Studenti čtou a píší noviny
je projekt pro studenty středních škol. Cílem projektu je naučit studenty pracovat s denním tiskem, ukázat ve vybraných hodinách, jak využívat informace zde obsažené. A také – a to především – poskytnout studentům prostor pro vyjádření jejich názorů na stránkách největšího českého deníku. Naše škola se zúčastňuje jako v minulých letech. Na školních webových stánkách si můžete přečíst zveřejněné příspěvky od Terezy Mickové, Anny Dopirákové, Barbory Vopařilové, Daniely Krejčové, Petry Holé, Amal El Bournové.
Projekt má dvě roviny.
1/ Využití novin ve výuce 2. ročníků středních škol (13. 10.–21. 11. 2008)
Všechny střední školy v celé ČR měly možnost přihlásit se do projektu. Při přihlášení si každá škola sama určila, jak noviny ve výuce použije a ve kterých konkrétních předmětech.
2/ Příspěvky studentů v MF DNES
Mohou se zúčastnit všichni studenti, nejen ti ze tříd zapojených do projektu! Redakce zadá postupně 3 témata. Studenti budou své příspěvky předávat do MF DNES. Veškeré, v elektronické podobě zaslané, příspěvky budou umístěny v archivu příspěvků, který najdete na internetových stránkách www.idnes.cz/studenti . Nejlepší práce budou zveřejňovány v MF DNES na straně věnované tomuto projektu a na internetovém serveru iDnes na stránce www.idnes.cz/studenti. Studenti, jejichž práce budou publikovány na stránkách MF DNES, dostanou i zajímavé ceny.
S posledními českými slovy zemře i národ
zveřejněno 16. října 2008
Tereza Micková, II.B
Čeština je jazyk, ve kterém čtu, tvořím a přemýšlím. Nelze si nevšimnout, jak s přibývajícími léty upadá. Snad je to příliš daleká budoucnost, ale jsem si téměř jista, že nakonec zanikne. Vystřídá ji angličtina nebo jiný „světový“ jazyk. Není se však čemu divit, vždyť angličtina je tolik jednodušší než naše rodná řeč a málokdo se rád zatěžuje pády, koncovkami a velkými či malými písmeny. Dnes máme přeci na starost mnohem důležitější věci.
Zjednodušení pravidel? Pokud jde o můj názor, vidím ve staré češtině určitou vznešenost, hrdost. Jak roky plynuly, pomalu se vytrácela, až dnes zmizela úplně. Setkávám se s ní už jen na stránkách starých knih psaných českou rukou. Zjednodušením vymizí i poslední stíny té hrdosti.
Co se týče nových slov a výrazů, jsem rozhodně proti. Samozřejmě, ty zažité prvky už nikdy nezmizí, do češtiny hluboce zasáhla naše temná minulost, kterou už bohužel nelze vrátit, ale proč dávat takzvané „globalizaci“ za oběť řeč, v níž tvořili géniové, jejichž díla v nás dodnes probouzí hluboké pocity? Zvykli jsme si na pohodlnou angličtinu a jen těžko se vracíme ke svým kořenům. Dávno zapomínáme na lidi, kteří v minulosti obětovali češtině tolik, aby ji téměř vzkřísili z mrtvých, pliveme jim do tváří v učebnicích a otáčíme se k nim zády, místo toho, abychom pamatovali na jejich slova a činy a snažili se v nich pokračovat a připomínat je.
Nové knihy, noviny, televizní pořady, rozhlas, tam všude by se dala hledat naděje. Avšak i tyto zdroje nanejvýš zklamou. Nad hrubými chybami novináři mávají rukou, špatné skloňování nikoho nezajímá a v pořadech pro mladé se spisovně nemluví ani náhodou. A pak se všichni diví, jak ta dnešní mládež mluví. Ale nikdo se nezeptá, čí je to vina, nikdo neukáže sám na sebe. Rodičům pětky z českého jazyka nevadí, raději posílají děti na kroužky angličtiny se slovy, jak se jim to jednou bude hodit. Ty chytřejší děti dnes umí anglicky lépe než česky. Ale s posledními českými slovy jednou nadobro zemře i český národ. Je to skutečně to, co chceme? Nejhorší na tom ale je, že proti tomu dost dobře nelze bojovat. Lidská síla je proti pokroku příliš slabá.
