Exkurze jižní Čechy
Nápad vyrazit do jižních Čech se neobjevil náhodou. V Budějicích jsem šest let studoval, bydlel i pracoval coby ostraha (rozuměj vrátný) jihočeských plynáren. Český Krumlov pak znám ještě z dob skoro pravěkých, kdy namísto výloh luxusních butiků trčela plechová vrata garáží a namísto Američanek se po ulicích honila naše nejpočetnější menšina. A do Rožmberku nad Vltavou, na Lipno nebo k vyšebrodskému klášteru jsem mířil každé léto na prázdniny. Za volbou jižních Čech tak do jisté míry stála osobní nostalgie…
PROLOG
Nápad vyrazit do jižních Čech se neobjevil náhodou. V Budějicích jsem šest let studoval, bydlel i pracoval coby ostraha (rozuměj vrátný) jihočeských plynáren. Český Krumlov pak znám ještě z dob skoro pravěkých, kdy namísto výloh luxusních butiků trčela plechová vrata garáží a namísto Američanek se po ulicích honila naše nejpočetnější menšina. A do Rožmberku nad Vltavou, na Lipno nebo k vyšebrodskému klášteru jsem mířil každé léto na prázdniny. Za volbou jižních Čech tak do jisté míry stála osobní nostalgie…
Martin Kučera
DEN PRVNÍ
Přijeli jsme na parkoviště u hradu Zvíkov. Před vstupem z autobusu musím zaplatit 100,- Kč na vstupy a můžeme se vydat na hrad. Krátkou asfaltovou cestou procházíme kolem přehrady Orlík a za pár minut jsme před bránou hradu.
Před námi se tyčí vysoká „kapkovitá“ věž s kamenným mostem. Po vstupu na nádvoří dostáváme první úkoly. Vstupujeme na hlavní nádvoří a zkoumáme arkádovou chodbu. Poté pokračujeme do interiéru hradu, vidíme spoustu vzácných památek. Procházíme například erbovní místností. Po prohlídce vystupujeme na vyhlídku. Po krásném výhledu jdeme do nedalekého parčíku na svačinku a fotbálek. Poté se scházíme v zahradě před hlavní branou. Kontrolujeme všechny úkoly a poté se rozcházíme postupně zpět k autobusu. Zde si házíme nebo kopeme s míčem (ten často končí v lese). Po příchodu profesorů (s 5 minutovým zpožděním) se vydáváme do Českých Budějovic. Tím Zvíkov končí…
Radek Bittara a přátelé
Po exkurzi na hradě Zvíkov jsme se vydali do Českých Budějovic. V plánu byla večerní prohlídka města, takže jsme byli udiveni, když jsme tam dojeli ve tři hodiny. Ale čekalo nás velké překvapení, o kterém se mluvilo celou cestu ze Zvíkova, a sice prohlídka pivovaru. Paní průvodkyně byla buď nová, nebo oblouzněná sluníčkem, protože velkou část svého výkladu těžko lovila z hlavy. Bonusem pro plnoleté byla ochutnávka piva. Pak následovalo volno v kempu Dlouhá louka, kde jsme se ubytovali. Při procházce Českými Budějovicemi nás nadchly nejrozmanitější stavební slohy tamějších budov - od radnice, kašny až po dominantu města - Černou věž. Více než památky nás však zajímalo MS v hokeji a tak jsme hledali nějakou pěknou hospůdku s plátnem. Objevili jsme dobové Masné krámy. Zajímavostí je, že v celých Budějovicích jsme nemohli najit jediné místo, kde by měli turistické známky.
Michala Horáková a přátelé
DEN DRUHÝ
Cesta z Boršova u Budějovic do Holubova pod Kletí patří k tomu nejpříjemnějšímu, co lze v přilehlém okolí jihočeské metropole spatřit. Meandr Vltavy se ostře zařezává do okolních svahů a hluboko pod námi tu a tam rozeznáme barevné skvrny vodáků. Celá cesta končí u příkré skalní stěny, z níž shlíží jedna z nejrozsáhlejších hradních zřícenin jihu republiky – Dívčí kámen.
