DEKADENCE NOW!!!
Do České republiky se konečně dostala světoznámá výstava, která má příznačný podtitul: za hranicí krajnosti. Erotika, bolest, šílenství, smrt - to vše obrazy vystihovaly...
Do České republiky se konečně dostala světoznámá výstava, která má příznačný podtitul – za hranicí krajnosti.
Erotika, bolest, šílenství, smrt….to vše obrazy vystihovaly.
Klasická díla by zde nenašel ani Sherlock Holmes…
Ačkoli patřím mezi zástupce mladé generace,
Díla mě svým způsobem šokovala a místnost od místnosti překvapovala.
Exponáty byly různorodé a
Na mě občas působily až skličujícím dojmem.
Cestu jsem si k nim i přes 2 hodiny dlouhou prohlídku nenašla, ale to neznamená, že by mé
Estetické a výtvarné nároky na výstavu nebyly naplněny.
Na závěr bych výstavu chtěla všem vřele doporučit.
Ovšem těm, co mají slabší žaludky, přidám ještě jednu radu: nesnídejte! A pak i vy můžete tiše vydechnout:
Wow !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (Daniela Matyášová)
Ještě před tím, než jsme se v pátek vypravili na poněkud neobvyklou a kontroverzní výstavu do pražského Rudolfina, prohlédla jsem si několik internetových stránek týkajících se právě této tématiky. Mimo fotografií a obrazů mě zajímaly také komentáře a názory lidí, kteří výstavu již shlédli. Takže můžu říci, že jsem věděla, co mohu od Dekadence now! očekávat. (Denisa Melicharová)
Páteční výstava v Galerii Rudolfinum byla asi bezpochyby ta nejvíce kontroverzní, co jsme kdy absolvovali. Předem avizovanou možnost alespoň trochu se psychicky připravit jsem sice nevyužil, ale abych byl upřímný: čekal jsem to ještě drsnější. (Oldřich Klouček)
Kurátor Otto M.Urban rozdělil exponáty to pěti tematických celků: hledání vlastní identity (bolest), problematika sexu, dekadence v pop kultuře, šílenství a smrt. Na jednu stranu zde objevíte spoustu podnětů k zamyšlení, věcí, které vás nadchnou anebo alespoň pobaví. Na stranu druhou ovšem spoustu věcí opustíte nejspíše s nepochopením. (Karolína Kopecká)
POKOJ PRVNÍ: BOLEST.
Každý se hledá.
V patnácti se člověk stylizuje do pankáče, v pětadvaceti chce změnit svět; postavit nejkrásnější most světa, nasytit Ugandu, naučit čtvrťáky anglicky. Pak přijdou děti, život se zrychlí, najednou je vám padesát a vy se zastavíte a rozhlédnete kolem sebe s otázkou: Co jsem tu, sakra, vlastně celou tu dobu dělal? Věčná otázka Kdo jsme? Odkud jdeme? A kam míříme? vám začne vrtat hlavou a už ji nevyženete.
Nikdy. (MK)
Díla od umělkyně, která si říká Orlan, visí hned u vchodu. Jedná se o obraz jakéhosi obličeje schematicky namalovaného krví. Po poměrně dlouhém bádání na internetu najdete komentář, kde zjistíte, že jde o její vlastní krev, kterou nasbírala při sérii plastických operací, během nichž se snažila přetvořit vlastní já. V ten moment vám dojde, že se jednalo o potřebu vyjádření onoho procesu hledání se, o děs ze ztráty vlastní identity. Otázkou zůstává, jaký smysl má umělecké dílo, které pochopíte pouze po prostudování životopisu autora. (Karolína Kopecká)
Já jsem šel na tuhle výstavu s tím, že vytvořit opravdu šokující dekadentní dílo je v dnešní době (narozdíl od let minulých, bez internetu) hodně těžké. V době, kdy průměrný věk při prvním setkání s pornografií je 11 let, kdy není problém na Youtube shlédnout popravu a kdy se k fotografiím zmasakrovaných mrtvol jakýkoliv uživatel internetu dostane prostřednictvím pár kliků myší. […] Po návštěvě výstavy mám tento názor pořád, i když mě určitě něco naučila. A sice to, že moderní dekadence není jen nabourávání společenských tabu, zobrazování nahých celebrit, mrtvol, drog a všeho, co už dnešní společnost nešokuje tolik jako dřív. Dekadence je o zobrazování netradičních, hlubokých kombinací symbolů, které člověka nenechají v klidu ani dnes: sériově vyráběný Lego-set "Postav si svůj vlastní koncentrační tábor" či "Mickey a Minnie - Dělník a kolchoznice" mě určitě donutily k zamyšlení mnohem víc než ostatní obscénní výjevy. (Petr Vilhelm)
POKOJ DRUHÝ. SEX.
Je to tabu, i když se tváříme, že o tom dokážeme mluvit. Otevřeně, lehce.
Před sto lety byla krátká sukně nemyslitelná.
