Studenti čtou a píší noviny
Studenti čtou a píší noviny je projekt "Mladé fronty DNES" pro studenty středních škol. Už v loňském školním roce se naši studenti zúčastnili a některé jejich příspěvky bylo možné najít na stránkách MF DNES a posléze i na webu školy. V letošním školním roce byly zatím uveřejněny příspěvky Jany Stejskalové, Nguyen Nguyet Thu ze 2. A, Jiřího Oukropce ze oktávy a Pavla Matouška ze septimy.
Aktualizováno: V posledních dnech se na stránkách MF DNES objevily také texty Šimona Petáka (sexta) a Veroniky Nejedlové (septima).
6. listopadu jsme si mohli přečíst další texty našich studentů: Tadeáše Petáka (septima) a Ondřeje Falce (4.B).
Cílem projektu je naučit studenty pracovat s denním tiskem, ukázat ve vybraných hodinách, jak využívat informace zde obsažené. A také – a to především – poskytnout studentům prostor pro vyjádření jejich názorů na stránkách největšího českého deníku.
Redakce zadá postupně 3 témata. Studenti budou své příspěvky předávat do MF DNES. Veškeré, v elektronické podobě zaslané, příspěvky budou umístěny na internetových stránkách www.idnes.cz/studenti . Nejlepší práce budou zveřejňovány na straně věnované tomuto projektu. Studenti, jejichž práce budou publikovány na stránkách MF DNES, dostanou i zajímavé ceny.
Novinkou v soutěži je umístění nejlepších prací na www.blog.idnes.cz , kde bude možno nad příspěvky diskutovat, polemizovat či je hodnotit.
Zveřejněné příspěvky mohou být redakčně upravovány a kráceny.
V letošním školním roce byly zatím uveřejněny příspěvky Jany Stejskalové, Nguyen Nguyet Thu ze 2. A, Jiřího Oukropce ze oktávy a Pavla Matouška ze septimy.
Východ, Západ nebo střed Evropy?
Patříme na Východ, na Západ nebo kamsi doprostřed? To je dobrá otázka, ale já osobně si myslím, že se to nedá tak jednoduše rozhodnout.
Dříve jsme bývali součástí velkých říší majících svá hlavní sídla na západě našeho kontinentu, ale tyhle časy už jsou dávno pryč. Od těch dob se mezi námi a nimi vytvořila jakási propast, která nás od sebe pomyslně rozděluje. Země ležící západně jsou dnes, na rozdíl od nás, mnohem více vyspělé, mají jiné průmyslové zájmy a mezinárodní cíle. Proč by tedy měly chtít uznat malý nevýznamný stát někde ve vnitrozemí jako sobě rovný? Vždyť ať porovnáme cokoliv od nás se zemí Západního světa, téměř vždycky vyjdeme jako ti horší. Ať už ve výši mzdy, životní úrovně, možnostech poskytovaných služeb, ale i politického vedení a finanční situace státu. Sice to neznamená, že všechny země jsou mnohem lepší než my, ale přeci jen mám takový dojem, že se stále ještě od nich máme hodně co učit, zlepšovat a napravovat. Proto bych tedy ani netvrdila, že určitě patříme mezi země Západní části Evropy.
Oproti nim jsou nám státy na východ od nás v těchto věcech o něco bližší. Ba co víc, někde jsou na tom ještě mnohem hůře. Nedokážou se postarat ani o své vlastní lidi, zajistit jim slušnou práci, obživu, zabezpečit alespoň uspokojující životní podmínky či lékařskou péči. Ti pak za vidinou lepšího života ze své země odcházejí a nakonec skončí někde v koutě naší republiky jako levná pracovní síla a my ji velice ochotně přijímáme. Ani to není dobrá vyhlídka na zařazení a myslím, že ani většina obyvatel naší republiky by to nikdy netvrdila. Východní svět byl totiž vždy považován za ten pomaleji se rozvíjející, nevzdělanější a tak trochu barbarský.V některých případech to tak ale být nemusí. Vždyť vezměme třeba takové Rusko. Je to obrovská země a některé její části, třeba jako hlavní město, jsou mnohem vyspělejší než spousta okolních států i ze západní Evropy. Naopak, tento všeobecně zažitý fakt ještě posilují zprávy o životě na ruské Sibiři nebo v Ukrajině. Většina takto zařazených států by se měla snažit ostatním dokázat, že jde jen o pouhý omyl a alespoň se pokusit vyrovnat se hospodářstvím těm rychleji rostoucím. Proč se tedy dobrovolně zaškatulkovat k Východnímu světu a připravit se tím o možné nové turisty a přistěhovalé obyvatele z vyspělejších zemí? Spousta lidí z ciziny teprve teď objevuje krásu našich památek a přírodních krás. Teprve teď zjišťují, že i my jsme hodni jejich zájmu a návštěvy. Teď zjišťují, že ve skutečnosti nejsme ten zvlčilý stát plný lupičů, pijanů a násilníků. Odvažují se sem přijet a nějakou dobu zde pobýt. Někteří se nakonec rozhodnou i zůstat, a tak by to myslím mělo být i nadále.