Nežádám po nikom, aby se nad mými slovy zamýšlel. Pouze jsem vyjádřila svůj názor a ten bohužel zřejmě nic nezmění…
Vztah žáka a učitele
zveřejněno 21. října 2008
Anna Dopiráková, sexta
Ve škole trávím hodně času, své učitele vidím některé dny více hodin než své rodiče. Proto by měl být náš vztah takový, abychom spolu čas trávili rádi a na společně strávenou dobu se vzájemně těšili. A jaký by měl tedy učitel být?
Vzdělaný. Protože jen vzdělaní učitelé mohou zaujmout žáky svým výkladem. To neznamená, že učitel bude vykládat jako na vysoké škole, ale bude umět látku vyložit tak, aby tomu porozuměl každý. Učitel by tedy měl být i
zábavný. Nemusí být šašek, ale vtipná poznámka vždy každého probere.
Spravedlivý. Nic nedokáže každého studenta otrávit víc, než nespravedlivé ohodnocení. Po nespravedlivé známce vás přejde chuť učit se něco dalšího.
Autorita. Každý učitel by ji měl mít, ale to neznamená, že se studenty nemůže mít kamarádský vztah – kamarád s autoritou je nejlepší verze pro učitele. Křikem si učitel autoritu rozhodně nezíská. Křičící učitel vzbuzuje jen smích a studenti budou dělat větší “nepořádek“ při hodině.
Pozorný ke studentům. Tím si nemyslím, že by měl držet studentům dveře, když vchází do školy. Ale měl by vnímat, že i studenti mají své problémy.
Když bude učitel takový, jak jsem napsala, nebude mít problémy s tím, že ho nikdo natáčí na video. Natáčení na video už hraničí s šikanou učitele. Očividně se ale někteří studenti touto zábavou velmi baví. Vždyť jenom kolik toho můžeme shlédnout na internetu. Podle mě není pro učitele nic horšího, než když se na něj žáci koukají na videu a pak se mu smějí druhý den ve škole.
Pro žáky je těžké schovávat taháky. Určitě každý ho měl napsaný. Existují různé finty na taháky např.: tahák zastrčený v propisce nebo napsaný na botě či na punčoše. Nakonec to stejně dopadá tak, že si rychle něco napíše na ruku nebo na lavici a pak to jednoduše opíše. Myslím, že hranice opisování a používání taháků neexistují. Dnes už v podstatě každý opisuje rovnou z otevřené učebnice pod lavicí. Podle mě učitelé o tahácích vědí, ale seberou někomu písemku, až když používá tahák tak, že to vidí i slepý. Moc dobře totiž vědí, že studentům tahák v budoucím životě nepomůže. Na to si musí každý přijít sám.
Já mám s učiteli zatím jen příjemné zkušenosti. To ovšem neznamená, že jsou všichni učitelé takoví. Určitě se najde učitel, který nadržuje, na někom si zasedne a snaží se mu dělat naschvály. Jsou i takoví, kteří berou učení pouze jako nutnost a dělají svou práci tak, že ji znepříjemňují jak sobě, tak i žákovi. Učitel by měl zůstat sám sebou a neměl by se přetvařovat. Myslím si, že je těžké být učitelem. Už jenom stát před tabulí a říkat něco žákům, kteří někdy nedávají pozor. A také dnes už si žáci dovolí opravdu cokoliv. Na druhou stranu učitel zůstává „trendy“. Je neustále v kontaktu s mladými lidmi, kteří ho svým způsobem formují. Nutí ho sebevzdělávat se a rozvíjet, takže být učitelem může být i pěkné.
Vadí mi podrobná výuka mnoha předmětů
zveřejněno 24. října 2008
Barbora Vopařilová, sexta
Člověk je tvor jedinečný, neopakovatelný. Je to dáno jeho genetickou výbavou a prostředím v němž vyrůstá a žije. Od narození máme určité dispozice, které by se měly vhodnou výchovou formovat tak, aby jedinec byl jednou pro společnost prospěšný. Ve Werichově písničce z filmu Císařův pekař a Pekařův císař se zpívá: "ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc", je krásně a výstižně popsáno, že každý z nás má vlohy pro určitou činnost a rozvíjením těchto vloh přispíváme k rozvoji celé společnosti.
Kromě rodiny má být škola druhou institucí, která pomáhá utvářet mladého člověka, výchovou a vzděláváním ho připravovat na budoucí povolání. Umí česká škola dobře připravit mladé lidi pro život? Jsou české děti a mládež laxní ke vzdělání nebo jsou to chodící encyklopedie? A jaká je role učitele? Je jeho přístup ke vzdělávání aktivní nebo pasivní?
