Seaford College Express
(Kristýna Onderková) Řízení vpravo, kohoutek s teplou vodou na jedné straně umyvadla a se studenou na opačné, černý čaj s mlékem, „prep“ místo „homework“, páteční fish & chips, odporná Marmite*, rugby a zase rugby, nedělní „branch“*, vanilkový pudink nebo mléčný krém na všechny dezerty, seriál Ošklivka Betty v anglické verzi a další podivnosti, na které si člověk musí zvyknout ve Velké Británii. Já si zvykám už od září, kdy jsem nastoupila na Seaford College (www.seaford.org), soukromou střední.
Stejně tak jako minulý rok Tadeáš jsem poslala přihlášku se všemi náležitostmi do organizace Open Society Fund (www.osf.cz) a pokusila se tak získat stipendium na jedné z anglický soukromých středních škol. Po mnohých peripetiích se mi to nakonec podařilo, a tak jsem 3.září nastoupila na Seaford College. Škola se nachází asi hodinu jihozápadně od Londýna. Nejbližším větším městem je Chichester (15 min. autem). Areál je velký asi jako menší vesnice. Pro představu máme 7 tenisových kurtů, 4 na squash, 2 fotbalová hřiště, 2 na rugby, 2 na pozemní hokej, 2 posilovny, sportovní halu, vyhřívaný bazén (kde se v zimě kajakuje), lesy a pole, na kterých chovají ovce a koně, atd.Pokud byste se chtěli dozvědět něco o anglickém systému školství, denní rutině a ubytovaní, přečtěte si články od Tadeáše z minulého roku. Abych ho neopakovala, napíšu spíš pár osobních zážitků a postřehů odsud.
Ke studiu jsem si vybrala španělštinu, francouzštinu, psychologii a politiku. Jazyky jsou tu, řekla bych, na vysoké úrovni, hlavně protože mámě rodilé mluvčí a ve třídě jsme na oboje jen tři (Angličané povětšinou zastávají názor, že jazyky jsou těžké a navíc k ničemu, poněvadž jim přece stačí ten jejich). Psychologie bohužel není tak zajímavá, jak jsem si myslela, že bude, spíš samá teorie – jména psychologů a data jejich experimentů. Je to zatím jediný předmět, ze kterého jsem skládala zkoušku. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme k ní opakovali už tak měsíc dopředu, myslím, že všichni projdeme. Politika je můj nejoblíbenější předmět. Věnujeme se hlavně britské politické scéně, ale taky Evropské Unii a událostem ve světě.
Co se lidí týče, neřekla bych, že jsou všichni Britové tak rezervovaní, jak se povídá, hlavně ze začátku mě příjemně překvapilo, jak byli ochotní a vstřícní. Za ty tři měsíce bych řekla, že tady mám tak čtyři opravdu dobré anglické kamarády, zbytek přátel mám mezi cizinci. Ty nejlepší jsou dvě Estonky a Japonka. Kluci jsou někteří fakt pěkní, ale řekla bych, že to tady funguje trochu jinak než u nás. Doma tvoří tak polovinu mých nejbližších přátel kluci, tady se tohle často nevidí. Kluci jsou ti drsní hráči rugby a holky berou spíš jako módní doplněk. Samozřejmě ne všichni, ale většina. A taky je to tu příšerná drbárna, jelikož jsme tu celkem odřízlí od světa a ve škole jsme buď celý týden (my, co tu bydlíme), nebo minimálně každý den od osmi do půl šesté. Všichni ví hned všechno a každý s každým chodil minimálně jednou.
Je to každopádně úžasná zkušenost takhle někam na rok vyrazit. Poznáte nové lidi, kulturu, naučíte se jazyk. Rozhodně to ale není nic šíleně psychicky náročného, jak si hodně lidí myslí, je to docela sranda a nejlepší z toho je, jak se vždycky těšíte na prázdniny doma a z prázdnin zas do Anglie, tak jako já.
*Marmite – Maže se to na chleba, vypadá to jako nutella, ale chutná příšerně.
*Branch – Něco mezi snídaní a obědem, servírované v neděli kolem jedenácté.