Taky vám advent pil krev?
(Jitka Charvátová) Budiž vám útěchou, že nám taky. A ten letošní nás zvlášť vysál. Bláznivý hon na dárky často za každou cenu, děsivé skupování tun jídla, fronty… Cedili jsme krev…
A přesto jsme se nakonec shodli, že takové decentní krveprolití jednou za čas neuškodí, ba prospěje, a to na duši i na těle. Na duši hlavně nám a na těle ještě i jiným, na mou duši!
Popravdě řečeno, nebylo to poprvé, co se podobná věc přihodila. Šlo už o druhou akci svého druhu, a protože se při ní osvědčilo, že s jídlem roste chuť, uvádím zde recept pro ty z vás, kteří by si podobnou věc taky chtěli vyzkoušet. Strach není nutný, protože vše probíhá pod odborně přísným a lidsky přívětivým (vesměs ženským) dohledem. Nutný k účasti je ovšem minimální věk osmnáct let a minimální hmotnost padesát kilogramů.
Vězte, že ke zdárnému průběhu je třeba určitá psychická a fyzická příprava.
Ta psychická začíná samozřejmě odhodláním „dát to“ a v našem případě „upsáním se“ s několikatýdenním předstihem na nástěnce spolu s dalšími odvážlivci. Náš termín konání byl stanoven na desátý den adventní, tj. devátý den prosincový. Z předchozích zkušeností šlo dovodit, že původní nadšenecký seznam postupně prořídne zhruba o čtvrtinu. Mezi samoseškrtnuvší se totiž zařadíte například i tehdy, pokud zjistíte, že jste žena a nejen muži mají v určený den své dny (což nejde, protože by vás to té krve stálo opravdu příliš), anebo si uvědomíte, že co koluje ve vašich žilách, je Těžko Hodné Cezení (což by taky nešlo)…
Co se týče přípravy fyzické, především se po zbylý čas snažíte ochránit vlastní žíly i nadále před obsahem Těžko Hodným Cezení anebo před obsahem zcela nevhodným třeba proto, že jste zrovna náramně pohostinní vůči mikrobům, a frkáte a prskáte… Zde je třeba říct, že i nás rejdění bacilů donutilo odložit akci o týden, na úterý šestnáctého prosince, alias sedmnáctý den adventní, alias svátek sv. Adelhaidy, alias Adély (a LIAZ už nevyrábí…).
Odoláte-li nakonec bacilům a i jinak se cítíte hodni (a vhodni k) vysátí, vyvarujete se v předvečer akce pojídání husích pečínek a dalších pokrmů kypících tuky a bílkovinami. Před usnutím pak ještě nezapomeňte správně nařídit budík, případně nařídit náležitou vstávací hodinu živému budíkovi, tedy nějakému doživotabudiči, například rodiči.
Ráno vše vypukne. Budíky a budíci zařídí, aby vám před odchodem z domova zbyl čas na nějaké to cukrování (tělesné potěšení ostatně bývalo dobrým zvykem i u vojáků, než vyrazili do krvavé řeže). U nás cukrování znamenalo doplnit energii formou „sacharidózních“ jídel, takže pěkně rohlíčkem, houstičkou, koláčkem, buchtičkou, medíčkem, marmeládkou apod. A málem bych opomněla zdůrazit, jak je před takovým krveprolitím důležité důkladné sebeprolití (nealkoholem!). Právě popsaný ranní rituál potom určil i bojové heslo dne: „Na lačno a sucho na Karlák nelez!“
Nevyráželi jsme totiž narozdíl od vojáků do krvavé řeže (ani do Řeže), nýbrž na krvelačné Karlovo náměstí, přesněji řečeno na transfúzní oddělení tamější fakultní nemocnice. Za tímto účelem jsme se srazili na nástupišti metra v devět (s krví nesraženou, naopak dostatkem tekutin naředěnou). Již podruhé dorazily Markéta Mrkvičková a Iva Stluková ze čtvrté bé, a na mé pozvání dokonce i dva vysloužilci našeho ústavu, Bára Velková a Tomáš Mottl. Prvničkami a prvníky byli septimovci Eliška Marešová, Honza Dvořák a Šimon Peták, oktávisti Pavlína Krbcová a Pavel Matoušek, čtvrtoáčák Přemek Kotoul a čtvrtobéčák David Havlík. Událostem nyní trochu předběhnu snůškou shrnujících čísel: 16. 12. 2008; 12 osob, z toho 6 žen a 6 mužů; 5 litrů a 100 mililitrů prolité krve.