Na tyto otázky se nedá jednoznačně odpovědět, neboť jsme různí, studenti i učitelé. Některé potřeby a zájmy máme společné, ale v něčem jsme JEDINEČNÍ. Tato jedinečnost by měla být dále rozvíjena. "Škola hrou", řekl Komenský. Citát však platí jen do jisté míry. Bez biflování se cizí jazyk nenaučíte a to platí i pro jiné předměty.
Co mi vadí, je velmi podrobná výuka značného počtu předmětů, speciálně na gymnáziích.Je to samozřejmě dáno tím, že právě tyto školy připravují studenty na všechny typy vysokých škol. A to znamená natlačit toho do hlavy co nejvíc, naučit nazpaměť, odpapouškovat a pak to rychle zapomenout. Pochopit to a hledat souvislosti není třeba, hlavně, ať se to student rychle naučí a nezdržuje od dalšího výkladu, vždyť podle osnov toho musíme ještě tolik stihnout.
Každý jsme jiný a lépe se učíme to, co nás baví a na co máme tak říkajíc buňky. Má se budoucí lékař hlouběji zabývat studiem dějin Přemyslovců ? Má budoucí programátor umět podrobně popsat schéma životního cyklu jednoduchého DNA-viru? Je pro ně doba strávená při výuce těchto předmětů, zacházejících do značných podrobností, strávená efektivně a účelně ?
K tomu, aby se člověk rozvíjel správným směrem, by měla podle mého názoru pomoci rozšířená výuka volitelných předmětů. Proč se trápit s něčím, co nevyužiji a co mě odvádí od výuky předmětů, o nichž bych se toho chtěla dozvědět co nejvíc. Tento model výuky by byl jistě finančně náročnější, neboť by se pracovalo s menšími počty studentů a vyžadoval by zvýšený počet erudovaných vyučujících. Je však obecně známé to, že peníze vynaložené na vzdělávání mladé generace nejsou peníze vyhozené z okna. Jsou investovány do budoucnosti a jejich návratnost je jistá.
Způsob výuky by byl ale podle mého názoru mnohem efektivnější, neboť studenti by byli lépe připraveni pro studium na vysokých školách. Nedostatek peněz ve školství je krátkozrakou politikou, která způsobí, že nás svět zase o větší kus předežene a co se týká postavení českých učitelů, jejich platové ohodnocení není nikterak skvělé a rozhodně nezvyšuje prestiž tohoto "řemesla". Zůstávají pak většinou jen ti, kteří tuto profesi berou jako poslání.
Soužití manželů a partnerů
Daniela Krejčová, 2.B
Rtěnka na košili. Svetr s vůní drahé dámské voňavky a manželovy časté výlety do noci.Žena, která je zoufalá, jen čeká s narozeninovým dortem až se její muž vrátí, vysvětluje dětem, že se tatínek zdržel v práci a na oslavu nejmladšího syna nezapomněl. Kdo z vás to zažil? Scénu, která děsí snad každého z nás? Tuším že dost na to, abychom se zamysleli nad tím, proč se to děje.
Dokázali by jste nevěru bez povšimnutí přejít, tolerovat? Nebo je důvodem k rozvodu? Každý z nás to má jinak, má jiné zásady, co se týče rodiny. Partneři, kteří spolu žijí bez závazku jako je manželství, tam je podle mého, nevěra docela běžná, ale i přesto se tají. Hodně mužů i žen nemusí u jediného partnera dlouhou dobu vydržet, nezažívat nic nového, jen ten stereotyp. To třeba mě na vztazích děsí. Něco jiného je, když oba partneři to cítí stejně a něco pro to dělají. Ale co když se objeví nevěra už po sňatku, po dětech, v rodině, která takovou dobu fungovala a byla příkladem pro okolí. Jak to řešit? Někteří si to vyříkají, pohádají se, ale zase se usmíří. Ten, který podvedl si uvědomí, že žádnou lepší ženu, než jakou má doma už nenajde. Přece jenom v pokročilém věku už je obtížnější hledat partnera, který by toleroval i děti. Jiní zase přijdou na to, že teprve teď našli to, co celá léta hledali, že právě našli tu pravou lásku. Ale co teď dělat? Na krku děti, dům a hysterická manželka. Vzdát to a snažit se udržet špatně fungující manželství? V hlavě se víří myšlenky, jestli toto rozhodnutí pochopí vaše děti, ať už malé, či velké. Každý si přeje co nejlepší podmínky pro své dítě, ale co když už manželství zachránit nejde a vaše milované dítě jen trpí častými, téměř nepřetržitými hádkami? Je čas právě v tuto chvíli vše vyřešit soudně?
