A na hory se jelo...
Je to tak! Od 21. do 28. ledna byla škola o něco tišší a klidnější. Bylo to proto, že se Kvinta po dlouhých třech letech opět vydala zdolávat železnorudské sjezdovky i se svými věrnými tělocvikáři – Majkou a Jardou Schröpferovými.
Týden před odjezdem nám byl dán seznam doporučeného základního vybavení i s pokyny k odjezdu. Čas odjezdu se ale stihl ještě dvakrát změnit a většina z nás si navíc třikrát přebalila svoje věci z menšího báglu do většího, takže vlastně plýtvání papíru…
Sobota, den D je tady! Před tři čtvrtě na devět se na berounském nádraží zformovala skupinka podivně vyhlížejících individuí s ještě více podivněji vyhlížejícími předměty, samovolně rozptýlených po okolí. Tak to, prosím, byla naše třída a naše tašky, krosny, chlebníčky, mošničky… Lyže a lyžáky byly tou dobou, díky ochotnému panu Onderkovi, už na cestě do Rudy, takže pro nás to znamenalo jenom si ohlídat sebe, objemné zavazadlo a Šéfku se Šéfem. Vypadalo to jednoduše, ale zdání klame. Už jen nástup do vlaku vypadal spíš jako scéna z komického filmu – po dovalení nás všech na začátek perónu, nám Šéfka nakázala, abychom se přesunuli na konec, že prý vagón č.5, kam máme koupené místenky, je stopro tam. My ji obětavě poslechli a ,,stádovitě“ se přemístili. Času dost, nikam nepospícháme… mc´d Vlak přijel, ,,pětka“ samozřejmě úplně na druhé straně a tak nám nezbývalo než svižně přecupitat celé nástupiště, seč nám nožky stačili. Vlak už se rozjížděl, my teprve otvíráme dveře od vagónu… vlak už pomalu v Hořovicích, my teprve začínáme nastupovat… vlak už skoro ve Zbirohu, my konečně nastoupili. V Plzni nám přebývala hodina mezi přestupy. Znamenalo to jediné - hodinový rozchod se Šéfským výslovným zákazem, nechodit do města. A nás samozřejmě nenapadlo nic lepšího než si zajít do Mekáče na druhém konci Plzně.
S hamburgery napěchovanými v tvářičkách jsme naskakovali do rozjíždějícího se ,,couráku“ do Železné Rudy. V něm nám dalo dost práci nepohřbít žádnou stařenku svými bundami, svačinami, ani těmi taškami, které každou minutou ztěžkly kilo a hlavně se neunudit k smrti!... Z počátku to vypadalo, že cesta do onoho místa je bohem zapomenutá a že každou chvíli asi spadneme z okraje světa, ale nakonec se světlo civilizace na malý okamžik opět rozzářilo, to bylo když jsme stavěli v Klatovech, a my byli šťastni, že nám bylo dopřáno vidět konečně něco lepšího než zapatlané sklo vlaku, polousnuté sousedy nebo pole. (celá cesta byla mimochodem velice zajímává - potkalo nás pole, pak město, pak zase pole, pole, pole, město, pole, vesnice, pak dlouho nic a pak zase pole). Po té dlouhé a úmorné cestě následovala nakonec i naše vytoužená zastávka – Železná Ruda! Tou jsme se asi půl hodiny prohrabávali na cestu k našemu pensionu.
Tady už na nás čekali naši týdenní ,,spoluokupovači“ ze základky ze Soběslavi. Na to, že to byli osmáci, tak vypadali, naštěstí pro nás, dost nevyvinutě. V hluku a lyžařském umění nás jednoznačně předehnat nemohli, ale v dupání a rajtování na postelích nám už šlapali na paty. Majitelka Alfy (našeho bydliska), paní Lorenzová, je nechala uhnízdit přímo nad námi; špatné rozhodnutí… Zprvu to vypadalo, že nám nebude činit problém vyšlapat do druhého patra a jemně jim oznámit, že ten ,,šrumec“, co dělaj, má za následek, že na nás padá stropní omítka, takže by bylo namístě, aby se kapánek zklidnili, ale pak nám přišlo kloudnější je zšikanovat v lyžárně, než se na ně jen bezduše rozeřvat. Bohužel pro nás, ale měli obědy a večeře půl hodiny před námi, takže se nám párkrát odvděčili tím, že nám to jídlo sprostě sežrali (ne, to bych jim zase křivdila, oni ho nesežrali naráz, jenom si byli asi pětapadesátkrát přidat) a my museli, celí vyhládlí, s žaludkem sužovaným křečí od hladu a se slzami v očích, čekat další půl hodinu, než se dovaří nové porce. A na to, abychom jim to ráno oplatili tím, že jim nenecháme ani drobeček na snídani, jsme nemívali moc sílu.
