Jak tercie osvobozovala rukojmí, bojovala s Trifidy, zjišťovala, kolik stojí rozbité okno a nakonec šťastně přežila všechny útrapy cesty
Někteří se stihli vyráchat i s oblečením, jiní se oženili a vdali. Někteří poprvé pěli Salve Regina a jiní zjistili, která obuv je a která není určená na celodenní túru. Někteří si vyzkoušeli, jaké je to být odstřelovačem a jiní úlohu rukojmích. U spousty se projevily předpoklady k tomu být průvodcem slepého, u jiných se objevily modřiny. Já děkuji všem účastníkům, protože jsem se už dlouho tak nezasmála.
Noční bojovka, aneb cesta tam a zase zpátky…
Pro nezasvěceného čtenáře: Na školním výletě Tercie v doprovodu slečny učitelky Žufníčkové a paní Malé se konala, jako na všech správných i nesprávných táborech a výletech, noční hra, či bojovka, jestli chcete.
Vše začalo přibližně ve tři čtvrtě na jedenáct, jen pro některé přemrštěně inteligentní jedince v jedenáct, než si stačili všimnout nenápadného papíru za oknem jejich chatky. Mezi takové jedince patřila i naše chatka, jako už tradičně… Jak jsem již výše uvedl, v jedenáct něco dost nepříjemně bouchlo na okno (pokud si někdo myslí, že jsme v tu dobu spali, tak se hodně plete) a onen papír zasvítil na parapetu. Značný problém byl, že na našem okně byla nějaký čas rozplizlá podivná tekutina, snad ponejvíce připomínající semeno. A jako na potvoru právě do této tekutiny „neznámá“ osoba neomylně vrazila náš návod k bojové hře.
Když mi konečně došlo, co se děje, vytrhl jsem papír z tekutiny a přečetl text, který na něm byl napsán. Přečetli jsme ho s kluky z chatky celkem pětkrát, abychom pochopili jeho obsah, a stejně to nakonec nestačilo. Ve zkratce na něm stálo: „Odeberte se na místo naší odpolední hry a dále…“ problém byl, že kam se poté máme vydat už jsme nepobrali. Já, jako velký Kolumbus pod Třemšínem, jsem vyrazil z chatky první. Proběhl jsem osadou a neomylně narazil do toho největšího kamene, který stál za osadou. Když jsem se vzpamatoval z leknutí, vyrazil jsem po hrázi rybníka za mým cílem. Možná bych mohl dodat, že jakmile vás někdo oslovil jménem, posvítil na vás či do vás vrazil, museli jste se vrátit zpátky do osady. Dodržování tohoto pravidla bylo značně potlačeno, pochopitelně. Neboť okamžitě jsem vběhl do lesa, kde jsme hráli odpolední hru, oslovil jsem Tondu Boučka, který stál u rybníka a čučel bezprizorně do vody. Řekl jsem mu, ať se na nějaké vracení vykašle a jde se mnou. Poslechl a vyšli jsme na společnou výpravu do neznáma. Další problém se naskytl za chvíli. Zasekli jsme se na místě naší odpolední hry, ale tam nikdo nebyl. Za chvíli nás dostihla skupina vedená Lůďou Dopirákem a byla stejně bezradná, jako my…
Všichni se klepali strachy, samozřejmě kromě mě, velikého Kolumba pod Třemšínem. Díky mému konstruktivnímu myšlení přišel Lůďa na to, že bychom měli dojít až k místnímu pramenu, to bylo to, co jsme na papíře nevyluštili. Vrazili jsme medvědí chůzí přes kořeny a kameny k pramenu. Jakmile jsme tam dorazili, ani nevím jak, ale hned jsme šli zpátky. A znovu medvědí chůze, a znovu kořeny a kameny. Mým snem na hrázi rybníka bylo plácnout sebou na místě do vody, ale vydržel jsem to až do chatky, kde na mě v mé posteli čekala……Danova mokrá tkanička od bot.
