Jak jsem se stala školní Ámoskou…
Prvopočátek mé kantorské kariéry spadá někam do období mých 6 let – po absolovování prvních hodin v 1. B. na ZDŠ v Českých Budějovicích mě paní učitelka okouzlila natolik, že všechny ostatní možné profese ztratily lesk a přitažlivost (dokonce i to stát se kosmonautem), a já se pevně rozhodla, že budu jako ona – krásná, hodná, chytrá, šikovná skoro na všechno a neskonale skromná…
A tak jsem doma řadila do lavic medvědy, mou mladší sestru (mimochodem, často se hodně bránila a nechtěla být, jak říkala „…ten hloupý žák…“), rozdávala jsem opravené písemky, domácí úkoly, modelínu, vodovky, poznámky, pochvaly, vedla jsem dlouhé monology – a věřte - nevěřte, medvědi byli to nejpozornější a nejtišší žactvo, které jsem kdy měla…
Ne, nebudu vás dále unavovat výčtem mých pozdějších učitelských aktivit v ranném dětství, přenesu se asi tak o 30 let, do současnosti a teď už to fakt bude o mé účasti ve 12. ročníku ankety Zlatý Ámos, kterou pořádá Občanské sdružení Klub Domino a vše o něm a Zlatém Ámosovy je na webových stránkách www.zlatyamos.zde.cz.
Učím spoustu hodin v letošní sekundě. Někdy v listopadu přišli její studenti za mnou s tím, jestli by mi nevadilo, kdyby se pokusili mě přihlásit do výše zmiňované ankety.
Musím říct, že mě jejich nabídka vyvedla trochu z míry, velmi mi polichotila (proč to zapírat), ale zároveň mi trochu zatrnulo. Co když to dotáhnou do konce? Co to bude všechno obnášet? Zvládnu to?
Trnutí se dostavilo asi tak za měsíc znovu – to už bylo jisté, že to dotáhli dokonce, že splnili všechny formality požadované pořadatelem – mimo jiné i napsání dvou článků, jeden o společně prožité příhodě a jeden o důvodech mé nominace. Jsou uveřejněné na stránkách Domina.
Když jsem články, které o mě sekunda vypustila do světa, přečetla poprvé, podruhé a asi i potřetí (fakt jsem je při první otevření přečetla asi třikrát), bylo mi trochu do breku, trochu jsem se dmula pýchou, trochu jsem se červenala při představě, kdo všechno ty články bude číst a co si bude myslet – pocity velmi smíšené, trnutí se dostavilo s nebývalou neodbytností – a ještě zesílilo!
Semifinále není jen tak! TEST!!!! – hrůza, a vědomostní k tomu (co když ho zvorám!!!), POHOVOR!!! – horor, a před komisí (budou se mě ptát lidi, které vůbec neznám na něco, na co nebudu mít odpověď, nebo budou chtít předvést mravence, prskavku nebo bůhví co si vymyslí), potřást rukou ministryni, to bych snad zvládla – ale co když postoupím do finále? Pravda, tuhle otázku jsem záhy vypudila z mysli – to není možné, bude nás tam 38, vybírají 6 finalistů – malá pravděpodobnost, to mě uklidnilo.
A tak jsem s blížícím se datem semifinále – bylo 18. února na Ministerstvu školství, trnula chvíli víc, chvíli míň, a pak jsem si řekla A DOST! Je to hra, tak si hraj! No bóže – nenapíšeš test, neuděláš prskavku – svět se nezboří…
Semifinále bylo opravdu nakonec velmi příjemným zážitkem. Test se nechal napsat – nechtěli po nás, kdo v letech 1450 – 1459 zrovna vládl v Anglii, nebo jméno posledního císaře v Japonsku – ale třeba jména lodí ve flotile Kryštofa Kolumba, za kolik dní bude pozítří včera, co dělají zpěváci, když zpívají unisono….Odlehlo mi. Pro vaší informaci, mohlo se i opisovat, ale to by Mirek Dušín nikdy neudělal.
Komise, ke které jsem se dostala velmi brzy, protože test jsem měla vyplněný rychle, nebylo o čem moc dumat, mě taky nezaskočila – měla na každého z účastníků asi 5 minut. Porotci chtěli, abych jim zazpívala Čuníky Jarka Nohavici – no problem, zpívali se mnou a mě se ulevilo – je to hra! Na dotaz, jakou knihu bych si vzala sebou na pustý ostrov dostali bez zaváhání odpověď že Klíč k určování rostlin, pochopili, hraju si! Zvířátko, kterým bych chtěla být, mi taky vypadlo z pusy dřív, než jsem to domyslela – no přece žirafa, ať se na studenty koukám aspoň jednou z vejšky. Pak mi chtěli vnutit jiné zaměstnání – vzpomněla jsem si na medvědy, sestřičku, na moje současné studenty (a byla jsem v pokušení říct, že tedy rozhodně bych byla kantorku i v dalších sedmi životech: PROTOŽE MÁM RÁDA PRÁZDNINY), ale pak jsem se zabrzdila – co když si zase až tak moc nehrajou – a ubezpečila jsem porotu o první části svého tvrzení, že tedy rozhodně bych byla kantorku i v dalších sedmi životech PROTOŽE JE MI MEZI VÁMI, STUDENTY, MOC DOBŘE - a to je taky pravda, jinak by kantořina nešla dělat.
Pořadatelé získali pro přítomné Ámose a Ámosky volňáska do Muzea hudby, nových prostor Národního muzea, kde jsem se v mezičase pokochala prohlídkou známých i méně známých hudebních nástrojů, poslechla jsem si, jak znějí – byly tohezky prožité 2 hodiny mého života.
Možnost poslechnout si asi tak šestnáctiletého muzikanta, který hrál bravurně na housle a dalších 5 hudebních nástrojů, k tomu zpíval a komentoval to, co zpívá, zpříjemnilo čekání na příjezd ministryně.
Pak následovalo předávání jmenování Zlatý Ämos školy z rukou paní ministryně Petry Buzkové – je to úplně normální, milá mladá dáma (mimochodem, je stejně mladá jako já).
Jmenování finalistů byl pro mě ŠOK. Nepočítala jsem s postupem do finále! Co budu dělat!
CO BUDEME DĚLAT!!!
Totiž finále je tak hlavně o reprezentaci školy – našeho gymnázia, jeho studentů – o mě už zase tolik nejde (no, aspoň trošku snad i jo) A jak to dopadne – o tom budu psát po finále, které je 11. března 2005.