Tak hrozní ale přece jen nebyli; na poslední, páteční, večer jsme se s nimi museli podělit o společenskou místnost (jídelnu) a uspořádat diskotéku na rozloučenou. Po našem úvodním letkisu a žhavé salse teprve začala ta pravá pařba. Kvinta ovládla taneční parket a ukázalo se, kdo vlastně celý ten týden kraloval Alfě! Na pomyslný konec večera předvedlo breakařské trio Pájuška – Kubík – L´Omar pár kousků, kterými jim i nám, nezúčastněným čumilům, parádně vytřeli zrak a pak už jsme jen poklidili nechutně zadýchanou jídelnu a odešli na pokoje ]:-) Samozřejmě spát.
Tak to by bylo vše o našich mladých společnících a můžeme se vrhnout na stručný popis těch božských sedmi dnů! V sobotu po příjezdu byli všichni plni energie, byli svěží a natěšení na sjezdovku. Nikdo netušil, že při odjezdu se nezmění pouze to poslední… Doběhli jsme si ještě do místního Tesca dokoupit zubní kartáčky, které jsme zapomněli doma. Večer, kdy byla chumelenice největší a byl problém vůbec něco vidět, nám pan Onderka dovezl lyže s lyžáky a prkna ---> show pro celou Rudu! chumelenice Jen si představte, že vykouknete z okna a mezi roztomile padajícími sněhovými vločkami, zahlédnete i po pás ve sněhu zabořenou Kvintu v tepláčkách a tričíčkách, jak se z posledních sil prodírá do lyžárny. Nezapomenutelné.
V neděli většina z nás nedočkavostí ani nedospala a na snídani jsme se přihrnuli s patnácti minutovým předstihem. Kdybychom ale věděli, co nás čeká… Venku bylo ,,blahoberných“ mínus šestnáct a tak na sebe všichni navlíkli, co mohli. Někteří uvažovali i o vaku na lyže. Stále nás uklidňovalo to, že v Beskydách je tou dobou o dalších dvanáct stupňů nižší teplota a tím pádem jsou na tom ještě hůř, ale problém byl v tom, že nás tato, velice uspokojující, informace nijak nezahřívala. Cviky na rozproudění krve v našich údech nijak nepomáhali a my pomalu přimrzali ke sněhu. V pozici, ve které jste nasedli na vlek, jste sjížděli kopec zase dolů. Na obědě jsme hráli všemi barvami, od mrtvolně bílé, přes vražednou červenou, až po nezdravou fialovou. Navíc všichni začali trpět akutním stihomamem, jelikož byla vyhlášena hra ,,na agenty“ , což znamenalo, že jeden nebo dva pečlivě vybraní na každý den –agenti- , měli za úkol něco někomu šlohnout, nebo provést a večer, pokud nebyli odhaleni, byli sladce odměněni. Všichni všechny podezírali a neustále si hlídali všechny svoje věci. Odpoledne si garda vyvolených vzala snowboardy a předvedli, jaký skrytý talent se v nich skrývá. Večer byl odpočinkový, sem tam nějaká polštářová bitka a tak různě.
