KVINTA: CHOREOGRAFIE CITŮ
Ve filmu Lost Highways režiséra Davida Lynche je mimořádně silná scéna: majitel luxusní vily obdrží balíček, k němuž je přiložena videokazeta. Když ji vloží do přehrávače, ztuhne; jeho vlastním domem prochází v noci kdosi s kamerou a natáčí setmělé pokoje. Potrhaný obraz sleduje zdi přisvícené baterkou, až dorazí k ložnici. Uprostřed temné ložnice sedí v posteli majitel vily, drží v náručí svou ženu a křičí hrůzou...
Výstava současného nizozemského fotografa Erwina Olafa v galerii Langhans (Vodičkova ulice) má s americkým režisérským protějškem jedno společné: oba dva na svých obrazech budují zcela běžné, často ideální interiéry – jídelny, luxusní haly, uzavřené chodby, které důvěrně známe z našich vlastních domovů. Přesto zde něco nehraje, cosi skrytého tu znepokojuje a děsí. V Lynchově případě se TO něco dotýká podprahových vjemů, zasunutých hrůz a komplexů, jejichž odkrývání častokrát přeroste v regulérní horor (Twin Peaks, Modrý samet). U Olafa zneklidníme více: jeho fotografie se nás totiž dotýkají bezprostředně, ukazují prostě jen to, jak vypadáme v hledáčku reklamního fotografa... (mart.kuc)
REKLAMA NA SEN
Dne 4.6. navštívila kvinta výstavu holandského fotografa Erwina Olafa nazývající se "Choreografie citů". Účast na této akci v pražské galerii Langhans se neobešla beze ztrát, takže se několik studentů více či méně úmyslně zatoulalo a tím podle mého názoru přišlo o dost povedenou uměleckou scenérii.
Po vstupu do budovy se nás ujal zajímavý pán, jehož vizáž značně připomínala někoho, kdo strávil velmi příjemnou noc toulkami po nočních barech Matky všech měst. Dostalo se nám krátkého výkladu o historii galerie samotné a poté jsme byli zavedeni na místo činu...
Josef Císař
Pod pojmem fotografie si představuji něco trochu jiného, než je naprosto čisté prostředí bez jediného rušivého elementu a s člověkem nebo více lidmi s úplně vyumělkovanými výrazy. Rozhodně jsem zase viděla něco nového, něco, co by mě ani nenapadlo, že by někdo mohl fotit... Vlastně, kdybych to viděla z dálky, určitě bych řekla, že je to obraz a ne fotografie.
Tereza Vanžurová
Když jsem vstoupila do první místnosti a uviděla vystavená díla, ani jsem nevěřila, že to jsou fotografie. Vypadalo to asi, jako kdybyste vyfotili monitor počítače, kde je spuštěna nějaká hra typu „Second Life“ a to jen s lepším rozlišením.
Tereza Čmelíková
Dokonalost. Tak lze shrnout všechny fotografie, na nichž sledujeme výjevy z typizovaných pokojů s typizovaným nábytkem, v nichž se pohybují typizovaní lidé. Jsou na nich nepřirozeně instalovaní, přežehlení a sterilní, jako by jim ve svalech ani neproudila krev ale silikon. Pokoje jsou vyrýsované, nábytek symetricky rozmístěn, rozestupy květin ve vázách odměřeny pravítkem. Díváme se na drasticky retušované fotografie, jejichž cíl je jednoznačný: uvědomit si, že dokonalost je přehlídkou nudy a chceme-li zaujmout, musíme přiznat chyby. (mart.kuc)
NADĚJE, DÉŠŤ A PODZIM
Prostředí fotografií je takřka sterilní, naprosto čisté a bezchybné, postavy jsou vyobrazeny úplně nehybně, netečně, až na výjimky bez jakékoliv vzájemné interakce. Jednou z takových výjimek je například "Poslední výkřik módy", doprovázená skvěle zpracovaným videem, které se neslo přesně v duchu zbytku fotografií, čímž dalo výstavě nový rozměr. Právě tuto část expozice považuji za nejzdařilejší, jednak díky alegorii na konzumní společnost a vzdalování lidí od přírody, jednak díky prvotřídnímu uměleckému zpracování.
Jan Buchar
Mě nejvíc zaujala nejspíš přízemní část, kde bylo asi osm velkých fotek s ústředním tématem „Odcizení“; především obraz dvou mladých lidí na chodbě, který mi přišel nejvíce ironický, možná i proto, že jsem pod ním viděla nejsilnější cit.