Před patnácti lety byli nemyslitelní homosexuálové.
Dneska je nemyslitelný styk s koněm. (MK)
Místnost s tématikou sexu byla hodně divoká, až přehnaná. Absolutně se mi nelíbil obraz znázorňující ženu a k ní připoutaného koně, kterak se k ženě přibližuje svým obřím přirozením. Tak to jsem opravdu nepochopila. (Veronika Votrubová)
Ze začátku jsem se trochu lekla, když nám bylo řečeno, že je možné, že celou výstavou budeme pohoršeni. Ale upřímně můžu říct, že mě pohoršil jen jeden obraz a to ten, kde byla žena s koněm. […] Myslím, že každého člověka už odpradávna přitahují věci, co nejsou normálně zobrazovány, ve kterých je trochu vulgarity a pohoršení. Líbí se mi, jakým netradičním způsobem se umělci snaží ventilovat své pocity a svůj názor na současný svět, líbí se mi, že se nebojí vyjádřit po svém. Někteří lidé jsou touto výstavou znechuceni, ale přitom se v našem světě každý den děje spousta odporných věcí. Tato díla pouze zobrazují naší současnou společnost. (Šárka Nováková)
Během prohlídky Rudolfina jsem se setkávala se spoustou pocitů, které ve mně zanechávaly obrazy. Asi byste z takovéto dekadentní výstavy očekávali depresi a vyděšenost, ale některá díla ve mně spíše vzbuzovala smích; i když jsem se třeba na ně poprvé styděla podívat. Abych byla konkrétnější: mám na mysli sérii rentgenových snímků Wima Delvoye (na obřích rentgenových snímcích jsou prezentovány různé formy sexuálních praktik – od felace po klasickou soulož – pozn.MK). (Kristýna Hrdličková)
POKOJ TŘETÍ. POP.
Navenek nesnáším komerci a konzum, žiji bio, po zdech píšu Fuck off a No Future!
Ve skutečnosti se těším na katalog z Alberta, slintám nad hrudníkem Babety Trefné a v neděli namísto lesa volím Zličín. Láká mě svět levného žrádla, čínských šuntů, žijících i bezpečně mrtvých celebrit: lady Di, inkvizitora Benedikta i Mesiáše Hitlera. Jsem součástí toho všechno, tvořím to a dělá mě to podobným k ostatním. Jsem šťastný, že můžu být takříkajíc u toho. Jsem rád, že dupu v stádu. (MK)
Někdo tvrdí, že si lidé z výstavy mohou odnést šokující a nepříjemné zážitky. Ano, některá díla, zvláště ta se sexuální či značně krvavou tematikou nejsou příjemná na pohled a na zeď bych si je rozhodně nepověsila, ale žádnou morální ani psychickou újmu z nich opravdu nemám. Naopak, musím například ocenit nápaditost fotografického ztvárnění tří násilně usmrcených žen historie: carevny Alexandry, Sissi a princezny Diany, kde kontrast sněhobílé a krvavě rudé vůbec nepůsobí děsivým, ale spíše smrtelně uklidňujícím dojmem. (Kateřina Hrabětová)
Člověka kolikrát ani nenapadne, co všechno může být považováno ještě za umění. Pominu erotické a značně kýčovité obrazy (kterých naštěstí nebylo mnoho), a které za umění neoznačím, i kdyby se "umělci" na hlavu postavili. Jinak za sebe ale můžu říct, že výstava nikoho nenechala lhostejným a o každém výjevu se všichni bez výjimky dohadovali, což také jistě vypovídá cosi o její kvalitě, třebaže tolika ústy zpochybňované. (Vojtěch Doubek)
POKOJ ČTVRTÝ. ŠÍLENSTVÍ.
Všichni se tváří průměrně, každý z nás ale něco skrývá. V Knoflíkářích to bylo jasně ložené: jeden polyká zadkem knoflíky na divanech, další neúmyslně zabíjí, jiný kvůli mindráku z holky skládá debilní písně. A všichni jsou veskrze nenápadní občané, naši sousedé, kolegové v práci, spolužáci, my samotní. Šílenství není nemoc, šílenství je odchylka od normálu. Otázkou zůstává, co je normál…(MK)
V jednom z průchodů byla umístěna černá skrčená postava, která mě naprosto vyděsila. Nejdříve jsem si myslela, že je tam nějaký člověk schoulený v koutě. Měl ruku tak zvláštně položenou u zdi a tvář sklopenou, odvrácenou. Probouzelo to ve mně podivné pocity, které už teď bohužel neumím popsat. Rozhodně jsem pak musela nějakou dobu o té pozici ruky přemýšlet a vlastně ani nechápu, jak mě mohla takováto maličkost zaujmout. […]
To, co tito umělci dokáží vytvořit, nám otevírá oči a vyvolává myšlenky nad věcmi, které třeba neustále prožíváme, ale kterými se denně nezabýváme ( ať už jako společnost nebo jedinec). Musí to být vyšinutí, třeba i úchylní géniové. Snažila jsem si konkrétně představit někoho, kdo takovéto věci vytváří, a přemýšlela jsem, jaký by to byl člověk a o čem bych se s ním bavila. Moje fantazie ale nešla naplno využít. (Kristýna Hrdličková)
POKOJ POSLEDNÍ. SMRT.