Pondělí, sjezdovka poloprázdná. Teplota mínus dvanáct – hotová Hawai! Prknaři prknařili a navíc se na kopci objevila i nová osobnost českého snowboardingu – Lucka Holečková, která na snowboardu stála poprvé v životě. Nenechala se odradit nepříjemnými krkolomnými a jistě mnohokrát bolestivými pády a celé dopoledne usilovně dřela pod vedením pana profesora Schröpfera, který nám představil svoje extrémně krátké lyžičky (ono to ve skutečnosti bylo tak, že Šéfik neměl na dvě lyže, tak si koupil jenom jednu, tu rozřízl na půl a hned se vytahoval, že má ,,fanstajly“ ;) ). Odpoledne jsme měli tu čest shlédnout Soběslav v akci na sjezdovce :)
V úterý se už začínala projevovat únava a ten kopeček od chaty k vleku se určitě alespoň o kousek protáhl! Hůlky nějakým zvláštním způsobem přes noc nabraly na váze. Přejet z ,,Nádraží“ na Belvedér už se zdálo být problém. Včerejší Hawai nabrala na obrátkách a teplota se vyšplhala o další dva stupně vzhůru. My naopak klesali pod vahou svého oblečení níž a níž. Šéf zase machroval na těch ,,čtvrt-lyžích“ a musím přiznat, že i přes to, že ho chytly ledviny, zastínil i mnohem MNOHEM mladší borce, kteří se po stráni proháněli s vločkami mezi zuby. Výcvik Lucky na prkně pokračoval a už se jí začínali dařit krátké a pomalé obloučky. Odpoledne jsme měli volno a tak bylo na místě, vzít místní vyhlášenou cukrárnu ,,Charlottu“ útokem. Zhodnotili jsme ji jako cukrárnu no. 1!!! Kuba Hybš při objednání poháru ,,Pro zamilované“ vymyslel, že ho za odměnu a hlavně za výdrž koupíme Šéfíkům jako překvápko.
Ve středu se rozpoutal boj o to, kdy se pojede na Špičák. A hlavně kdo tam pojede. Někomu se evidentně vůbec nechtělo a někomu se zase chtělo až moc. Nakonec jsme se dohodli, že se pojede ve čtvrtek. Osmičlenná skupinka + Jarda zůstala hlídat chatu a zbytek se vydal s Majkou zdolávat Špičák. Celé dopoledne nás, co jsme zůstali ,,Nad Nádražím“, zneklidňovala nějaká přehnaná aktivita železnorudských helikoptér, které se až dost podezřele hemžili okolo Špičáku (na který bylo z ,,Nádraží“ krásně vidět). Dělali jsme si samozřejmě prču, že Majku někdo předběhl u vleku nebo že na Nelu nezbyl oběd :) Odpoledne se všichni vrátili zdraví, najezení, v celku a nadšení z toho jak to tam bylo skvělý a tak. ,,kvintaMy, chato-strážci, jsme se jim zase pochlubili Luckou, která už dokonale zvládala obloučky a taky tím, že jsme zdlábli naprosto delikátního langoše, který se tomu jejich supr smažáku, co si dali na oběd, nemohl rovnat. Kubík Hybšík domluvil s paní Lorenzovou, aby byla páteční večeře už ve čtvrt na šest. Na šestou jsme totiž měli reservé v cukrárně. Když byl pak oznámit Šéfce, že večeře bude dřív, tak ta samozřejmě začala hned něco čuchat, ale zatím zůstávala v klidu. Čtvrteční večer byl ve znamení převleků a tak se po chatě potulovali například vzorní zaměstnanci Železné Rudy, husita, Červená karkulka, pavoučí žena, bezdomovec, teplouši, baleťák s baletkou, stepařka, motorkář, ,,korbič“ a dokonce se Omar odvážil jít za samotného Kubu Hybše! Nejlepší byla ale stejně zase Maruš, která šla za bezkonkurenční Babu Jagu :)
Pak to přišlo! Pátek! Šéfka celý den vyzvídala, co to na ní a Šéfa chystáme a třásla se strachy na každém kroku. Jinak, teplota se dala srovnávat s podnebím tropických pralesů – bylo něco okolo mínus pěti a pár z nás se opalovalo na skokánku. Na programu dne bylo společné focení, jízda na boulích, krkolomné pády (třeba dost dobře a zaručeně spadnete když se Vám na lyžích nepovedou hodiny, jedete pozadu z kopce a nohy se Vám rozjedou každá jinam, jenže Vy pořád jedete a jedete, nemůžete zastavit a jenom se modlíte, abyste do nikoho nenajeli) a kraviny.
kvinta
Jen nám trochu docházely síly a tak jsme s nimi šetřili, jak jsme mohli. Stávalo se, že když jste stáli moc dlouho na jednom místě ve frontě na vlek, tak Vám začala z pusy samovolně unikat nezadržitelná slina, protože plýtvat drahocennou energii na držení rtů u sebe, byl luxus, který jsme si nemohli dovolit. Lucka už mazácky zvládala sjíždění kopce. Denní úkol byl splněn na jedničku a fotek bylo večer požehnaně naseto. Navíc se Majka chopila kamery a točila nás jako posedlá kdekoliv mohla. Takže, filmek k nezaplacení!