Proto bych tedy naši republiku zařadila do Evropy střední. Nelze totiž tvrdit, že jsme to či ono z výše zmíněného. My jsme od každého něco. Ať už v tom dobrém smyslu nebo i v tom horším. Nakonec by mě jen zajímalo koho dalšího k nám do střední Evropy přihodit? Nebo snad máme být unikát, jakési srdce Evropy a považovat se za spoj mezi Západem a Východem? Za spojnici mezi vyspělými a nerozvinutými státy? V mnohých ohledech tím jistě jsme a teď je jen na nás, jestli se v příštích letech nakloníme blíže k onomu světu rozvoje a mocnosti, nebo jestli znovu upadneme mezi bídu a strach a budeme se zase od začátku snažit budovat to něco, čemu se říká fungující stát schopný prosperity.
Jana Stejskalová, II.A
Gymnázium J. Barranda Beroun
(zpravodajství iDNES www.idnes.cz)
Měl by stát v Česku radar? Kam patříme ve světě?
Radar Spojených států Amerických – žhavé téma mezi českými občany poslední doby. Můžete být odpůrce, můžete být příznivec, avšak neoznačujte svůj názor jako konečný a dejte šanci i druhé možnosti.
Dle mého mínění má Česká republika státní zřízení “nepřímo demokratické“, tj. že občané volí své zastupitele, ale nikde není psáno, že oni musí veřejnosti předávat všechny informace, které mají k dispozici.
Když už se poštěstí a ven se nějaké dostanou, nemusí k lidem dojít v pravdivé podobě. Než si půjdete koupit další noviny s titulkem přísně tajné zprávy z jednání ČR s USA o protiraketové základně, uvědomte si, čím vším tato informace prošla. Je to proti diplomatickým pravidlům, aby všichni věděli všechno, navíc tisk zprávy upraví tak, aby titulek zněl zajímavěji. Je to jako by vám někdo předložil úryvek, který vytrhne z nějakého textu, těžko hned pochopíte, o co jde. Než si tuto informaci vstřebáte a začnete o ní přemýšlet s nadhledem, zaútočí na vás ze všech stran media, která do vás ládují jednu zaručenou informaci za druhou.
Ale kde je pravda? Smiřme se s tím, že onu pravdu se nikdy nedozvíme celou.
Věc by byla mnohem jednodušší, kdyby radar byla záležitost čistě politická. Jenže nikdo už nevyvrátí, že do toho má co mluvit i bezpečnost a ekonomika.
Na jedné straně stojí myšlenka na lepší vztahy se Spojenými státy, zvýšení důvěryhodnosti České republiky jako spojence v NATO a spoustu nových pracovních míst pro nezaměstnané české občany. Na druhé straně je otázka, zda tím tenhle malý stát neupoutá pozornost teroristů, a hlavně špatné zkušenosti, které mají starší lidé, s cizí armádou na našem území. Osobně si myslím, že prestiž České republiky v NATO nestoupne, radar je projektem USA a bude sloužit výhradně k ochraně amerického území. Navíc se teď nejedná o stavbu celé protiraketové základny, ale jen radaru, kterých mají USA po světě mnoho, takže je nepravděpodobné, že si zrovna tenhle vyberou teroristi za cíl svého útoku. A s dobou jsme už snad jinde, s příchodem amerických jednotek se nemusí opakovat totéž, co před lety se sovětskou armádou. A jak politici slibují, cizí vojáci by podléhali českým zákonům.