Tereza Krsová
Líbily se mi hlavně fotografie v prvním patře, kde byly vystaveny fotky lidí, kteří stáli pár kroků od sebe, ale jako by se vůbec nepohybovali ve stejném světě. Chovali se k sobě naprosto cize. Jediná maličkost, která mi vadila, byla, že obrazy(!) nevypadaly lidsky a byly dovedeny až do nemožné dokonalosti.
Vojta Haber
Z jeho fotografií je cítit chlad, který je mezi lidmi, co na nich jsou. Na jedné z nich jsem si všimla i chtíče mladé dívky. Toužila po muži, který byl v jiném světě než ona, byl součástí jiného vesmíru. Postavy navzájem drží odstup, tváří se, jakoby vedle sebe neviděly ani necítily toho druhého.
Martina Velková
Žádná z postav na fotografiích se na vás nepodívá. Klopí oči, šilhá jinam, civí do země. Dokonce ani dvojice postav – ač profesně nebo sexuálně spojeny – na sebe vzájemně nepohlédnou. Všichni jsou sami, cítí se sami, žijí sami. Dokonalí a opuštění. Pacientku od zdravotní sestry dělí jen psací stůl, milence roh chodby, manžele dveře. Přesto si ti lidé nemají co říci, necítí nic společného, roztíná je hluboká propast nedorozumění a samoty (fotografické cykly Hope, Fall a Rain).
Někteří lidé tvrdí, že každý člověk na světě má svého dvojníka, se kterým je spojen. Jiní tvrdí, že člověk se rodí sám, žije sám i sám umírá, a vztahy s ostatními lidmi buduje jen proto, aby se nezbláznil. Erwin Olaf se – alespoň dle fotografií vystavených v galerii Langhans - bezpochyby řadí k té druhé skupině: tak čistý koncentrát samoty se jen tak nevidí. (mart.kuc)
POSLEDNÍ VÝKŘIK...
Výstava Erwina Olafa byla velmi neobvyklá svým námětem i zpracováním fotografií. Zajímavě se jevilo také prostředí: například čekárna u lékaře či tělocvična. Některé obrazy se vracely do padesátých let, jiné nás zase přenesly do roku 2029. Všichni jsem se zarazili nad nepochybně nejkurióznější fotografií dvou žen s piercingy a spoustou plastických operací, která v nás měla probudit dojem, jak na nás působí dnešní média a módní trendy a jak se jim podřizujeme. Hledat však smysl nad těmito abstrakcemi byl úkol velmi těžký, pro mnohé naprosto nesplnitelný. Stejně jako u filmů režiséra Davida Lynche, jímž se reklamní fotograf Olaf inspiroval.
Pavlína Javůrková
Televizní a jiné reklamy se nám snaží podsouvat, že s produktem, který reklama propaguje, si koupíte i rodinné štěstí, pohodu atd. Snaží se prodat džus nebo nějakou práškovou polévku, ale zároveň se snaží prodat i nějaký pocit, který je v podstatě neprodejný. Pochopila jsem tyto fotografie jako reklamu, která prodává jen samotný pocit: „Kupte si lásku! Kupte si smutek!“
Tereza Čmelíková
Nikoho nenapadne propagovat beznaděj. Smutek. Odcizení. Je to neetické a nechutné. A navíc je to nesmysl. Erwin Olaf – sám reklamní fotograf – se o to pokouší. A stejně jako Rama se kromě margarínu snaží prodat i kus rodinné pohody a Adidas zase ve flakónku nabízí sexuální potenci, Olaf pořádá výprodej emocí a depresí. Vlastně se v mnohém od klasické reklamy neliší. Snad jen v tom, že jeho produkty si asi nikdo mentálně svéprávný nekoupí. Nebo se mýlím? (mart.kuc)
... MÓDY
V galerii Langhans je mimořádně silné video Erwina Olafa: v obří hale luxusní vily je mrtvo a pusto. Strohý interiér, dokonale uklizený, plastové květiny na funkcionalistických stolcích. Zařinčí zvonek. Ženské nohy schází po schodech. Ženská záda míří ke dveřím, odsunují dveře, silueta hlavy, střih ... Divák vyjekne: hledí na dvě ženy středního věku, jejichž tváře prorůstají kovové prstence, šklebí chirurgickými svorky, nadouvají podkožní implantáty hrůzostrašných tvarů. Ty ženy působí jako monstra z jiné dimenze, avšak slušivé kostýmky, v nichž jsou navlečeny, dávají tušit, že jedna kamarádka jen navštívila druhou. Jsou prostě jen nečekaně „in“... (mart.kuc)