Ačkoliv to všechny možné předpisy zakazují, někteří z nás neodolají a pokusí se slézat strmé a rozpadající se stěny zříceniny. S odůvodněním, že nemám mít obavu, neboť Matouš prý padá ze skály výhradně na hlavu, odcházím…
Někteří z těch, kteří se po cestě ztratili a dorazili tak se zpožděním, si na uklidnění nervů dají obří klobásu v nedalekém kempu. Ta jim pak slouží jako argument při výstupu na Kleť, neboť je jim blbě.
Martin Kučera
Škodolibý smích turistů houpajících se nad našimi hlavami a užívajících si výhledu z lanovky jen podtrhlo naši únavu a vyčerpanost. Po 15 kilometrové procházce a výstupu na Dívčí kámen už nezbývalo moc sil na šplhání na nejvyšší horu Blanského lesa Kleť (1083 m.n.m). Avšak o to větší byla naše radost, když jsme s nadávkami a puchýři na nohou po hodinovém boji s rozpálenými kameny stavícími se nám do cesty konečně dospěli k vrcholu.
,,Když už jsme tu, tak alespoň vylezeme na rozhlednu.“ Vystoupali jsme další schody, ale slibované Alpy jsme stejně nenašli. Po hodinové pauze na Kleti nás ještě čekal sestup dolů. Někteří z nás sotva šli, ale nakonec jsme se všichni v pořádku dopravili do Zlaté Koruny.
Hana Hrudková a přátelé
Po náročném a odevzdaném výstupu naší berounské smečky na horu Kleť, kdy většina z nás zdolala převýšení přibližně 700m, nás kromě zaslouženého odpočinku samozřejmě čekala kleťská rozhledna, odkud byl opravdu nádherný výhled do kraje Čech a Šumavy.
Na jedné straně v dáli některé z nás upoutaly chladící věže jaderné elektrárny Temelín, ale stačilo se kousek pootočit a ty ostatní zhypnotizoval starobylý klášter ve Zlaté Koruně, kam naše expedice měla namířeno …
Dotankovali jsme tekutiny, naplnili naše žaludky a vyrazili na cestu. Čekalo nás závěrečných 8km denní pouti a na jejím konci skoro V.I.P. prohlídka kláštera. Jelikož ten den bylo opravdu horko a ušlé kilometry nás při sestupu z Kleti do Zlaté Koruny v nohách také pálily, tak každý z nás uvítal příjemný chládek klášterních prostor i možnost sednout si do lavic v klášterním kostele.
Naše podvečerní prohlídka, při které jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o klášteře i o samotné Zlaté Koruně, trvala přibližně hodinu a spousta z nás asi přemýšlela nad tím, jak na klášter zapůsobil zub času, ať už vlivem přírody nebo vlivem střídajících se názorů, dob a režimů …
Ale to už jsme byli na mostě přes řeku Vltavu, který nás dělil od nedalekého kempu.
V kempu si kluci ještě dali fotbálek - vlastně kluci, řidič našeho autobusu a jedna holka. Ostatní holky na ně jen nevěřícně koukaly a nechápaly, jak po tak náročném dni ještě mohou hrát fotbal …
Postupně se však všichni zkulturnili a večeři si vychutnávali na terase, odkud zároveň sledovali západ slunce společně s kulisou řeky Vltavy a majestátního kláštera. Není se co divit, že po večeři toho měl opravdu každý už dost a tak se s chutí ukládal ke spánku a někteří možná přemýšleli, jestli právě zub času nedodává klášteru své kouzlo a půvab. Každopádně všichni se těšili na to, co bude zítra a spokojeně ve stínu kláštere ve Zlaté Koruně usnuli …
Jakub Martin a přátelé
DEN TŘETÍ
Prohlídka města Českého Krumlova začala příjezdem autobusu na parkoviště kousek od centra. Už z busu byla vidět hlavní dominanta města a to druhý největší zámecký areál v Čechách. Prohlídka začala příchodem na náměstí krásného historického města a hned po upřesnění informací jsme se rozprchli po městě. Naše skupina zamířila obdivovat krásy Krumlova podél řeky Vltavy. V krásně zarostlém parku jsme se kochali výhledem na nádherný gotický kostel. Dále jsme přešli do centra a směrem k zámku. Cestou jsme minuli spoustu pěkných budov, kterých je v Krumlově opravdu mnoho. Po kávičce v hezké restauraci u řeky jsme se vydali po mnoha schodech nahoru k zámku.