Jak se něco takového může povést? Inu, vydáte se se skupinou, jako jsme to udělali my, z Karláku směrem do kopce ulicí nejvíc vpravo, která svým názvem „U Nemocnice“ výborně předznamenává dějiště celé akce (je souběžná s ulicí JEčnou, pro lepší orientaci tou, kde narozdíl od Žitné JE tramvaj :-) ). Vrávoravá závora v průchodu do óbrbaráku po pravé straně vás uvítá ve „Vé“ „eF“ „eN“. Za závorou doprava dalším průchodem a ve dvoře pak ještě jednou doprava. Uvítají vás dveře „eF“ „Té“ „Ó“. Zcela přesně řečeno, octnete se (vejdete-li za venkovními dveřmi jak jinak než opět doprava do dalších) na „Fakultním trasfúzním oddělení Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, U Nemocnice 499/2, 128 00 Praha 2 – Nové Město“. Ufff…
V místnosti s recepcí, stolky, židlemi a oprostěrovadlovaným lůžkem (procedí-li člověk půl litru krve, spočinutí na měkkém může přijít vhod…) se s občankou zaregistrujete. Tato fáze, ač předem naplánovaná a ohlášená (náš „nájezd“ jsem na oddělení telefonicky avizovala několik týdnů dopředu a byl mi personálem odsouhlasen), zabrala v našem případě zdaleka nejvíc času. Dostalo se nám naštěstí předem omluvy od paní doktorky, že budeme muset čekat, jelikož jak se ukázalo, takových, kterým advent pije krev, je rok co rok hodně, tedy alespoň rozhodně více než obvykle. Alespoň část čekání jsme si mohli ukrátit jednak popíjením připraveného velesladkého čaje a pomerančového džusu, jednak vyplňováním dotazníku na své minulé i současné zdravotní neduhy a prohřešky. Pak už to šlo pěkně jedno po druhém, jeden po druhém.
Představte si sebe:
1) Třímaje či třímajíc elegantní černé desky s vyplněným dotazníkem vejdete do jedné místnosti, tam jednou „pích“, sestřička vás připraví o 50 mililitrů krve (odborně „vzoreček“), na sklíčku z kapky zjistí hbitě krevní skupinu, a zkumavku vloží do mašinky, která rozhodne o vašem berzprostředním osudu, tj. zobrazí, zdali vaše červená není náhodou pod obraz (rozuměj krevní). Označenou zkumavku sestřička založí do krabičky k pozdějšímu přezkumu.
2) Ať už vás chytrá mašinka vyřadí, či nikoli (když se jí váš obraz nelíbí, znamená to, že už dneska cedit krev nebudete), putujete s deskami dále, do místnosti s paní doktorkou, která vám změří tlak, dozjistí, jestli jste opravdu cezení hodný/á kandidát/ka, a v opačném případě doporučí, co dělat, aby už to příště vyšlo.
3) Z ordinace vyjdete buď schlíple, jelikož z krveprolití máte pro dnešek červenou (což po absolvované přípravě hodně zamrzí, zvlášť pokud jste sem přišli třeba i tak trochu překonat strach z jehly), anebo konečně vyrazíte do akce samotné. Dojde k ní v místnosti se třemi lehátky, z nichž dvě jsou opatřena nástavcem pro paži a aparaturami obsluhovanými další sestřičkou. Na jednom lůžku si už (nejdete-li jako první) hoví váš spoludárce či vaše spoludárkyně. Druhé „pích“, většinou do druhé paže, a hadičkou už červená putuje pěkně do zvláštního plastikového pytlíku uloženého v hranaté misce, která jím vytrvale kolébá, aby se snad krev nad tím, co se s ní náhle děje, nezarazila a nesrazila. Když má pytlík dost (tj. nasytil se 450 mililitry vaší nejcennější tekutiny), aparatura zapípá, sestřička vás propustí a vy se na chvíli rádi usadíte nebo i uložíte (nyní už s prstem tisknoucím náplast v ohnutém předloktí) na onom měkkém lůžku v recepci, dáte si čajíček či džusíček, zkrátka pohodička.
4) Po deseti minutách je jasné, že vám je a bude hej, a nezbývá tedy než počkat, až bude stejné hej jasné i u ostatních, rozloučit se a s hrdě připíchnutým odznáčkem dárce krve a s poukázkou v hodnotě šedesáti devíti korun vyrazit zpátky přes dvůr do bufáče na nějaký ten žvanec. Výběr je velký, nasladko i naslano, ceny příjemné, a člověk má málem problém všechny ty peníze utratit. S plnými ústy v družném hovoru se pak dobře zpracovávají a probírají zážitky spolu se spřádáním plánů na příští upířinu.
Člověku se totiž z tohohle krveprolévání, narozdíl od hrůzného masového, kterého jsme denně svědky přes sdělovací prostředky, rozlévá po těle onen už výše naznačený blažený pocit, že bylo smysluplné a pomohlo. Jenom snem bohužel zůstává, aby se na světě neprolévala krev jinak…
V bufáči VFN jsme nakonec usoudili, že by nám zase mohly pít krev dubnové Velikonoce. Do té doby všem adventním prvničkám a prvníkům dorazí poštou dárcovské průkazy. Přidáte se k nim?