Nikdo však nemůže přehlédnout fakt, že proti základně nebo jen radaru je víc jak 83% občanů. I kdybychom vyvrátili každou jejich obavu, pořád tu zůstává : „Ale co by, kdyby…“
Jedno je ovšem jisté – pro odpůrce špatná zpráva: radar tu bude, ať chceme nebo ne. Podobný projekt chystá do budoucna NATO i Evropská unie, jenom s tím rozdílem, že teď by veškeré výdaje platily USA, později do toho bude muset Česká republika investovat vlastní peníze.
Nguyen Nguyet Thu
2. A, Gymnázium J. Barranda, Beroun
(zpravodajství iDNES www.idnes.cz)
Nyní se ukáže, kam Česko patří! Podáme si se Západem ruce?
Spojené státy americké nabídly, že na našem území postaví radar a postavily před nás důležité rozhodnutí, zda návrh přijmout nebo ho zamítnout.
Pokud na nabídku kývneme, znamená to, že jsme s USA – nejmocnější zemí světa - ochotni spolupracovat a naznačíme tím, že máme podobné smýšlení se Západem a že bychom se tímto směrem rádi ubírali. V opačném případě ukážeme světu, že si půjdeme vlastní cestou a nebudeme za každou cenu tahat za stejnou niť se Západem. V tomto případě budeme patřit směrem blíže ke Středu. Rozhodně však svou zemi neřadím na Východ. Je to již minulost a náš stát se od ní snaží oprostit a od východních zemí co nejdále „utéct“. V politických kruzích a stycích toto velké rozhodnutí nepřinese v nynější době nějakou výraznější změnu, ale v budoucnosti se může velice projevit.
Zásadně nesouhlasím s tím, aby o tomto důležitém kroku rozhodlo referendum, přestože se český lid k tomu přiklání. Budeme totiž značně zmanipulováni médii, dokonce i samotnými politickými stranami, které na tomto případu postaví své reklamní kampaně a budou se snažit prosadit svůj postoj. A rozhodně to nevyřeší nějaké brožurky, či letáky, které nám zajisté přijdou do schránek a které se nám pokusí situaci přiblížit, neboť nikdy na ní nenajdeme veškeré odpovědi a informace. Neměli by o této věci mít možnost rozhodovat i takoví občané, jež se o tuto problematiku nezajímají. Tuto záležitost je třeba ponechat politikům – odborníkům, kteří vědí mnohem víc. Také proto si je volíme.
Můj subjektivní názor se klaní k této nabídce. Sice radar bude mít největší význam pro Spojené státy, to ovšem nevylučuje skutečnost, že i Evropa se stane bezpečnější. Bezpečnější Evropa za americké dolary! Americká přítomnost vojáků na našem území mi zcela nevadí, neboť zde nebudou mít prakticky žádné pravomoci a možnost zasahovat nějakým způsobem do naší republiky. Jsem plně ochoten spolupracovat se Západem.
S tímto tématem souvisí i další otázka. Mají být Češi součástí boje proti terorismu? Je to velice složitá odpověď. Když se na tuto problematiku podíváme ryze statisticky, pravděpodobnost, že se staneme obětí teroristického útoku je prakticky nulová. Jednou za jistý čas ve vyspělé západní Evropě zahyne nějakých 45 lidí. Přitom na tomto území žije, odhaduji, 450 milionů obyvatel. To znamená, že pravděpodobnost je pouhých přibližně 0,0000001%. Navíc oficiálním vyhlášením boje proti terorismu poukážeme na respekt z něho. A o to teroristé usilují. Zmedializovat jejich útoky a nahnat lidem strach. Na druhou stranu jsou to zločiny nejtěžšího kalibru a nelze je jen tak přehlížet a nesnažit se je odpovídajícím způsobem potrestat. Četnost jejich útoků by se tak jen stupňovala.
