Jak jsme se byli podívat na pověstného svůdce. Dobrovolně.
Je sobota, prázdniny, Velikonoce jsou v plném proudu, venku nádherné počasí. Ptáčkové pějí a všechno kvete. A kam vyrazíte? Jste-li tlupa statečných žen ze sexty, pak rozhodně ZA KULTUROU! A ne jen tak za nějakou nenáročnou zábavou. Vyrazili jsme totiž do Stavovského divadla na Dona Giovanniho. A jaké to bylo? No, docela pestré ...
Opera, kterou Mozart přímo pro Prahu napsal a která právě v tomto divadle poprvé zazněla (1787), to je velké lákadlo a vzbuzuje značná očekávání... Svou druhou přirozenost hudebního kritika zkusím upozadit jen na opravdu nutné minimum, snad jen pár poznámek, a budu se snažit chabou slovní náhražkou přiblížit toto sobotní odpoledne:
Pravdou je, že bychom od orchestru této sekce Národního divadla čekali, že představení zahájí alespoň s naladěnými nástroji. Hráči se naštěstí postupně tak nějak zahřáli a pak už to bylo lepší. To se bohužel moc nedalo říci o hercích-pěvcích, těm to zahřátí trvalo skoro celé první dějství (ze dvou) a nebylo možné se ubránit dojmu, že hrají prostě jen to odpolední představení pro turisty...
Mimo to tempa, v jakých dirigent někdy vedl orchestr, způsobila, že zpěváci dost dobře nestíhali oddrmolit slova, která by asi měli spíše vyzpívat... (Nebo dokonce s příslušným citem – „afektem“, jak to požadovala Mozartova doba). Některé slavné pecky prvního aktu, jako Leporellova aria di catalogo nebo šampaňská árie Dona Giovanniho, tak docela zapadly.
Druhé dějství je celkově svižnější, přináší mnohé komické momenty – hlavně když se sluha snaží napodobovat pána. Provedeno bylo naštěstí také o dost lépe a strasti, kterým divák musel čelit, byly již spíše subjektivní:
Především už asi nejsme zvyklí vnímat poměrně poklidné hudební divadlo, které trvá necelé tři hodiny. (18. století nikam nespěchalo.) Jsme odchováni akčními filmy s pokud možno velmi rychlým střihem, obrazovou smrští hudebních klipů, reklam, počítačových her... Takže během této poměrně stručné opery (nic proti běžným pěti aktům děl z 19. století) máme občas problém udržet pozornost a postupně začínáme pociťovat značně namožené sedací ústrojí. Kromě toho je nám již cizí operní jazyk se svými ustálenými obraty, častým emotivním vzýváním božstev či osudu v rámci běžných vět.
Jeden příklad za všechny:
Leporello (sluha): „Ten má pane barbarský apetýt! Taková obří sousta! Já asi omdlím.“
Don Giovanni: „Když vidí, jak se cpu, asi z toho omdlí...“
/Nepřipomíná vám to jeden cimrmanovský výstup z akadenie?/
A aby toho nebylo málo, titulkovací zařízení nám tlumočí tato italská zvolání prozaickým souvislým překladem, který neodlišuje například vnitřní monology postav či jejich komentáře „stranou“ – aby to ostatní postavy „neslyšely“.
Toto všechno nám prostě pěkně seřadí (ono to v praxi asi ani jinak nejde) a jakoby neutrálně konstatuje. Což pak vyzní docela úsměvně až absurdně.
Slavný závěr opery nebyl bohužel vyřešen moc šťastně. Skoro až klasicistní horor, kdy přichází mrtvý (či oživlá socha mrtvého) a vezme si s sebou do záhrobí nenapravitelného hříšníka Dona Giovanniho, se tak nějak nekonal. Cynický svůdce sestoupal do jakéhosi otvoru, který připomínal spíš běžný kanál než peklo :-). A dým, který to měl doprovázet, měl tak trochu zpoždění...
Nerada bych ale, aby celý článek vyzněl jako naprosto odsuzující – hovořím spíše z pozice toho, kdo už viděl různá lepší ztvárnění této slavné Mozartovy opery. Budu ráda, když se studentky přidají se svými dojmy, třeba formou komentářů nebo navazujícího složeného článku.
Na druhou stranu – byly prázdniny, Velikonoce v plném proudu, krásný den, vše kvetlo a ptáčkové pěli. A my jsme měli příležitost vidět Dona Giovanniho přímo na stejném místě, kde měl premiéru. Akorát po 222 letech! A to je krásné, že?