Matyáš
Kolik stojí jedno okno
V táboře jsme asi 3 hodiny a Tomáš s Lůďou se střetli ve stejnou dobu na stejném místě.
Tomáš se chystá naklonit do okna. Jako první končetinu strká do okna ruku. V tu samou chvíli Luďa prudce zavírá okno, jenže netuší že v okně je Tomáš. Každý si asi může domyslet co se stalo ... podlaha byla celá od krve a pokryta střepy... David který byl dole na palandě začal řvát, jako by mu trhali uši... Kuba jen koukal jako vyvoraná myš...
V době kdy se střepy rozlítly po celé chatce a i kolem ní, celý tábor se seběhl jako by přijel prezident Obama. Chatka 22 měla program na celé 3 dny ... uklízela střepy a krev...
Po všem tom se akorát Luďa s Tomášem vysmáli Kubovi a Davidovi, protože neměli nahoře na palandě střepy ... chá chá xD
Chatka 22 :-D
Jak nás málem pozřeli Trifidi
Jedna z nejlepších her, co jsme hráli, byla hra na trifidy. Byla to hra ve dvojicích – jeden měl zavázané oči a druhý ruce, takže si museli vzájemně pomáhat. Plnilo se několik úkolů (přinést živé zvíře, nakreslit svého partnera…) Magda měla trochu neschopnou navigátorku, která jí vynadala vždycky, když něco zkazila a řekla jí „Ty nevidíš nebo co?“ xD. Oňu sebral pulce, který nakonec nebyl pulec, ale tráva a ještě přitom málem spadl do vody. Bára slyšela zvuk vrabečka a najednou cejtila na hlavě lejno.
Ondra, Magda a Pavla
A jak to bylo s tím osvobozováním?
To se odehrálo lehce před půlkou celodenního výletu nádhernými třemšínskými hvozdy, na který jsme se vydali ve středu. Když jsme požádaly studenty, aby i o něm napsali, nedostaly jsme z nich nic jiného, než že „ten výlet byl dlouhý“. Pravda, to trošku byl. Ale na druhou stranu měl náš pedagogický tým připraveno několikero dílčích aktivit a úkolů (a v záloze obchůdek s život zachraňující zmrzlinou), že i těch 23 kilometrů uběhlo jako nic! ;-))
Kupříkladu – když jsme dorazili na místo zříceného strážního hradu Hengst uprostřed lesů a chvilku vydechli, nastala scéna jako z akčního historického filmu: Ubohá sličná rukojmí Chiara (před ní v prvním kole ubohý sličný rukojmí Dan) sedí spoutána na valech bývalého hradu, dvanáct chrabrých dobyvatelů se snaží ji osvobodit. Nervy drásající napětí, křik, vzduchem létají šišky. Avšak obránci hradu se jen tak nedají a ztráty na obou stranách jsou značné.... Ze světa mrtvých semtam přistupují padlí a našeptávají, co by bylo dobré jak udělat. (Prvky fantasy a hororu). Zásadním zjištěním pak bylo, že když si člověk vystřílí náboje, moc šancí už nemá. (Prvky reálného života).
Nebo – v závěru cesty u koupaliště ve Věšíně. Krásné počasí, díky bohu či božstvům – protidešťové tance zjevně fungovaly. Travička posečena jako golfový green, to si přímo říká o nějaký pěkný závěr akce. Kromě toho všichni stále toužili získat na své konto další a další body, že? Přeci se kvůli tomu nepostavím na hlavu, mohl by si pomyslet méně akční člověk. Nu, stavěli jsme se nejen na hlavu – a jak vypadá pětice lidí stojící například na čtyřech rukou, jedné hlavě, jednom zadku a dvou nohách, si můžete nechat od tercie popsat. Barvité to skutečně bylo!
Paní profesorka Sandra M.