Tento argument u mě převyšuje a myslím si, že bychom měli vyhlásit otevřený boj proti terorismu a jít tak společnou cestou se Západem. I to je důvod, proč souhlasím s postavením radaru na našem území. Musíme si pomáhat a to nejen v tomto boji. To ovšem znamená i pomoc poskytnout! Naši občané na mě občas působí dojmem, že už si tuto skutečnost neuvědomují.
Nevidím důvod, proč návrh odmítnout. Lidé se bojí, že by se tato základna stala terčem útoku. Teroristy ovšem příliš nezajímají vojenské cíle. Těmi se stávají nějaká frekventovaná místa, aby útok splnil svůj účel. Navíc je radar přísně střežen. Nikdy v historii se něco podobného nestalo. Dále nás také vystrašily výhružky Ruska, které slibovaly zničení radaru v případě jeho výstavby. Po krátkém zamyšlení ovšem lze vyvodit, že by toto mohlo vyvolat i celosvětovou válku, a tudíž se tento útok stává nereálným. A zabraných pár metrů čtverečních nedokáže převýšit výše zmíněná pozitiva.
Ať se rozhodneme jakkoli, doufám, že svého rozhodnutí nebudeme muset nikdy litovat.
Jiří Oukropec, Oktáva
Gymnázium Beroun,
(zpravodajství iDNES www.idnes.cz)
Každý těžce nemocný by měl mít možnost volby
Církev se často vyjadřuje v novinách o jednom z nejdiskutovanějších témat současnosti – o asistované sebevraždě. Stejně tak je často ve středu jejího a samozřejmě i veřejného zájmu interrupce a trest smrti. Jsou to odsouzeníhodné zločiny?
Trest smrti většina světa již odmítla. Asi nikdo nemá právo brát život cizím lidem, pokud nejde o vlastní nenarozené dítě. Obávám se, že jako příslušník mužského pohlaví nemůžu a nebudu o potratu příliš diskutovat – dokud se nebude jednak o dítě moje. Co se však jednou může týkat nás všech, je otázka života vlastního – eutanazie. Jen si to představte, již několikátý měsíc, či dokonce rok nevidíte nic jiného než zašedlý strop nemocničního pokoje, bolest necítíte jen díky tomu, že třikrát denně dostáváte injekci, bez pomoci se ani neposadíte a nedojdete na záchod a ke všemu vás tíží, že jste na světě už sami a pouze společnost zatěžujete tím, že vás nemocnice nákladně udržuje při životě. Jakou byste asi v té situaci měli perspektivu?
A upřímně: chtěli byste opravdu žít? Jistě, určitě je šance, že se vyvinou nové léky, které porazí nyní neléčitelné nemoci. Právě proto by měl mít každý volbu žít, či nežít.
PAVEL MATOUŠEK, Septima,
Gymnázium Beroun
(zpravodajství iDNES www.idnes.cz)
Bůh život dal, bůh život vzal…
CO SI MYSLÍ STUDENTI? Měla by se v Česku legalizovat eutanazie? Jak by se měla společnost chovat ke starým a nemocným? Přečtěte si názory studentů středočeských škol, které se přihlásily do projektu MF DNES, Českých drah a Shocartu podporovaného Reader’s Digest Výběrem.
Bůh život dal, bůh život vzal. Vložil nám do rukou dar, ale právo s ním nakládat si ponechal. Z některých náboženských textů se skoro zdá, jako bychom měli svůj život v jakémsi dlouhodobém zapůjčení. Či snad jako věcné břemeno. V církevní hysterii, která hlásá, že život je něčím neocenitelným, je často opomíjen fakt, že ten samý sladký život se může během několika chvil změnit v noční můru. Stačí jen nahlédnout do statistik úmrtnosti v Čechách. Mezi nejčastější příčiny smrti u nás patří rakovinná bujení nejrůznějšího druhu. A právě umírání na zhoubné novotvary patří mezi ty nejbolestivější způsoby odchodu. V roli pacienta nebo zdeptaného diváka, který přihlíží bolesti blízké osoby, se ocitla nebo ocitne celá čtvrtina obyvatel České republiky. Neexistují přesvědčivé statistiky o názoru na dobrovolnou smrt – osoby, kterých se nejvíc týká, většinou nejsou schopny výpovědi. Zbývá si proto jen domýšlet, kolik nemocných by své trápení nejraději rychle ukončilo. Stejně jako je v dovršení dospělosti třeba převzít zodpovědnost za své chování, měl by mít zletilý člověk možnost rozhodovat o svém životě. Přeneseme-li se přes všechna (zajisté důležitá) etická a náboženská hlediska, zjistíme, že život je skutečně to nejcennější, co máme. A proto je výsostným právem každého, aby s něčím takovým nakládal podle vlastního uvážení.