Rozvod. Pro každého to znamená něco jiného. Pro jednoho osvobození, pro druhého porušení slibu, zklamání se v sobě samém. Ale jak jinak vyřešit problémy, které nastaly ve vaší rodině? Neměl by to být nástroj, který by se používal při každé menší hádce. Mělo by to být poslední řešení, když už se vše hroutí. Prostředek, který vás zbaví několika roků, měsíců stresu, mučení a slz. I když vím, že i po rozvodu to není právě lehké. Soudy o majetek, dům a strach,kde později budete s dětmi bydlet. Kdo bude pečovat o dítě, když matka není schopná vše, jak se říká, utáhnout, ale otec bydlí se svou novou přítelkyní v malém panelovém bytě? Teď nad tím můžu mávnout rukou a říct: ,, Soud to vyřeší.“ Já sama jsem to zažila, zoufalství po odchodu otce a matčin strach, co nás čeká. U nás to dopadlo dobře, ale je to tak v dalších rodinách? Bohužel ne.
Co dělat, když nás náš partner podvede a my toto ucítíme na vlastní kůži? Každý je originál a tak i tento problém řeší každý originálně, po svém. Předpis, jak a co dělat při nevěře, popsat nejde a jediný kdo, nebo co by nás navedlo na správnou cestu je mnohdy pouze psycholog. Jak vyplývá z průzkumů, mladí se do sňatků nehrnou, tak není potřeba problémy řešit rozvodem, ale bude to tak i nadále? A je to vůbec dobře, že je málo partnerů, kteří se rozhodli trávit život až nadosmrti společně?
Muž a žena
Petra Holá, 2.B
Po ulici se ke mně blíží mladý pár. Muž si zlehka vykračuje, nic ho netíží. Žena je však obtížena již na první pohled. V pravé i levé ruce nákupní tašku naplněnou k prasknutí, jen se pod její vahou prohýbá.
Stojím a sleduji ty dvě komicky vyhlížející postavy. Blíží se a mně se honí hlavou, kam jen jsme to dospěli. Ten mladý pán, co si tak lehce jde, to on má být lovec a dobyvatel? Vůdce smečky? Je to on, kdo se má vrhat střemhlav do džungle a domů se vracet znaveným krokem obtěžkán úlovkem, kterým nakrmí rodinu? A žena? Přirozeností jí přeci je nosit v náruči děti, ne igelitové vaky. Její objetí má skýtat útočiště, ona je nositelkou rodinného štěstí a tradice. Skrylo se snad právě toto štěstí do plastikového pytle jenž vláčí ulicí?
Stále se dívám jejich směrem a krví se mi rozlévá rozhořčení. Jak jen může nechat on to křehké stvoření tolik se dřít? Gentlemani vymřeli, nebo jen během času zapomněli na slušné vychování od Matky přírody?
Dvojice se přibližuje. Muž jako kolos vypínající se až do oblak. Žena jako drobný uzlíček neštěstí krčící se vlivem své námahy při zemi. Zaostřím zrak a pohlédnu jim do tváří. Co vidím mě překvapí, cítím se v rozpacích, jak kvapně jsem je rozsoudila. Mužova tvář není bez starostí, jeho ostré rysy jsou staženy v posmutnělou grimasu. S každým krokem se dívá na svou společnici a jeho tvář má stále zoufalejší výraz. Kdežto ona?! Mladý jemný obličej jí jen září. Těžký krok kontrastuje s lehkou myslí. Na tváři se jí rozprostírá široký úsměv a v očích probleskují jiskřičky.
Došli až ke mně. Uhnu se stranou, abych jim uvolnila cestu. Pár projde těsně kolem, ona bez povšimnutí, jeho oči se však na okamžik střetnou s mými. Je to moment prozření. Teď už mu rozumím. Dělá to pro ni, to ona si to přeje.
Pokračují ve své cestě a já jim upírám svůj pohled do zad. To, co vidím, mi už tak komické nepřijde. Tak jako jsem nerozuměla muži, když přicházeli, nerozumím ženě,když odcházejí. Vzdalují se ode mě a v hlavě se mi opět roztáčí vír myšlenek. Rotuje však opačným směrem něž před chvílí. Tak mě napadá, jestli spíše nás, ženy, doba nepřipravila o schopnost být ženami.