Všichni natěšení na večerní překvapení a Šéfovci už začali tušit, že se někam pude. Jediný problém byl v tom, že na večeři byli naprosto božské kuřecí řízky a prostě když na Vás ten dozlatova osmažený řízeček tak krásně kouká, ani nekýchá, jen tak bezmocně se vyvaluje na talíři mezi bramborami, které z Vás také nespouštějí oči, tak by byl hřích tu ambrosii vrátit. Všichni se tedy nafutrovali, vlastně přefutrovali, úplně na maximum, ale nejvíc samozřejmě Maruš s Jardou. Asi čekali že je vyhodíme na noc na mráz, nebo co… Těsně před šestou dorazila řízková partička do Charlotty a servírky se mohli přetrhnout, aby pohár zamilovaných byl ten nejlepší, jaký kdy dělali.
pohár zamilovaných
Když se oba Šéfící pohodlně usadili na nejlepší místo v celé cukrárně, romanticky jsme jim zavázali oči a hlavní organizátor celé akce Kubik nakázal přinést tu dobrotu. Servírky se už mezitím vrhli na naše objednávky, které jim dali dost zabrat. V celé Charlottě jsme vzbudili nevídanou pozornost německých zákazníků, ale to nám vůbec, ale vůbec nevadilo. Majka i Jarda si nedočkavě servali šátky a doslova se rozplynuli nad tou nádherou. Další hodinku ho, samozřejmě s naší pomocí, zdolávali. Při zpáteční cestě se ta výborná zmrzlinka s těmi vynikajícími řízečky v našich žaludcích trochu škádlila, ale nakonec jsme všichni všechno donesli zpátky na chatu a pak začala výše zmíněná pařba s těma mladejma uchama :)
V sobotu ráno ještě stihli kluci tradičně něco rozflákat. Tentokrát to odnesla jedna nebohá postel, která díky jejich zásahu už neposteluje. Nejhorší ale bylo sbalení všech věcí, se kterými jste přijeli, do svého báglu. Ono se lehko řekne ,,nějak to nahoudám do tašky a maminka si s tím doma už nějak poradí!“ ale provést to, je horší. Objevení chlapeckého trika v dívčím vaku na lyže, nebo naprosto cizí a neznámé ponožky u špinavých podprsenek, nám komplikovalo situaci. Všechno oblečení za ten týden dost nabralo díky špíně na rozměrech a ani srdceryvné domlouvání a odprošování na kolenou nepomohlo. K lyžím a lyžákům si tedy každý nacpal, co mohl a pan Onderka určitě netušil, že nám zpátky do Berouna odvezl půl šatníku.
Poslední kontrola pokojů proběhla a někteří z nás se vydali si dokoupit zásoby na cestu. Těsně před jedenáctou Majka zavelela odchod a my se slzou v oku a bágly přes rameno opouštěli to božské stavení, kde jsme strávili jeden z nejlepších týdnů za poslední roky. Slza nás opustila v momentě, kdy jsme se začali prodírat závějemi k nádraží. Teskné zamávání sněhovému království a nasádlení se do couráku bylo to poslední, co nám Ruda připravila. Zpáteční cestu všichni prospali a prožrali. V Plzni nesměla chybět zrychlená procházka po městě a pak se ukázalo, jaký máme všichni naprosto dokonalý orientační smyl. Dostat se totiž podle cedulí na jižní nástupiště není zas tak jednoduché. Nějakým prazvláštním způsobem jsme se díky jedné špatné odbočce dostali ven z nádraží a dostávání se zpátky bylo vždy doprovázeno výsadkem, který se přesvědčil, zda ta cesta, kterou chceme jít, náhodou nevede zase ke všem čertům. Nástup do vlaku byl nezvykle pomalý a cesta nezvykle tichá. Ve tři odpoledne rychlík zastavil na třetím nástupišti berounského nádraží a my se rozběhli ke svým tatínkům a maminkám, kteří nás už netrpělivě vyhlíželi na parkovišti.
Tenhle lyžák byl naprosto nepřekonatelný, skvělý, úžasný a božský a děkujeme všem, kteří se o něj zasloužili!!!
P.S. : sry, že tohle přesné zpravodajství trvalo sepsat tak dlouho…
P.P.S: nejlepší agentský úkol dostala Verča s davidem - ukrást Šéfům spodky :D
