Zlatý Ámos - finále
Především vám všem, kteří jste se mnou finále prožili a prožívali, moc děkuji!Děkuji studentům sekundy, že měli ten nápad zapojit mě a tím pádem i naší školu do ankety Zlatý Ámos. Díky studentům oktávy A (a kteří to byli? – Petr Lidinský, Zdeněk Klůc, Tomáš Snopek, Jirka Vaško, Radek Vaň, Ondra Šádek a Michal Slavev), že měli tu odvahu a smysl pro humor se mnou vystoupit a jak napsal náš okresní plátek:Podpořit učitelku svlékáním…Díky Johanko Hošková, že jsi krásně přeháněla mé plány v hodinách biologie! Díky všem studentům, kolegům a přátelům z mého modrožlutého fanklubu v Malém sále Kongresového centra. Díky vedení školy za duševní podporu před finále ve škole! A díky, že jste na mě byli hodní, i když jsem nakonec hlavního Zlatého Ámose nepřivezla…A teď už jak to v Praze o jarních prázdninách probíhalo.
Ve čtvrtek ráno jsem se obalená hudebními nástroji (housle + kytara), obrovskou taškou (no zabalit se na TŘI DNI! Do Prahy! Na Zlatého Ámose! Na Kantorský bál! není úplně legrace) a mou nezbytnou kabelou vydala na cestu. Ale protože jsem mimo jiné i expert na přepravu velkého množství drobných nákladů, tak jsem se nakonec přestěhovala do ubytovacího zařízení samotného MŠMT pro zahraniční návštěvníky celkem bez úhony. Apartmánek jako klícka s televizí a velikánskou koupelnou byl určitě jedno z nejlepších ubytování, ve kterých jsem na svých cestách přebývala.
Hned první akce mě mile překvapila – slíbené setkání s manželkou prezidenta republiky se opravdu uskutečnilo. Přijetí samotnou paní Livií Klausovou v reprezentačních prostorách Pražského hradu se řadovému kantorovi nestává každý školní rok. A jak milému přijetí – s dárečkem (křišťálové těžítko s českým lvem), kávičkou (a smetánku mi do ní nalila paní Livie) a čokoládovými mlsy, které se fakt rozplývaly na jazyku a všudypřítomnými novináři (to už tak příjemné nebylo). Paní Livie si s námi asi dvacet minut povídala naprosto neformálně a když jí její sekretářka jemně naznačila, že je audience u konce, jen si povzdechla:…“a když se začnu dobře bavit, tak mě pošlou pryč…“
Slíbená prohlídka reprezentačních prostor Hradu byla zajímavá, vedl ji Dr. Kadlec, krásnou češtinou vyprávěl o státnících, významných událostech našich dějin, kobercích, obrazech a dalších zvláštnostech souvisejících s hradními prostorami, kterými nás provázel.
Tím skončila legrace. Dětská tisková agentura Domino – vyhlašovatel ankety Zlatý Ámos - sídlí na Kačerově. Tam jsme se hned po prohlídce Hradu přemístili.
Probíhalo natáčení rozhovorů s námi – finalisty. Samozřejmě hlavní tématikou byla škola – redaktor z nás doloval historky typu: náš největší průšvih ve škole za doby školní docházky, co nás vedlo k tomu stát se učitelem, učitel, který nás za dob studií nejvíce ovlivnil – a to vše mělo být vtipné, stručné a srozumitelné…Mnohdy dost oříšek! Tak schválně – zkuste alespoň na první téma vypotit okamžitě a střelhbitě vtipnou story…
Večer jsem byla utahaná jako kotě, to ranní stěhování mi přece jenom dalo zabrat víc, než jsem si myslela. A tak jsem si napustila vanu. Velké překvapení nastalo v momentě, kdy jsem se jako doma opřela a doslova jsem zahučela pod vodu – vana byla na dvoumetrového chlapa a já se cítila jako špunt v bazénu… Fakt je, že jsem se málem utopila dřív, než jsem mohla uplatnit hodiny omílaná slova mého one man show…
Před desátou hodinou jsme se sešli s Johankou a Sedmi statečnými (tak zněl pracovní název vystoupení a já tak budu i nadále kluky nazývat) v prostorách Kongresového centra, kde v Malém sále probíhala celé dopoledne přísně tajná zkouška. Aby paní režisérka nebyla odpoledne úplně překvapená vyvrcholením vystoupení Sedmi statečných, jen jsem jí špitla, že se kluci budou svlékat… jóó??? A že to bude až do trenýrek… JÓÓÓ??? Opravdu jen tohle jsem řekla – ale během odpoledne se tato informace dostala snad k uším všech dívek, slečen a žen od 6 do 99 let. Ale nepředbíhejme.
Musím napsat, že zákulisní vzájemné kontakty mezi soupeři - ať už mezi studenty a žáky, tak i mezi námi „Ámosi“ - byly korektní a přátelské. Oceňuji disciplinu všech zúčastněných – téměř 70 studentíků se pohybovalo v zákulisí Malého sálu a vše klaplo.
Tréma byla ukrutná, pocity značně adrenalinové, zafungovalo příslovečné i „okno“. Řeč jsem sice nezapomněla, ale při tisíckrát na housle přehrané míchanici mozartovského menuetu a ústřední melodie klasického westernu Sedm statečných jsem samozřejmě „šáhla“ asi dvakrát vedle a helma, která mi spadla hned při začátku houslové produkce až na nos mi taky klidu nepřidala… Vojáckou písničku z Noci na Karlštejně jsem snad zvládla. A díky za společný zpěv – dobře jsem vás slyšela.
Tajná soutěž nakonec nebyla tak hrozná, kde kdo sedí si docela dobře pamatuji a přezdívky, které máme – o těch také dobře víme, ale byla bych sázela víc na tu Štěpňu nebo Štepnici, než na Majku.
Protože vystoupení seřadila paní režisérka abecedně podle příjmení finalistů, bylo jasné, že Sedm statečných bude super finále a taky bylo. V zákulisí nezůstala noha, v sále bylo celé odpoledne přes 300 diváků, ale na naše kluky se jich tam sešlo určitě na čtyři stovky – slečny pořadatelky ze zákulisí, ostatní soutěžící a měla jsem dojem, že se dívala i ochranka…
Většina z vás to vystoupení zná z Akademie 2002, kdo ne, vřele doporučuji zhlédnout ze záznamu. A 11. 3. 2005 se v 15.45 opravdu povedlo – do omdlení poroty a některých děvčat nebylo daleko…
Konečné rozhodnutí poroty určitě nebylo jednoduché.
Večer jsem si ještě zatancovala na Kantorském bále a v sobotu ráno jsem se rozloučila s kolegy finalisty a tím třídenní maratón skončil.
Že jsem se nestala úřadující Zlatý Ámos mě mrzelo jen chviličku – fakt jsem to chtěla vyhrát.
Ale už jen nominace do ankety byla pro mě velká čest.
Účast ve finále byla životní zkušenost, potkala jsem se s lidmi, se kterými bych se bez vás nepotkala, zažila jsem situace, které bych bez vás nezažila a tak ještě jednou díky.
