LUCIFERŮV EFEKT
Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku.
Výstava se od ostatních liší hlavně tématem, kterým se zabývá. A zároveň způsobem, jakým toto téma prezentuje. I rozvržení děl v budově DOXU a zákoutí s promítanými filmy mě zaujaly. Hlavně nápis hned proti hlavnímu vchodu do prostor DOXU působil značně agresivně: „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku“ (Dílo skupiny Pode Bal – pozn.) Lukáš Provázek, 1.BVýstava je inspirovaná stejnojmennou knihou Philipa Zimbarda „Luciferův efekt: Porozumění, jak se dobří lidé obracejí ke zlu“. Autor se pokouší vysvětlit, proč se z normálních a slušných lidí mohou tak snadno stát lidé, co páchají zlo. Najdeme zde spoustu děl a experimentů, které se nám snaží vysvětlit, jak málo stačí k tomu, abychom páchali zlo. (Kristýna Šmídová)
ZLO V NÁS
Výstava prezentovaná v prostorách DOX centra v pražských Holešovicích je výjimečná hned z několika důvodů. Jednak se odehrává v sídle největší soukromé galerie u nás, financované kromě státních grantů převážně ze soukromých zdrojů. Jednak se pokouší přinášet naprosto nejsoučasnější trendy výtvarného umění, zatímco instituce k tomu státem zřízené a protěžované (Národní galerie) na tento fakt jako by zapomínají. A především se kurátoři nebojí otevírat témata nepříjemná, kontroverzní a provokativní, které společnost běžně přehlíží nebo vytěsňuje.
Jedním z takových témat je ZLO. Zlo v nás, obyčejných a průměrných lidech, kteří dodržují pravidla, skloňují slovo demokracie, mašírují v davu a snaží se nevypadnout z rytmu. Zlo nikoliv ve své závěrečné podobě – legalizaci násilí, rasismu nebo levicové diktatuře – ale zlo ve svém počátku: schované a zakuklené v lidech, nenápadné a často netušené, zlo charakterizované drobnými ústrky, zlomyslnostmi, naschvály a poníženími, kterých jsme denně svědky a které máme tendenci bagatelizovat. Z těchto jemných kořenů, jak tvrdí jeden z inspirátorů výstavy sociolog Philip Zimbardo, však vždycky nakonec vyroste Zlo definitivní a nevratné: psychické mučení, násilí nebo vražda. (Martin Kučera)
Z počátku jsem si představovala obrazy moderního umění. Nevím jak ostatní, ale já tomu to umění moc nerozumím. Nikdy nevím, co chtěl autor svým dílem říci. Právě proto jsem se moc netěšila a za jediné pozitivum jsem shledávala fakt, že nepůjdeme do školy. Když jsme přijeli do Prahy a vešli jsme do budovy, kde se konala výstava, byla jsem mile překvapena. Místnost byla rozdělena do několika menších částí a na stěnách se promítaly ukázky z experimentů a jiných skutečných příběhů. Všechny příběhy měly společné to, že každý člověk se dokáže v dané situaci změnit tak, jak by to sám nečekal. A právě to bylo motivem celé výstavy. Byla jsem šokovaná, jak může někdo na rozkazy jiného dělat něco, co je za normálních okolností nepřípustné. (Andrea Konvalinková)
Připadal mi zajímavý názor, že každý má v sobě Dobro i Zlo a je jen na něm, co se v něm bude rozvíjet. Hlavním strůjcem Zla je podle mě Strach. Strach je vrozená emoce, proto máme potenciál konat Zlo všichni. Souvisí s instinktem přežití. Velká skupina lidí podle mě koná Zlo jen ze strachu před něčím nepříjemným, co by je mohlo ohrozit. Druhá skupina lidí koná Zlo kvůli svému osobnímu užitku. Je lehčí a pohodlnější něčeho dosáhnout špatnou cestou než cestou dobrou. (Vojta Horný)
