VIDĚL JSEM TO! (FRANCISCO GOYA)
Na Youtube jsou ke stažení následující záběry: nekončící zástupy lidí proudí směrem ke kameře, špatně oblečení, s potrhanými taškami, prázdnýma očima civí do objektivu. Tisíce obličejů v dlouhých záběrech, v kterých se zhola nic neděje, působí jako mizerně placený kompars mizerného filmu, který se nikdy nedostane do kin. Děsí však, že kompars má své jméno, čas i místo: chorvatští civilisté, občanská válka v Jugoslávii, rok 1991, Vukovar. Padesát tisíc lidí právě opouští své domovy, protože přišli Srbové, jejich donedávní sousedé..
Goya žil před bezmála dvě stě lety. Nemohl tušit, jaká jatka čekají lidstvo v bolestném 20.století. Viděl však, jaká jatka přineslo století, které zažil: to když napoleonská armáda vpadla do Španělska a Španělé – ač oficiálně poraženi – sváděli dál urputné boje v horských průsmycích, na opuštěních cestách, v lesích. Vypukla sice malá, leč brutální guerillová válka (guerilla-malá válka). A mezi masakry připomínající krutosti dnešních afrických občanských válek prchají vyděšení lidé, odehrávají se malé exody civilistů, jež s válkou nikdy neměli nic společného, přesto je vždy zasahuje nejsilněji.
„Viděl jsem to“, píše Goya pod jedním z mnoha vystavených leptů, jako by odpovídal na imaginární otázku, proč tolik násilí na tak malé ploše.. Můžeme to vidět též. V televizních záběrech z válečných zón v Iráku, Libérii, Vukovaru. Nebo v Chodovské tvrzi na Praze 11 při příležitosti výstavy Goyova kultovního grafického cyklu Hrůzy války (1815-20). Doporučuji shlédnout obojí a porovnávat. Je až ironické, jak jsou si dvě stě let vzdálené události blízké... /Martin Kučera/
Člověku až z toho naskakuje husí kůže. (David Prošek)
Bída, boj o život, kupčení se životy, krutost, bolest... On tyto hrůzy vystihuje a dává jim určitou formu. Formu, která dokáže nadchnout i v "moderní" době. Nadchne nejenom zpracování, ale i téma a pocity, které z toho všeho vyřazují. Dovedete si okamžitě představit, co ti lidé cítili, co cítil on. Nechuť k bojům, nechuť k válce a všemu co je s ní ztotožněné. Názvy mluví za vše: "Velké hrdinství s mrtvými!", "Pravda zemřela", "Nelze se dívat." "Podivná pobožnost". Hrůzy války jsou opravdu hrůzami války a je jedno, v jakém století se nacházíme.Vždy je to stejné. Mrtví, bolest a beznaděj. To je válka. (Petr Stuchlík)
I když Goya ztvárnil drastické dění Španělské války, jeho cyklus 80 tisků se dá brát nadčasově; obecně totiž zobrazil lidské utrpení za jakékoliv války. Obrazy jsou nelítostné, hrubé znázorněním hromad mrtvol, useknutých hlav (např. To je horší - kde je nahý muž bez rukou napíchnutý na větev stromu), ale poukazuje i na utrpení bojem nezraněných (např. Nešťastná matka - dítě jde plačíc za svou mrtvou matkou)... (Kristýna Hrdličková)
Mně stačilo u některých jeho děl pouze opomenout moderní zbraně a připomínaly jakési černobílé abstraktní obrázky z právě probíhající války, jelikož jeho dílo vypadá velice nadčasově. (Tomáš Pokorný)
Obrazy jsou plné zubožených lidí, jejich těl, vojáků a působí velmi věrohodně, chvílemi se zdá, že se díváte na fotografii. I samotné názvy (např. Výdech bez pomoci, Sběr mrtvol, Nakládání vozů pro hřbitov nebo Pravda zemřela) napovídají, že se nejedná o optimistická díla. (Denisa Melicharová)
Všechny obrazy vyprávěly o jedné věci – o válce. O katastrofě, která zasáhla snad už každé místo na světě, ale také o katastrofě, za kterou si mohou lidé sami, jelikož jsou to právě oni, kdo ji vyvolávají. (Daniela Matyášová)
Mou pozornost také upoutala jeho stručná a výstižná pojmenování listů - Ženy dodávají odvahy, Barbaři, Nejhorší je prosit, Nešťastná matka, Sběr mrtvol atd. pod kterými jsou jasně čitelná znásilňování žen, kruté, často až zbabělé způsoby popravování zajatců, bída a hlad skrývajících se uprchlíků, trhání rodin a samozřejmě hromady nemocných a mrtvých. (Katka Hrabětová)
Nevinní lidé jsou zde nesmyslně mrzačeni a zabíjeni . Goya zde perfektně zachytil snahu Španělů o získání svobody v době , kdy byla lež na každodenním pořádku a jakákoli nevole byla tvrdě potrestána, nejčastěji smrtí. Goyova díla „Hrůzy války“ nám dávají najevo, že i dnes mají co říct a že jsou velmi aktuální i přesto, že vznikaly v době před 200 lety. (Oldřich Klouček)
Myslím si, že Goya zde chtěl poukázat, že charakter lidí se pozná až ve zlé době a ne v míru. (Veronika Votrubová)
Na jednom z listů se řítí k zemi kůň a pod jeho vahou umírá člověk. Goya k tomu sarkasticky dodává: „Vždycky se to stává.“
Bohužel měl pravdu.
(MK)