Krásné vzpomínání...
(Alena Bulvasová) ...aneb co včechno se dá najít v počítači
30.dubna 2009
Sentimentální floorball
Dnes je tomu sedm let, co jsem se jako malá primánka zúčastnila svého prvního čarodějnického turnaje. Dříve než se začnu nostalgicky rozvzpomínat na staré časy, bych samozřejmě chtěla poblahopřát vítěznému týmu a popřát jim mnoho štěstí v nadcházejících turnajích.
Bohužel jsem dnes byla odkázána sledovat ten floorballový rej jen jako divák a neprožívat poslední minuty zápasu s vyschlými rty a odřenými koleny, jako tomu bývalo poslední roky. Při napínavých semifinálových nájezdech se mi svírala žebra úzkostí jako před lety, ale z toho, že oktáva svůj tým letos nepostavila.
Sedm let nazpátek se hrálo ve špinavé tělocvičně, jak my pamětníci říkáme ,,na starém gymplu“ a atmosféra zápasů byla úplně jiná. Hrálo se více utkání a tak turnaj začínal už v osm ráno a celé to rejdění nás stálo více sil, tím více jsme se těšily z výhry. Tehdy ještě bývala opravdická čarodějnická garderoba hráček samozřejmostí a tak jsme mohly v šatně vidět rozstříhané záclony, hadry na podlahu, stará povlečení a další pochybné textilie, které se ten den hodily. Slušivá pavučinka přes obličej, nakreslená maminčinou drahou tužkou na oči, byla příslovečná ,,třešnička na dortu“. Turnaj skončil a my měly vyřvané plíce. To byla ale krása. Sice jsme si jako nejmladší tým odnášely góly v pytlích, jak se říká, ale ten pocit z našich prvních zápasů byl nezapomenutelný.
Škola změnila budovu a s ní i floorballové bojiště. Slečny začaly šetřit s výstředností svých kostýmů a to slovo ,,čarodějnický“ v názvu akce ztrácelo své kouzlo. Najednou jsme byly jediným týmem, který hrál v potrhaném oblečení a s natupírovanými účesy postříkanými barevným sprejem. Působily jsme velmi extravagantně, dokonce až ,,ulítle“ a ta dnešní mladá generace řekne ,,trapně“ . Ale čím víc jsme se ten rok lišily, o to víc nás naši fanoušci podpořili. I když turnaj skončil naprostým fiaskem (dvakrát se mi povedlo dopravit děravý balónek za záda vlastní brankářky a ani jeden zápas jsme nevyhrály), tak to byl přesně ten okamžik, kdy nám všem došlo, že na tomto turnaji není důležité vyhrát, ale pobavit se!
Pamatuji si, že v předchozích letech jsem se svojí teorií o pobavení moc neřídila a rozdala jsem hodně dloubanců loktem do žeber, sekala hokejkou do holení a brankářkám šlapala na ruce, nebylo nic krásnějšího než ve jménu třídy utíkat za balónkem a vsítit gól (do správné brány). Dnes jsem si díky týmům jiných tříd osvěžila tenhle pocit. Pokaždé, když se ze hřiště ozvalo ,,jóóóóóóóóó!“ mi koutky úst cukaly závistí. Kdybych vloni tušila, že to byl náš poslední turnaj, určitě bych si ho i s antibiotiky užila víc. Jediné čeho lituji je, že za ta léta pozbyl ,,čarodějnický“ turnaj smysl. Pro hráčky to už teď je jen ,,turnaj“ a to roztomilé trhání starých sukní si budou pamatovat jen staré oktavánky, jako já.
Vaše stará Bulva :)