Nikdo nechce jiným ubližovat a přesto tak činí. Příčinou nemusí být nutně jen zisk, sebeuspokojení nebo zvrhlá radost. Častějším motivem bývá Strach. Strach z toho, že pokud jinému neublížíme, ublíží místo toho jiný nám. Napasujeme se do role kata, abychom utekli z role oběti. Jakkoliv se zdá taková domněnka přitažená za vlasy, už v sedmdesátých letech prokázali na jedné z amerických univerzit její děsivou reálnost: slavný a dodnes kontroverzní stanfordský vězeňský experiment tehdy ukázal, jak během pouhých šesti dnů uděláte z normálních, inteligentních lidí bestie. Jak je během několika nocí hrůzy vrátíte o tisíc let nazpět. Stačilo k tomu pouze několik vězeňských cel, dvě desítky dobrovolníku, kteří přijali role vězňů a bachařů, a falešný pocit, že všechno je jenom hra a její důsledky nebudou mít dopad ve skutečném životě. Ukázal se však pravý opak: lidé v jisté fázi pokusu zapomněli na tenkou hranici mezi hrou a opravdovým terorem. Vžili se do svých nových rolí natolik, že jim připadalo nespravedlivé, aby o ně přišli. Ze hry se stala tvrdá realita. Nejstrašlivější na této nové realitě bylo, že nikdo nikoho k ničemu nenutil. Vše bylo dobrovolné. Vše záviselo na svobodné vůli aktérů. To oni sami se rozhodli, že začnou druhé týrat. Zprvu psychicky, později i fyzicky. To vše za dohledu a spoluúčasti několika odborníků, kteří nedokázali spuštěný experiment zastavit. Natolik je pohltil. (Martin Kučera)
STANFORDSKÝ VĚZEŇSKÝ EXPERIMENT
Výstava na mě velice silně zapůsobila hlavně z důvodu, že se z naprosto normálních lidí stali naprostá zvířata - stanfordský vězeňský experiment. Taková věc by mě nikdy nenapadla a je to velice zarážející. Lidé jdou za vůdcem, ať je to kdokoli, pokud jím slíbí nějakou moc či odměnu. Ve zmíněném experimentu bylo několik lidí rozděleno na dvě poloviny na dozorce a vězně. Výsledek byla vlastně válka a během pár dní se vzájemně skoro pozabíjeli. Tito lidé začali žít experimentem, stal se jejich novou realitou. (Jakub Veselý)
Rozhodně jsem od toho čekal víc, ale ve výsledku na mě výstava zapůsobila podobně jako nedávno shlédnutý film Experiment (Das Experiment, režie Oscar Hirschbiegel, Německo 2001 – pozn.). Výstava poukazuje na to, jak snadno se člověk v určité situaci vzdá ideálu Dobra a vydá se pro něj pohodlnější cestou Zla. Když se vloží člověku do rukou moc, tak ji bude využívat, dokud ji neztratí. (Lukáš Veselý)
Přiznejme si, že i když jste možná člověk, který by nikdy nikomu nepřál nic špatného, dopouštíte se každý den něčeho špatného, ať už to je sobeckost nebo tolerance bezpráví. Takovéto myšlenky má ve vás výstava zanechat a to se jí i daří. (Jakub Švihlík)
ELEKTRICKÉ ŠOKY
Obzvlášť mě zaujal filmový záznam pokusu, tzv. Milgramův experiment provedený Stanley Milgramem v roce 1963. Inzerátem byly vyzváni dobrovolníci, aby se zúčastnili experimentu, v němž bude testován vliv trestu na výkon paměti. Jedna z pokusných osob postupně pokládala „studentovi“ otázky a když odpověděl chybně, měla za úkol potrestat ho elektrickým šokem. Napětí se postupně zvyšovalo - za poslední špatně zodpovězenou otázku dostal „žák“ přes tři sta voltů. Žák v poslední fázi křičel bolestí (byl přivázán ke křeslu) a prosil „učitele“, aby experiment ukončil. Žena „učitelka“ se svého úkolu ovšem zhostila tak, že jí vůbec nevadilo, respektive jí bylo jedno, že působí studentovi bolest a pokračovala dál. Byl jí zadán úkol a tak ho prostě vykonávala, aniž by přemýšlela o důsledcích. Na konci tohoto pokusu byla žena zpovídána, jaké má z průběhu pokusu pocit. Navíc jí bylo sděleno, že do „žáka“ ve skutečnosti proud nešel (jednalo se o najatého herce). Experiment byl určen k tomu, aby Milgram a jeho tým dokázali, že brutální počínání nemusí být nutně motivováno chutí působit bolest jako spíše prostým faktem, že uposlechnout je mnohem snazší než odmítnout. Pouhá přítomnost vědců způsobila, že se jim žena nevzepřela a způsobovala „žákovi“ bolest dál. (Tomas Jiras)