David Novotný a přátelé
O tom, že Český Krumlov patří ke špičce evropské architektury, ví dnes každý Japonec. Během svých turistických invazí „36 zemí světa tam a zpět za 10 dní“ nezapomenou tito drobní lidé strávit v Krumlově alespoň nějakou tu hodinu navíc (jak radí bedekr Lonely Planet).
Město samotné je opravdu nepřekonatelné, půvabné a netypicky zachovalé, ale něco mu začíná citelně scházet. Jsou to lidé, kteří by v něm bydleli, neboť místo se pomalu začíná proměňovat v živoucí skanzen. Všichni se stěhují pryč z centra a uvolněné prostory pronajímají pro krámky a krámy, restaurace a bary, kterých je zde však už tolik, že mohutně převyšují poptávku turistů. Proto řada z nich paradoxně zeje prázdnotou i v pravé poledne...
Píšu, že zde chybí lidé, ale není to tak úplně pravda. Mnoho účastníků naší výpravy potkalo zvláštní oranžovo-hlavé individuum, které bylo velmi mimořádné charakteristickou vlastností vetřít se i tam, kde o něj nikdo nestojí. Studentky i slečny (včetně kolegyně) se pokusilo několikrát oloudit mizernou hrou na kytaru a předstíranou angličtinou ala Eric Clapton. Když se mu to nepodařilo, nabídlo sňatek. Po neúspěšných námluvách pak už nemělo jinou možnost, než častovat dámské okolí svým neskonale otravným “bejby, hele bejby, tak co bejby, bejby.” Na závěr doporučilo i hospodu s prima levným gulášem, ale odvážlivci, kteří zmiňovanou pochutinu spotřebovali, mluvili o zápachu kouře, který se nad gulášem vznášel.
Po prohlídce města jsme zamířili do zámeckého areálu, jenž je po Pražském hradě největší svého druhu v republice. Zejména historici libující si v dějinách renesance a raného novověku by pomlaskávali nad všemi těmi freskami, alegoriemi smyslů a planet, iluzivními malbami, sgrafiti a bosážemi, které v nebývalé hustotě pokrývají zdi paláců i nejbarevnější dominanty Krumlova – skoro osmdesát metrů vysoké zámecké věže. S Krumlovem jsme se rozloučili siestou v zámecké zahradě a nalodili se na autobus, který nás odvážel do dalekého horského Antýglu (900 m.n.m). Dvě stě padesát let staré sruby s doškovou střechou se staly ubytovnou pro dvě nadcházejíc noci...
Martin Kučera
DEN ČTVRTÝ
Dostali jsme pokyny, abychom se teple oblékli, vzali s sebou pláštěnky, protože jsem v horách, kde se počasí velice často mění. Autobus nás dovezl na výchozí bod k Železné rudě. Začali jsme stoupat po modré, strmé pěšině na první záchytný bod. Po dosažení záchytného bodu se většina naší skupiny začala vysvlékávat z doporučovaného teplého oblečení. Dále jsme pokračovali stále nahoru po červeném značení. Když jsme se přehoupli přes nekonečný kopec a opustili asfaltovou silnici, mezi stromy jsme konečně zahlédli hladinu Čertova jezera.