Pustil jsem si záběry z Osvietimi. Trosky těl poházených přes sebe, stíny lidí, smrad, hnus, smrt. Když to uvidíte po patnácté, zvyknete si. Když to shlédnete po šedesáté, stane se to normou, běžnou denní události. Asi jako když jdete na záchod. Takhle vzniká násilí – naprostou inflací hodnot, důstojnosti, smrti.(MK)
Asi nikdo z nás, relativně normálních lidí, nebude nadšený pohledem na krvavou figurínu. Dekadentní výstava týkající se právě takových věcí nám může pomoci pochopit sama sebe a předejít věcem, které zobrazuje. Myslím, že většina z nás tyto díla zaujala. Právě tím, co je na dílech zobrazeno, promlouvají k „divákům“. Díla, která vytvářejí rozporné pocity, počáteční otřes, nejvíce zaujmou. (Daniela Krejčová)
Dekadence. Bez ní by bylo nejen umění, ale i život by byl tak nějak ochuzen. Líbivé obrázky a melodie dostáváme pod nos každý den: dokonale prosté, dokonale bezduché. K čemu je umění bez zamýšlení se nad ním? […] Pro mne, jakožto někoho přivyklého takovému silnému projevu násilí, bylo mnohem těžší najít jakýsi smysl nebo zprávu schovanou v obrazu, kde násilí bylo buď minimální nebo chybělo úplně. Naopak fotografie Damiena Hirsta o ukřižování Ježíše nebo obraz čínské holčičky ve vaně krve mi byly téměř okamžitě srozumitelné. (Alžběta Lorenzová)
Při vzpomínce na originální malby na zrcadlech či na postavu černé ženy vzbuzující strach i soucit zároveň mi dochází, že jediná věc z celé výstavy, která mi byla opravdu nepříjemná a na kterou, doufám, co nejrychleji zapomenu, bylo něco, co nesnáším odjakživa a vadí mi to v jakékoli podobě a na jakémkoli místě: vycpaná zvířata, v této konkrétní expozici houpající se na houpačce za zvuku tónů nesnesitelné hudby. (Kateřina Hrabětová)
Podle mého je to reálně zachycená temná stránka člověka, hrůza ze smrti, vulgární sexualita, noční můry, strach, šílenství. Některé povahy na tuto výstavu nadávají a vyjadřují svojí nechuť, přitom jsou to věci, které se týkají každého z nás. Jde jen o to, jak se s tím vypořádáme. Můžeme se těchto děl děsit, trpět depresemi, nebo se na ně můžeme podívat objektivně a přijmout je. (Daniela Krejčová)
Kontroverzní výstava DEKADENCE NOW může šokovat spoustu lidí. Tohle se ale (dle mého názoru) netýká většiny z nás, mladých. Jsme jenom tak otupělí vůči násilí, pornografii a smrti, anebo natolik otevření, abychom pochopili nevšední umělecké dílo? Toť otázka. (Jana Dolejšová)
DEKADENTNÍ ZNAMENÁ ZVRHLÉ.
Všichni, kdo v pátek ráno dorazili do Rudolfina, byli asi zvrhlí. Chtěli ve své zvrácenosti vědět, co to s nimi udělá a jestli odlezou po svých. Nejenže to nic neudělalo, ale ještě pokračovali dál do Uměleckoprůmyslového muzea, aby v téhle zvrhlosti pokračovali.
Jsem nejspíš zvrhlý i já sám, že jsem je tam doprovodil a pomáhal tu zvrhlost pojmenovávat.
Žijeme nejspíš ve zvrhlém světě bez hodnot.
Anebo jinak: všichni, kdo dorazili, jasně ukázali, že nepatří mezi pokrytce. Přišli se do Rudolfina podívat prostě a jednoduše na sebe, na svět, ve kterém žijí a který chtě nechtě pomáhají budovat. Neměli potřebu hrát si na něco, co nejsou: totiž na spořádané obyvatele jednoho spořádaného činžáku, kde se všichni uctivě zdraví, ve výtahu žvaní o počasí, zatímco jim dole ve sklepě rodí dcera dalšího malého Fritzla.
Chci věřit, že za nějakých deset patnáct let je v Rudolfinu znovu potkám a oni budou stále stejně svobodní, jako když jim bylo osmnáct. Že si zachovají nezávislost a nepodlehnou kecům svých vůbecnejlepšíchkamarádek, nedoceněných manželů a závistivých sousedů. Že se nepodají uřvané ulici, Pohlreichovi ani prachům. Tomu věřím, ačkoliv každý další den jasně dokazuje, že svět takhle nefunguje.
(MK/Martin Kučera)