Tento psychologický námět dokonale vystihuje chování člověka v situacích, ve kterých mu je přidělena určitá role nebo postavení. Člověk má potom na výběr ze dvou možností chování. Většina lidí si však vybere tu jednodušší a pro něj pohodlnější možnost. A tou je Zlo. Člověk se pak snáze podmaní vyšší autoritě. Příklad tohoto chování jsme mohli vidět na pokusu psychologa Stanleyho Milgrama. (Terka Richterová)
Zaujalo mě nejvíce video ženy, která četla dvojce slov a poté pouštěla do jiného člověka stále více voltů. Velmi mě to zarazilo. Možná to pro ni bylo těžké ale příkazy přes všechny své osobní zábrany poslechla, i když mohla říct ne. Divila jsem se, jak moc se dá s člověkem manipulovat. (Michaela Kvapilová)
Pokud je na člověka vyvoláván tlak, tak je schopen myslet jen na sebe, aby splnil rozkaz, a nikoliv na okolnosti. V podstatě zde byla znázorněna manipulovatelnost člověka. Na konci žena zjistí, že šlo jen o pokus a že do muže žádný elektrický proude nešel, a žena místo toho, aby si svoje jednání uvědomila, snaží se to „okecat“. (Jakub Flíček)
V minulosti jsme byli mnohokrát svědky toho, jak pouhá poslušnost „autoritě“ způsobila kolaps celé po staletí budované civilizace. Mnoho historiků, filosofů, psychologů i laické veřejnosti už si položilo otázku, jak bylo možné za druhé světové války zplynovat skoro šest milionů lidí – tiše, neviditelně, téměř beze svědků. Aniž by někdo z účastníků zaprotestoval. Aniž by si někdo něčeho všiml. Například obyvatelé Osvietimi, že mají na hranici města obří kafilerii, která nepřetržitě dnem i nocí dýmá neskutečný zápach. Nebo železniční zaměstnanci, že dobytčáky se vždycky vrací prázdné. Či úředníci na sběrných místech sepisující personálie celých rodin, které později prostě zmizely. Odpověď je možná jednodušší, než se snažíme domýšlet: všichni přijali svou roli. Popravčí role vrahů, židé role obětí. Pravidla byla stanovena, bylo zabráněno anarchii. A civilizovaní lidé anarchii nesnáší. Raději se obrátí k násilí zády, než aby svolili připustit, že ztratí ve společnosti svou roli. Svou jistou pozici. (Martin Kučera)
HRDINOVÉ
Lidem, co se na výstavu přijedou podívat, vyjeví se jim před očima věci, o kterých by si nikdy v životě nemysleli, že se můžou stát. Za sebe můžu říct, že tahle výstava mě oslovila. Jen to, že jsem u některých věcí zůstala s otevřenou pusou stát, je známka toho, že mě vážně zaujala. Nikdy jsem si nemyslela, že člověk je schopen umlátit člověka třeba i k smrti nebo mu dávat do úplného zhroucení elektrické šoky. Myslím, že součastné umění je velice zajímavé. Styl, jakým se lidé dokážou vyjádřit pomocí například pouhých nápisů na zdi, je obdivuhodný. Abych pravdu řekla, nejvíce ze všech ukázek se mi do paměti zaryly asi všechny nápisy všude po stěnách. Nebyly sice napsané polopaticky, jasně a stručně, ale zato z nich vyzařovalo něco, co si pamatuju do dneška a budu ještě hodně dlouho: sebejistota, odvaha. Odvaha lidí, co psali pořekadla, básně nebo jen pár řádků textu, při těžkých situacích, např.v době války. (Lucie Černá)
Od roku 2005 uděluje společnost ADRA cenu Michala Velíška. Za odvahu, ochotu se porvat, vzdorovat Zlu – chcete-li. Pro připomínku, co se tehdy vlastně stalo a proč cena nese jméno někoho prakticky neznámého, pár reálií. 13.září 2005 pozdě odpoledne procházel Michal Velíšek s devítiměsíční dcerou v kočárku po rušném Karlově náměstí v Praze, když si povšiml podezřele vypadající muže. Tento muž zjevně ohrožoval mladou dívku a pod pohrůžkou násilí se ji pokoušel donutit, aby s ním odešla. Velíšek se dívky zastal, načež muž bez varování vytáhl zbraň a Velíška střelil do břicha. Útočník poté z místa činu utekl a policie ho dopadla až o několik týdnů později. Velíšek pár hodin po zásahu do břicha v nemocnici zemřel.
