K minulosti nejsme lhostejní
(Olga Chocová, Dana Benešová) Když nám začátkem října přišla nabídka přihlásit se do projektu Člověk proti bezpráví – komunistické Československo, neváhali jsme se okamžitě zapojit.
Nabídka byla pestrá, vybrat jsme mohli z řady filmů, které autoři projektu zahrnuli do svého výběru. Z různých úhlu pohledu jsou v nich přibližovány krizové oblasti a aktuální problémy současného světa. Tyto dokumentární filmy se osvědčují jako výborný prostředek pro sdělování informací, nabourávání předsudků a pro iniciování debaty. Zvolili jsme téma Charty 77, který Angelika Hanauerová zpracovala na základě dobových archivních materiálů, amatérských filmových záznamů, ukázek z propagandistických pořadů Československé televize a výpovědí signatařů a sympatizantů. „Můj film nemohl postihnout všechno a všechny. Snaží se ale vyjádřit jádro tohoto protestu proti režimu, včetně postojů, které nám pomáhaly přežít v době všeobecného mravního rozkladu,“ říká režisérka, která Chartu podepsala již v únoru 1977.
Za studenty připojila své dojmy z projekce a následné besedy studentky 4.A Michaela Kabátová, která tyto své postřehy zaslala i do Berounského deníku. „ Je 30. listopadu, středa 8 hodin ráno. Věřím, že ve většině z nás, studentů gymnázia Joachima Barranda, panuje zvláštní pocit, definovatelný jako rozhořčení. Za chvíli budeme díky videozáznamu téměř přímými svědky životních osudů lidí, kteří se nebáli říci své NE násilí, totalitní zvůli a porušování lidských práv. řeč je o lidech, kteří se v mrazivém bezpráví sedmdesátých let minulého století rozhodli promluvit nahlas, přestože věděli, že je čeká obrovský trest a on skutečně čekal…
Charta 77 je pojem, který jsme zaslechli v hodinách dějepisu a základů společenských věd. O jeho obsahu ví ale méně lidí a co bylo v samotném pozadí listiny, která zavinila sledování, několikahodinové výslechy a zatýkání signatářů a jejich blízkých, se právě dnes dozvíme. Lépe tato přednáška už snad ani nemohla být načasována. Internetové stránky naší školy jasně ukazují, že studentům problematika komunismu není nijak lhostejná. Právě v posledních dnech se lámaly rekordy v návštěvnosti a diskutovalo se o tomto totalitním režimu naplno. Janso v našich hlavách přijela udělat osoba, která ví, o čem mluví, která neříká jen pouhá fakta, ale svěřuje se s tím, co skutečně prožila. Dr. Kamila Bendová, manželka Václava Bendy, jednoho ze signatářů Charty 77, přese všechno, co musela spolu se svým mužem a dětmi vytrpět, působí velmi optimisticky a vesele. Skromně vypráví o odvážných činech svých přátel, nemožném zacházení s lidmi, tajných šifrách, které psala do vězení. O odpojeném telefonu, domovních prohlídkách v pět hodin ráno a roztrhání dokumentu s kompromitujícími informacemi před členem STB se jen jakoby zmíní a vás z toho přitom polévá pot. O všech těch velkých činech tato přednáška je a my se nestačíme divit.
Dokument, který jsme zhlédli na úvod, je plný zpovědí lidí, kteří byli u samotného zrodu vzbouření československého lidu. Z jejich vět je patrné zadostiučinění, radost z toho, že se nepodvolili, že i v dobách, kdy se situace jevila jako bezútěšná, našli ještě zbytky sil a v exilových nakladatelstvích vydávali pro svět pravdivé informace o rudém temnu v socialistickém Československu. Menší nadějí pro všechny členy odboje mohla být zajisté i vtipná zkušenost jednoho ze signatářů, který byl odváděn do CPZ, neboli cely předběžného zadržení, a místní „bachař“ ho poprosil o vyhotovení Charty 77 s odůvodněním, že by chtěl vědět, co v ní vůbec je. Možná, že v tu chvíli Janu Patočkovi, Jiřímu Hájkovi, Václavu Havlovi a dalším signatářům nastala práce téměř sisyfovská. Velmi smutnou záležitostí pro nás byl pohled do Národního divadla, kde řada umělců tleskala po projevu známé komunistické aktivistky Jiřiny Švorcové. Někteří z hluboké oddanosti socialismu za „ještě lepší melodie“, jiní snad tleskali jen z obav a strachu.
O užitečnosti velkého množství informací a osobních dojmů nikdo nepochyboval. Můžeme všichni jen doufat, že prohlášení bývalého prezidenta Gustava Husáka „mír se stane trvalým a nezvratným“ se vyplní, snad jen v trochu opačném odstínu, než si on sám představoval. Velmi hluboké nám přišlo i tvrzení Jana Patočky, které bylo možná mottem všech těch utlačovaných,“za věci, pro které se eventuálně trpí, stojí za to žít.“
Dlouhý potlesk, který vše zakončil, patřil Dr. Kamile Bendové a stejně tak všem, o kterých jsme dnes slyšeli.“