Problematiku eutanazie, bohužel, provází celá řada komplikací. Ať už se jedná o právní nebo ekonomické aspekty, je legalizace dobrovolné smrti neobyčejně obtížnou záležitostí. Proto se také z nemocnic a sanatorií přesunula do parlamentu a na internetová fóra. V době, kdy se šosácké pře o uzákonění eutanazie stávají módním trendem, začíná pojem samotný ztrácet význam. Už dávno si kvůli tomuto sporu nevjíždějí do vlasů jen politici. Vyhraněný názor přiklánějící se k jedné nebo druhé straně je náhle v kruzích vyšší společnosti prakticky nezbytný. Ale zatímco ti aktivní zaujímají stanoviska, lidé na druhé straně barikády za pomoci přístrojů pravidelně oddychují a čekají na další utišující injekci. Mnozí s nadějí, že to bude ta poslední.
ŠIMON PETÁK, Sexta
Joachima Barranda, Gymnázium Beroun
Je eutanazie vraždou? Těžko posoudit
Mnoho lidí řeší, co udělat s lékaři, kteří porušili Hippokratovu přísahu a dopustili se eutanazie, jak potrestat ty, kteří mají o zdraví pečovat a ne jej brát. Nikdo se však nepozastaví nad tím, že lékař je tu od toho, aby pomáhal svým pacientům od bolesti. Někteří smělci považují tudíž eutanazii z tohoto hlediska za způsob léčby, jiní ji i nadále odsuzují tvrzením, že je to porušení šestého Božího přikázání (Nezabiješ!), které se opírá o nedotknutelnost lidského života. Ovšem od kdy má pouze Bůh právo na to, aby vzal darovaný život? Bůh je bytost, o jejíž existenci se nadále spekuluje a myslím, že je to předmětem i jiného tématu. Nicméně odvažuji se tvrdit, že opírat se o Boží přikázání v moderním 21. století je zhola zcestné, až dokonce středověké.
Již dlouho se vedou spory o tom, zda legalizovat eutanazii, či nikoliv. Je to zhruba padesát na padesát. Jedni tvrdí, že nikdo nemá právo zabít člověka a druzí oponují, že je každého věc čí rukou a kdy zemře. Tady ovšem vyvstává otázka, zda je trpící člověk natolik duševně schopný, aby dokázal zodpovědně říci, že už nadále nechce zůstat na tomhle světě. Není. Nemůže být, ať už vinou utišujících prášků nebo vinou bolesti. Je nemožné v takovém stavu racionálně rozhodnout o své budoucnosti. A pokud někdo rozhodne za pacienta, má být onen člověk považován za bezcitného vraha?
Z právního hlediska se vraždou rozumí zločin spáchaný člověkem na jiné lidské bytosti, jenž způsobí smrt bez právního ospravedlnění a je vykonán s úmyslem zabít. V našem státě a i ve státech ostatních je vražda považována za jeden z nejtěžších zločinů a bývá trestána nejvyššími dostupnými nebo známými tresty. Je eutanazie vraždou? Český zákoník říká, že ano, v Nizozemsku, Belgii, Švýcarsku a Oregonu (USA) říká, že ne. Na čí straně je pravda se dá těžko posoudit, přesvědčivé jsou argumenty jak pro, tak proti. Dá se mluvit o porušování lidských práv na soukromí či suverenitu? Těžko posoudit, každopádně povolením eutanazie se nic nevyřeší, ale jejím úplným zakázáním také ne. Proč? Zakažme eutanazii a budeme považováni za sadisty, kteří nemají upřímný soucit s trpícím člověkem. Povolme ji a jsme rázem terčem kritiky společnosti, že dovolíme neracionálně myslící a bolestmi umírající lidské bytosti rozhodnout, jestli má raději žít v utrpení, ale i přes to žít, nebo zemřít a netrpět.
