Proč bychom se netopili
(Karolína Kopecká) Aneb vodácký průvodce pro budoucí septimány a nostalgická vzpomínka pro ty současné. Bohužel se nejedná o pokračování slavného románu Z. Šmída, ale doufám, že i přesto potěší.
Po měsících plánování a dohadování okolo vodáckého výletu naší třídy se konečně přiblížil termín odjezdu. Třídní profesor pro jistotu udělal pár kontrolních dotazů ohledně našich zkušeností s mokrým živlem a s hrůzou zjistil, že jsou povětšinou silně nedostatečné. K dovednosti řídit loď se přiznalo asi pět lidí, zbytek buď v lodi seděl jednou, nebo se rovnou hlásil jako neplavec. S přihlédnutím k těmto okolnostem byl uspořádán „předkurz“ na Štulovně.
S odhodlaným výrazem jsme vytáhli tři kanoe a oblečeni do oranžových vestiček naklusali k řece. Zprvu to vypadalo úspěšně, zlom nastal ve chvíli, kdy se na vodu vydala posádka Anety - zadáka a Cataliny – háčka neplavkyně. Při neopatrném manévru se jim podařilo loď převrátit a zmizet s ní pod hladinou. Díky rychlé reakci Anety se nic vážného nestalo, pohotově vytáhla Catalinu na břeh. Bohužel, pro kanoi už nikdo tak ochotně neskočil a zůstala utopená na dně. Nácvik jsme opouštěli živí, ovšem bez jedné třetiny flotily.
Ještě těsně před odjezdem nebylo jasné, kolik nás pojede, zhruba čtvrtina neměla zaplaceno a zbytek byl vyděšen událostí na Berounce. Nakonec se dostavili skoro všichni, chyběl jen vrchní generál Magda. (Magda je naše spolužačka, která se dokáže na rozdíl od zbytku septimy orientovat v praktickém životě, takže už od primy řídí veškerý chod událostí ve třídě.) Po lehkém šoku se přece jen někdo ujmul organizace, vybral zbývající peníze a vyrazil hledat vlak, kterým pojedeme.
Původně jsme mysleli, že cesta bude obtížná, že se budeme muset rozptýlit napříč celou soupravou. Naštěstí se tak nestalo, hodní cestující, kteří už byli ve vlaku dříve, se při pohledu na naši společnost dobrovolně vzdávali svých sedadel a odcházeli hledat místa na opačném konci vlaku. Nakolik za to mohl jejich altruismus a nakolik byl na vině náš řev, už asi nezjistíme. Důležité je, že to fungovalo.
I přes původní ujišťování pana profesora Hynka, že na přestupy je minimálně dvacet minut, jsme ten v Plzni stihli na poslední chvíli. V Horažďovicích už jsme byli úspěšnější, neboť jsme přestali profesorově časové mystifikaci věřit a přesunuli se kvapně. Jediný, kdo lehce zaspal, byla Eliška, ale i ta to nakonec stihla. Naproti tomu Kuba zjistil, že ztratil peněženku. Vyrojila se spousta konspiračních teorií a návrhů jak se to stalo, ovšem řešení nenalezl nikdo. Cestou do Sušice byla uspořádána skromná finanční sbírka na podporu zchudlého spolužáka.
Z tohoto města jsme měli dál pokračovat autobusem do Rejštejna. Kde se nalézá zastávka, věděl pouze pan profesor. Ten ale máchnul rukou k jakémusi komínu na obzoru, vysypal na nás časy odjezdů a samostatně nás odeslal naznačeným směrem. Dobře věděl, proč tak učinil. I přes důkladná varování, že si svá zavazadla budeme muset kousek odnést, si značná část spolužáků (resp. spolužaček) sbalila takové množství věcí, že by se s tím nesnadno potýkal i vysokohorský šerpa. Náklad byl navíc tak objemný, že na jeho transport nestačil jeden batoh. Dotyční majitelé tak byli obtěžkáni souborem všemožných taštiček, batůžků a kufříčků, z nichž teoreticky každý zvlášť unesli, ovšem prakticky neměli nejmenší naději všechno najednou vzít a kamkoliv přemístit. Po chvíli nářků a bědování se celá tíha přenesla na hřbety přítomných gentlemanů a karavana se vydala vpřed.
Na zastávce se zjistilo, že nám autobus ujel. Profesor byl stále v nedohlednu. Po chvilce hledání na internetu jsme nalezli spoj nový (nevyskytující se v řádu) a v klidu čekali. Minutu před příjezdem přišel profesorský sbor, nejspíš už to mají za ta léta vypočítané.
V Rejštejně jsme postavili stany, dojedli svačiny od maminek a vydali se na obchůzku místní dědinou. Po návratu se většina usadila v přilehlé hospodě, spolužák Honza vytáhl kytaru a pokusili jsme se o koordinovaný hudební projev. Vrcholem večera byl trojhlasný kánon „Červená se, line záře “. Po delším pobytu v restauračním zařízení se výběr písní začal zužovat, popř. rovnou zmutoval. U ohýnku, kde se opékali buřty, z repertoáru nakonec zbylo jen „Tisíc mil“, „Slavíci z Madridu“ a „Na osadu přijeli dvě Rusky “.
Pondělní ráno bylo poklidné, zajímavého zvratu se dočkali pouze ti, kdo si u hospodského objednali snídani. Byla sice dobrá, ovšem při placení se ukázalo, že např. taková tři míchaná vajíčka onen pán oceňuje na padesát korun. Po příjezdu lodí jsme naložili batohy, rozebrali si záchranné vesty a při lehce připitomnělém rituálu (samozřejmě snímaném kamerou) si zadáci vylosovali jména háčků. Zadák se rekrutoval z každého, kdo aspoň jednou v životě seděl v lodi. Následovalo pár posledních pouček a vyrazili jsme.