Mladý pár prošel ulicí. V dáli zahnuli za roh a definitivně se mi ztratili z dohledu.Čas ubíhá dál, z okamžiku tvoří minulost. Třeba jim příště postaví do cesty osud na místo mě zrcadlo a oni v něm budou moci spatřit to, co je nám všem čím dál tím více skryto. – Proč žena je ženou a muž mužem.
Narodila jsem se rodičům různých národností
Zveřejněno 14. listopadu 2008
Amal El Bournová, sexta
Narodila jsem se rodičům různých národností. Dnes si již umím odpovědět na otázky, které se v této souvislosti nabízejí. A které se postupem času množí... Většinu z nich jsem si samozřejmě jako dítě nekladla, ale zpětně se nad nimi musím zamýšlet. Třeba jak spojit dva odlišné způsoby života? Jsem v obou zemích doma nebo jsem všude vnímána spíše jako cizinka? Jak se sama cítím? Kterou zemi si mám vybrat? Co mé jméno? Je to pro život spíše výhoda nebo handicap? Odpovědi na tyto otázky spolu s mým životem postupně přicházejí a se spoustou otázek mě ještě život v budoucnu bude konfrontovat.
Hodně totiž závisí na tom, z jaké části světa partneři pocházejí. V mém případě jde o dvě zcela odlišné civilizace. Můj otec je Palestinec a maminka je Češka. Zvláštní, jak se tyto dvě národnosti daly dohromady. Stačilo pár let zahraničních studií v Německu a na pestrý život je zaděláno. Nechci soudit smíšené manželství, ale z vlastních zkušeností bych řekla, že přináší spíše komplikace, zejména dětem v praktickém životě. Pozitivní na tom je širší kulturní rozhled a výhoda znalosti druhého jazyka. Když jsem byla malá, tuto (ne)výhodu jsem nevnímala Žila jsem v pohodě „doma“, v Čechách, cítila a cítím se zkrátka být Češka. Téměř každý rok o letních prázdninách jsem jezdila za mojí druhou babičkou a za mými příbuznými ze strany otce. Byly to docela dobré prázdniny, viděla jsem příbuzné, bydlela jsem pár kroků od moře...
V mých 8 letech se na dva roky můj život zcela obrátil. Otec chtěl, abychom kulturu jeho země a také jeho jazyk poznali blíže a dlouhodobě a odvezl nás do své vlasti, do Gazy. Maminka si tam našla práci na německém velvyslanectví. Já a moje mladší sestřička jsme tam chodily do školy. Nebylo to pro nás jednoduché, ale dodnes jsem za tuto zkušenost trochu otci i vděčná, protože jsem se zdokonalila v arabštině a poznala zcela odlišnou kulturu a způsob života. Nabízí se otázka, zda jsem se začala cítit „Palestinkou“ a brala své nové bydliště jako domov. Musím přiznat, že nikoliv. Prostředí jsem se bez větších problémů sice přizpůsobila a otcova rodina se ke mně chovala velice mile, ale poznávala jsem, že bych tam svůj život prožít nechtěla. Na všem se navíc podepsala i tamní politická situace. Donedávna skrytá válka mezi Izraelem a Palestinou zrovna v té době nabyla otevřenou formu a já jsem byla svědkem mnoha náletů, kdy válečné F16 vrhaly na okolní domy bomby. Byla jsem dítě, ale už ve škole jsem pocítila, že vzhledem k svému původu a určitým odlišným zvykům a loajalitě k Čechám, které jsem se rozhodně nehodlala vzdát, nejsem většinou ostatních dětí přijímána jako jedna z nich. Byla jsem pro ně zkrátka cizinkou ze „západu“ a spojovaly mě s nepřátelskými Izraelci. Díky úsilí matky a s pomocí přátel a českého velvyslanectví v Tel Avivu se nám nakonec podařilo dostat se z uzavřeného města a vrátit se do Čech.
Nabízí se ale další otázka. Nejsem i v Čechách náhodou považována za cizinku? Občas mi sice (zejména díky jménu) někdo připomene můj arabský kořínek, ale vzhledem k mému způsobu života mě naštěstí všichni berou jako Češku. Určitě je to ale ovlivněno tím, že nežijeme s otcem. Pod jeho vlivem bych musela dodržovat muslimské zvyky a pozici ve společnosti bych měla určitě daleko těžší. Nedělám si totiž iluze o toleranci Čechů vůči cizincům, zejména z arabského světa.