Po příchodu k jezeru se nám naskytl nádherný pohled na údolí ledovcového jezera. Po krátkém oddechu a svačině jsme pokračovali dále do skalnatého a nepříznivého kopce. Prošli jsme kolem evropského rozvodí Černého a Severního moře a po strmém srázu až k Černému jezeru. Tam jsme se najedli ze svých zásob a někteří otužilci si i vyzkoušeli poměrně studenou vodu jezera. To vše probíhalo při čekání na ty opozdilé zoufalce…
Po nekonečném čekání se část naší výpravy vydala na křižovatky pod Ostrý, Přičemž jsme si neodpustili kulturní vložku u vodopádu na Bílém potoce. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do nekonečné stráně k Ostrému, nebo chcete-li Grossen Osser (1280 m.n.m.). Ti opravdoví zoufalci a zejména děvčata zůstala na křižovatce. Část z nás, opravdových horalů, se zastavila znavena chůzí na louce těsně po vrcholem Ostrého. Na vrcholku, kam jsme samozřejmě my, frajeři, došli se rozhléhala chata s hospodou, kde byly pro Čechy až nepřiměřené ceny, zejména cena piva za 70 korun. Ještě nad chatou byl úplný vrcholek Ostrého, odkud byl krásný výhled nejen do Čech ale také do Německa, jelikož Ostrý leží na hranici. Počasí nám přálo a tak jsme ještě dlouho lenošili na vrcholku. Cestou dolů jsme posbírali lenochy a došli do nedaleké vesnice zvané Hamry, kam pro nás přijel Autobus.
Michal Petrbok a přátelé
DEN POSLEDNÍ
Jednačtyřicetihlavé stádo se po úspěšném výsadku z kempu v Antýglu vydalo, belhalo, batolilo či jinak šlo směrem Čeňkova pila, to jest k přečerpávací elektrárně na malebné šumavské říčce Vydře. Našim profesorům bylo už dopředu jasné, že skupina, která bylo pohromadě asi tak dvě minuty po výstupu z autobusu, se roztrhá na 2 km dlouhého hada a znovu se kompletně srotí až u Čeňkovy pily.
Cesta samotná probíhala v poklidu, všude kolem šumná Šumava, šumná Vydra s rozesetými balvany uvnitř celého koryta nabízející všemožné skoky a běhy.
Mezizastávka byla zpodobněna Turnerovou chatou, kde sice nevařili, ale měli v pseudovýběhu Vydru. Kousek od ní se udála zjevně nejveselejší etuda 17 kilometrové procházky a sice to, že David, Lečo a Andrej, odpojivši se od původní cesty, přešli na druhý břeh, ze kterého následně nemohli najít přechod zpět. Onen přechod byl v podobě dvou balvanů vzdálených od sebe pouhý metr a půl. Lečo ovšem s Andrejem nepřeskočili a rozbouřený živel přebrodili o několik dalších kilometrů dále, jednu zákrutu před mostem. Závěrem jsme navštívili elektrárnu s nudným výkladem a po prospaném filmu jsem se odebrali do restaurace na oběd a poté autobusem domů.
Matouš Cvrček a přátelé
EPILOG
Nechtěli jsme, aby se cesta do jižní Čech stala jen nudnou přednáškou historických a přírodních zajímavostí krajiny a lidí, kteří v ní žijí. Stejně tak nás děsila představa, že by po pětidenním putování ve studentech neuvízla nic než vzpomínka na zastávku na benzíně či návštěva “Mekáče”.
Na řadě míst proto studenti dostali k dispozici pracovní listy, s jejichž pomocí se vydávali ke “kořenům” dané lokality, zkoušeli sami odhalovat, pátrat po odpovědích a zapojovat do práce často zmatené kolemjdoucí (tímto vyjadřuji obdiv k trpělivosti čísníků Masných krámů či ochotě náhodných turistů hledajících bludný kámen na náměstí v Budějovicích). Zda-li se tento pokus alespoň z části podařil, musí účastníci cesty posoudit sami. Pro nás pak bude symbolickou odpovědí zájem o účast na dalším připravovaném putování příští rok, tentokrát po zapomenutém kraji Vysočiny.
Budeme se těšit…
Martin Kučera a Pavla Žufničková