Můj první los Kuba a já jsme byli posádka veselá, ovšem už při nasedání se ukázal náš velký handicap. Výškový rozdíl je mezi námi zhruba čtvrt metru a váhový přes dvacet kilo. Výsledkem těchto dvou faktů bylo, že zatímco já vzadu prakticky jela na vznášedle a jen letmo zahlédla hladinu, Kuba vpředu šnorchloval. Výškový náskok háčka se nesrovnal ani vsedě, a tak spíš než pasažéra lodi připomínal stěžeň. Při každém pohybu navíc značně vychýlil těžiště. Už po prvních pár metrech jsme nabrali tolik vody, že si troufám tvrdit, že jsme byli jediná dvojice, jež zároveň plula i plavala.
Do prvního kritického místa (ostřejší zatáčky) se naše bárka řítila plná vody, kymácející se ze strany na stranu, těžko ovladatelná a nakonec vzhledem k mým kormidelnickým (ne)schopnostem naprosto neovládaná. Na vrcholu trajektorie se Kuba s hrůzou v očích chytil rukama boků lodi, naklonili jsme se, voda se přelila, naklonila nás ještě víc a už jsme se koupali.
Nedobrovolně vystoupit z lodi jsme museli ještě jednou, při objíždění mělčiny vpravo a klád vlevo se nám totiž podařilo zaseknout se na kamenné hradbě uprostřed. Dál to nejelo, postrčit prázdnou loď a znova nasednout se kvůli proudu taky nedalo, zachránil nás až pan profesor.
Ve vodě jsme byli první, ale ne jediní. Nejzklamanější z průběhu dne byla asi Sára, dokonce navrhovala výměnu posádky, ale byla odmítnuta. Po vydatném obědě jsme zvládli i pár jezů a objevili pohodu tzv. „soulodění“. V rámci této příjemné činnosti se rozběhla činorodá diskuze na rozličná témata. Probrali jsme správnou výslovnost hradu Rabí, dudkovité kachny i hromadné erotické hrátky chrostíků.
Kemp Žichovice byl docela fajn, restaurace nedaleko a sprcha akceptovatelná. Ohýnek se opakoval s větší intenzitou, bylo třeba usušit mokré svršky.
Úterní plavba s Josefínou byla zezačátku poklidná, Šimon dokonce na kanoi vztyčil provizorní prádelní šňůru, kde vyvěsil ponožky, které oheň nestačil včera vysušit. Problémy jako první zaznamenala posádka Eliška – Petr, kteří nejprve najížděli na jez pozadu a posléze se na něm (už ve správném směru) díky nafukovací kanoi zasekli. Za lehce hysterického povykování Elišky a ledového klidu Petra se nakonec „prohopskali“ dolů. Vše dobře dopadlo, jen Petr se na žebříčku háčků rázem propadl na zadní příčky.
V druhém kritickém místě se vyklopil skoro každý. Záchrany bezmocných studentů plavajících pod jezem se chopil Šimon, neboť profesor Hynek odmítal pustit kameru z ruky a dělat cokoliv jiného kromě dokumentace. Zbytek dne proběhl v klidu, kemp byl pěkný a nedaleko se nacházela pošta, obchod, muzeum vodoplavby i hospoda. Večerem zaznívá Tomášova památná věta: Oblečení si vyměníš, ale játra nepřevlíkneš.
Ve středu se hodně přenášelo, ale ani jedno koupání. Nakonec jsme s Markétou stačili probrat plány na vysokou i vegetariánskou kuchyni. Po příjezdu se rozhořela diskuze, zda chatky či stany. Pokusům o rozdělání ohně se moc nedařilo, zachraňuje nás až spolužák Gambi a PePo (pevný podpalovač-doporučuji sbalit). Večer se nakonec vydařil, ohníčku vládl Šimon, opékané klobásky a kuřecí v alobalu.
V losu na mne v pátek vyšel všemi opovrhovaný Petr. Nálada na palubě byla výborná, i přes dlouhou a namáhavou plavbu. Lepšího háčka jsem si vybrat nemohla, polovinu cesty mě (pod záminkou pádlování na druhé straně) nechával ulívat se, takže zatímco on vpředu suploval motor, já vzadu ležela a kochala se přírodou. Jediným zklamáním byl oběd v tamním restauračním zařízení. Příšernou obsluhu a gramatické hrubky na nápisech po lokále korunoval výběr jen ze dvou jídel, navíc studených.
Majitel posledního kempu vůbec nevěděl, že máme přijet. Třídního navíc odvolaly neodkladné záležitosti a musel odjet. Po ubytování a rozloučení s loděmi se vyrazilo do hospody, kde nám řekli, že tu nepřítomný pan profesor objednal třicet večeří. Hlavním tématem večera byla zítřejší pětikilometrová cesta na nádraží. Nedalo se předpokládat, že by se kluci podruhé obětovali a tak byla dámská část exkurze dost vystrašená. Nakonec se našlo vyhovující, i když poměrně snobské řešení. Byl objednán taxík, který převezl zavazadla všem, kteří nepochopili, co znamená úsporně si zabalit.
Ráno bylo pochmurné, pršelo, vlak měl zpoždění a výluku, ale nakonec jsme se v pořádku dostali do Berouna. Vzhledem k nepříznivému počasí probíhal rozchod svižně. Výlet byl sice podařený, ale všichni už se těšili domů.
