (na otázku, kolikátá lavice to je, odpovídá sladkým hlasem, že osmá. No, časy na gymnáziu se asi mění…). Zajímavá však byla i jedna z odpovědí na stejnou otázku od jiné žákyně, která na hodinách sedí v prostřední lavici, což se prý shoduje s tvrzením pana učitele, že jde o lavici druhou. Řekl bych, že učební prostory této školy budou horší, než ty sklepní ve staré budově gymnázia…

Mezitím se však dostáváme do samotného finále finále, nebo jak to vlastně nazvat, protože moderátor oznamuje poslední disciplínu. Tou je scénka připravená studenty či žáky. V první z nich Ondřej Balík pouze demonstruje slabost pro adrenalinové sporty a odchází za nenaplněného očekávání publika, že celé představení bude ještě pokračovat. Při scénce studentů pana učitele Blahouta mám pocit, že navštívili akademii berounského gymnázia, protože přeci jenom už jsem někde parodii na pohádku o Sněhurce viděl… Oni ji však dotahují do extrémů, když prezentují cikány jako homosexuální prostituty. Nakonec napodobují Leoše Mareše, kterého my z Berouna dobře známe. Proto také víme, že zpěváka, který paroduje zpěv (nebo chcete-li recitaci), už snad parodovat ani nejde. Vystoupení žáků z Moravské Ostravy je kontroverzní od začátku do konce. Prezentovat své žáky jako cikánské děti, kterým je vynadáno, chtějí-li se vzdělávat, mi přijde nepatřičné. Zdůraznění nepoctivosti a parazitizmu na majoritní populaci mi přijde na takové úrovni nevkusné, jakkoli by byly tyto vlastnosti ve skutečnosti pravdivé. Další tři prezentace se mi slévají do jediné a já se na těch několik minut ocitám v prostředí mateřské školky. Jinak se snad veselé skotačení žáků a jejich učitelů nazvat nedá. Zato závěrečná scénka zdvihá téměř všechny přítomné ze židlí, kteří mocně tleskají Sedmi statečným z berounského gymnázia. Podle mého názoru vnášejí do celé soutěže úplně nový prvek. Takhle odvážné a povedené vystoupení snad porotci ještě nezhlédli. Jenže jak se při vyhlašování ukázalo, buď byli příliš konzervativní a nesnesli pánský striptýz ve finále školské soutěže, nebo budou muset přítomní novináři prozkoumat jejich soukromé účty jako v případě premiéra Grosse. Při konstatování, že poslední disciplína rozhodla, nemůžu totiž najít jiné vysvětlení…

autor: admin / vloženo: bře 17, 2005