Když chce člověk zemřít, vždycky si najde způsob, aby toho dosáhl. Každý má právo odmítnout léčbu, i když je víceméně jasné, že bez kvalifikovaného zásahu zemře. Co žene lidi k takovému rozhodnutí? Touha netrpět? Víra v život v Ráji? Kdo ví, mysl člověka je něco tak strašně nevyzpytatelného, že kolikrát ani člověk sám neví, proč některé věci tak rozhoduje, ale je jasné, že každý chce žít šťastně a bezbolestně, tak proč to lidem neumožnit?
Gymnázium J. Barranda Beroun
Veronika Nejedlová, Septima
Je kniha osudu? Pokud ano, kdo ji píše?
Jistě, život má člověk jen jeden. Narodí se a umře. A to je všechno. Okolo nic není, předtím ani potom, každý zkrátka dostane jen svůj malinký díl z obrovského koláče času a potom zmizí ze světa, navždy a nenávratně.
Možná ano, ale… co když ne? Co když po smrti každý předstoupí před „nejvyšší soud“ (mám na mysli ten opravdu nejvyšší soud), kde je Bůh, Alláh, Odin, Teutatis nebo někdo jiný (nebo snad všichni dohromady) za jejich činy odkáže do patřičných míst? A co když všichni projdou reinkarnací? Nebo existuje nějaká kniha osudu? A pokud ano, kdo ji píše? Těžko říci, možná bychom měli věřit úplně jiným teoriím, možná vymýšlet vlastní a možná také vůbec ne. Myslím, že tímhle si jistý nemůže být opravdu nikdo, jde pouze o víru.
Při diskusích o eutanazii se nejčastěji použité argumenty týkají právě života z tohoto jaksi metafyzického hlediska. A často přicházejí ze strany odpůrců. A přitom v naší „moderní Evropě“ přece všichni tvrdíme, že každý člověk by měl být svobodný a že tak je to správně.
A v tom případě… Pokud neexistuje žádná vyšší entita, která by nás nějakým způsobem řídila, ovlivňovala či alespoň pozorovala, tak není co řešit – život je náš vlastní a můžeme s ním nakládat, jak uznáme za vhodné. Pokud nevidíme jiné východisko než ho ukončit, je to naše volba, zodpovědnost a podle mého názoru i právo. Pokud někdo nebo něco takového kdesi nad námi existuje, potom jsme z jakéhosi nám většinou neznámého důvodu život dostali tak nějak do úschovy (ať už za odměnu či za trest) a máme za úkol se o něj postarat. Můžeme si to představit, jako když nám tatínek půjčí na dobu neurčitou svůj ohromně drahý automobil, ať s ním jezdíme, jak je nám libo. Je to úžasná věc a většina z nás by ho bez donucení nevrátila ani náhodou, ale jsou tací, kteří by to udělali. A stejné je to přece s naším životem – můžeme se zříci odpovědnosti za něj a vrátit ho tomu, kdo nám ho svěřil. Stejně tak pokud existuje osud a dějiny jsou napsané dávno před tím, než se stanou, nemůže nás nikdo vinit z toho, že si chceme vzít život, protože my to přece neovlivníme, už je to dané.
Je samozřejmě velice jednoduché mluvit o tom, že každý má právo vzít si život, dokud se o to nepokouší (nemluvě o tom, když to udělá) někdo z našeho okolí, někdo, koho máme rádi. Potom se nám najednou zdá, že je to přece zbytečné a že se to určitě dá vyřešit méně drasticky a lépe. V tu chvíli by samozřejmě ten dotyčný měl raději vyslechnout naše rady, protože my vidíme úplně lepší východiska. Stoprocentně. Další problém je, že někdy člověk může být ve stavu, ve kterém by neměl rozhodovat o něčem tak definitivním, jako je vlastní smrt.