Čtenáři novin a diváci televizních zpráv začali okamžitě spekulovat, zda-li cena života nebyla příliš vysoká. Zda-li neměl Velíšek vyčkat příjezdu policie. Zda-li neměl násilníka ignorovat a jít si dál svou cestou. Zda-li se neměl zachovat jako většina z nás a starat se o své. A jeho ženě by tak zůstal manžel. Dceři táta. Rodičům syn. Jako by však všichni tito hypotetičtí tazatelé zapomněli na prostý fakt, že Velíšek se tomuto Zlu postavil. Že šel hlavou proti zdi. Tělem proti davu. Přesto nebo právě proto neměl šanci. Ale je to vůbec podstatné? Hrdinou se stal proti své vůli. Hrdinou o to větším, že nezískal slávu, moc, peníze, nebude se o něm psát v učebnicích dějepisu, nepojmenují se po něm náměstí. Udělal to prostě proto, že cítil zřetelný rozdíl mezi Dobrem (Pomohu) a Zlem (Budu dělat, že nic nevidím). (Martin Kučera)
Vyvolaly ve mně zvláštní pocity a donutily mě přemýšlet nad tím, jak bych se zachovala v daných situacích. Také mě ohromila nápaditost autorů. Překvapilo mě, kolika různými způsoby se dá vyjádřit jedna myšlenka. Vlastně mi tato výstava přinesla spoustu nových poznatků. Dozvěděla jsem se, jak jsou někteří lidé stateční, ale i to, jak je snadné člověka přimět k morálnímu selhání. (Šírerová Karina)
Velmi mě překvapilo video s prezidentem Václavem Klausem, kde seděl vedle nějakého jiného politika a uprostřed jednání sebral propisku a strčil si jí do kapsy. Tohle video mě překvapilo zejména proto, že už jsem ho dřív viděl na internetu a lidé si z toho dělali srandu. Vůbec netuším, co to má co dělat se Zlem. (David Kupka)
Podle Philipa Zimbarda, autora teorie Luciferova efektu, kde vysvětluje, proč se z lidí dobrých stávají zrůdy, je Zlo nejčastěji realizováno formou velmi nenápadných jevů: může to být právě třeba úplně zbytečná a mediálně silně nadhodnocená krádež plnicího pera. Jak se ale změní úhel pohledu, když si uvědomíme, jaký dopad může mít zrovna tato ukázka naprosté ztráty soudnosti a zodpovědnosti prezidenta státu na společnost. Jak se promění její náhled na překračování zákona. Jak se deformuje dřívější jistota, co se smí a co ne, co správné je a co naopak nikoliv. Ať už si to přiznáme nebo ne, prezident reprezentuje určitou autoritu - snad vzor. Tahle banální krádež propisky de facto legitimizovala překračování zákona na té nejvyšší úrovni. „Může-li prezident, můžu já taky,“ zazní jistě v nejedné české putyce. A nová realita, kdy dříve právně nesprávné se obrací v legální, je na světě. A víme, jak tvrdá byla „nová realita“, jež se zrodila během stanfordského vězeňského experimentu. (Martin Kučera)
DOTEĎ TO NECHÁPU…
Smutné na tom pak bylo to, že nejvíc se mi líbila dokumentová projekce výstavy, což se nedá považovat za umělecké dílo. Známým bych to doporučila hlavně kvůli tomu, aby se zamysleli nad tím, co jsou lidé schopni za určitých podmínek udělat. Spíš než výstavu bych jim ale stejně raději pustila film (Das Experiment) Vypadalo to zde spíše jak v muzeu, než v galerii současného umění. (Kristýna Machačová)
I přesto, že nejsem žádný velký příznivec moderního umění, tato výstava velmi zaujala. Jako hlavní plus výstavy bych viděl otevřenost. To je jedna z vlastností, kterou se liší od ostatních výstav. Většinu lidí by mohla daná témata zaujmout, protože jsou většinově aktuální a rozhodně vhodná k zamyšlení. Např. dílo, které se zaobíralo českou politikou složené z kusů odpadků. (Martin Koudela)
Na výstavu jsem šel s tím, že se chci pokusit jim porozumět. Bohužel jsem převážně většinu z nich nepochopil. Moje pocity byly všelijaké, ale nejvíc jsem se pozastavil nad tím, jak veliké Zlo se v lidech schovává. (Jiří Prokop)
Když jsem odcházela z výstavy, musela jsem nad ní neustále přemýšlet. Nepochopila jsem, jak se může někdo za tak krátký čas změnit. A doteď to nechápu... (Andrea Konvalinková)