Před zavedením eutanazie by se musela vyřešit ohromná spousta problémů, z nichž nejzávažnější by asi bylo to, ve kterých situacích člověk nemůže o eutanazii žádat. Byl bych také pro to, aby žadatel měl povinnost navštívit psychologa, se kterým by své rozhodnutí probral a který by mu pomohl zamyslet se nad tím vším znovu. Podle mého názoru by eutanazie měla být v nějaké formě umožněna. Už jen z toho důvodu, že pokud se někdo opravdu chce zabít, tak to stejně dříve či později udělá.
***
„Život je náš vlastní a můžeme s ním nakládat, jak uznáme za vhodné.“
TADEÁŠ PETÁK, Gymnázium J. Barranda, Beroun
Máme druhým pomáhat zemřít na jejich žádost?
Eutanazie, interrupce, vražda?! V dnešní době často diskutovaná témata. Lze je však jednoznačně strčit do stejného pytle a možná si tak usnadnit práci s vytvořením názoru nad touto problematikou? Myslím, že by takové jednání nebylo správné. Nad „smrtí“ bychom se měli dozajista zamyslet. Odpověď však nebude jednoduchá a troufnu si říci také nejednoznačná.
V nynějším světě vládnou nemoci. Je jich mnoho. Zabíjejí, maří lidské osudy a komplikují životy. Člověk se poté může ocitnout v té nejstrašnější noční můře. Ovšem s rozdílem, že sen přechází v realitu, tvrdou a krutou. Bohužel tomu tak je, stává se to.
Postižení často dosáhne kritické hranice a právě na pokraji oné bariéry narážíme na otázku. Být, či nebýt? Je v takových okamžicích pro trpícího pacienta nejschůdnější cestou smrt? Každý si na to může utvořit vlastní názor, bude však objektivní, správný a pravdivý?
Dozajista bychom reagovali jinak, pokud by se věc týkala přímo někoho z nás či našich blízkých. Z takového důvodu není lehké rozhodnout o někom jiném, i přes skutečnost, že on sám si to přeje. Každý z nás z vlastní zkušenosti jistě ví, jak jedná v situaci, když ji přímo prožívá, a jak by jednal, kdyby si ji pouze představoval. A obě možnosti se ve většině případů odlišují. Bezprostřední reakce je pak jiná než při pouhé představě. I postižený člověk tak může mít jednání zkreslené v důsledku své bezmocnosti a nemohoucnosti. Občas vidíme takové případy ve sdělovacích prostředcích. Mohou to být lidé, již jsou fyzicky postiženi, zažili velmi těžkou automobilovou havárii nebo jsou těžce nemocní. Marnost se většinou ani neodráží v jejich obličejích, ale i tak si asi přejí jediné. Ve většině případů však ani nemají možnost sami se vyjádřit, jelikož jsou zcela odkázáni na okolní svět a postrádají schopnost s ním komunikovat. Jaký to je tedy život? Lze vůbec hovořit o životě? Nebo je to již jen pomyslná přestupní stanice před vstupem na onen svět?
Uzákoněním eutanazie by mnoho duší jistě našlo odpočinek, ale co ti, již jim ho museli dopřát. Ti by se s výčitkami svědomí mohli potýkat až do svého vlastního skonu. Pokud by sami nespáchali sebevraždu. A jak by na takové potom pohlížela společnost? Mohli by stále plně fungovat a zastávat všechny doposud běžné rutinní činnosti? Není to jednoduché, lidská psychika je složitý činitel, díky kterému na povrch vystupuje bezpočet otázek.
Jako každá věc jistě i eutanazie v sobě nese něco pozitivního. Dobro jde však ruku v ruce se zlem a na druhé straně zde nacházíme i mnohé negativní. Na nás poté zůstává určit, co převažuje. Já sám jsem zde mírně poodhalil některé myšlenky. Hodnotit však nebudu. Myslím, že takové rozhodnutí není na mně, nejsem to já, kdo by měl rozhodnout o osudu někoho jiného. A domnívám se, že ani nikdo jiný nemůže poučovat ostatní, jak zacházet s cizím životem. V dnešní době je všeho nadmíra, avšak život, život má každý jen jeden. A máme právo člověku sebrat něco, čeho se mu již nikdy nedostane?
ONDŘEJ FALC, Gymnázium Joachima Barranda Beroun