Kvartice v divadle
(Alena Bulvasová) Takže, opravená verze, snad už bude všechno v pohodě. Ráno, skoro jako každé jiné…Až na to, že dneska se nejde do školy. Ne, ne. Dneska se razí do divadla!
Takže, už je půl deváté, já se začínám pomalu oblékat, protože jsem měla to štěstí, že mí drazí rodičové vybrali domovské stanoviště tak blízko Praze. O devět stanic jižněji, cca 25 km, se -údajně- na berounském nádraží scházela kvarťánská sebranka, doplněná několika kvinťány a samozřejmě dvěma úžasnými profesorkami (Havlíčková, Malá/ Havli, Sandra), ty se dnes mimochodem vyznamenaly svými nadlidskými výkony, když se odvážily vzít někoho jako jsme my, do divadla a za to, si získaly naši nehynoucí vděčnost, za kterou si mohou koupit opravdu celý Václavák i s Václavem a koněm :) Ve čtvrt na deset jsem nastoupila do ne zrovna prázdného vlaku, kde mě jedna z nich, přivítala nějakými prapodivnými slovy, ale z důvodu ranní únavy, si nemůžu vzpomenout, která to byla a co říkala…Naše cesta pokračovala, Martin se obával, že se srazíme s nákladním vlakem, který jel na úplně jiné koleji, Hanka přemýšlela o aminokyselinách Pro-Ser, Dejvid...ani nevím co dělal a já jedním uchem poslouchala Havli, která nám vysvětlovala, na které stanici budeme vystupovat a že si máme koupit lístek na metro. To vypadalo, jako zdánlivě jednoduchý úkol-koupit lístek, cvaknout, nastoupit a odjet na Náměstí republiky. Jenže než celá banda stihla splnit alespoň polovinu z toho, tak nám dva spoje dávno ujeli. Další problém nastal, když se něaká pani s kočárkem snažila procpat na Karláku ven z metra (!). Poté jsme se dostali, po nekonečných schodech mezi lidi, prošli Havlíčkovou ulicí, viděli nějaké národní památníky či co, shlédli kostel sv. Markéty a klášter v Břevnově a proběhli Havlíčkovým náměstím, na kterém jsme mohli vidět Havlíčkovu sochu a o kus dál Malého divadlo :)))) (ve skutečnosti jsme prošli Celetnou ulicí, viděli ňákou bránu, kostel sv. Mikuláše a Týnský chrám, prolítli Staromákem, tam jukli očkem na Husa a nakonec na Stavovské divadlo). Pak jsme si vyrazili k asi tak na míli vzdálenému Národnímu muzeu, které jsme si prohlíželi z prostředka křižovatky a naše cesta skončila u vchodu do ,,gigantického“ divadla Reduta. Tam jsme se dohodli, že nejpozději za dvacet minut se tu máme sejít. Všichni prchli z té mrazírny do KFC na kafe a zmrzlinu. Naše skupinka měla ohromné štěstí, protože hned vedle nás, si přes uličku sedly naše dvě vůdkyně a my přišli na fantastickou věc a to, že Sandra vypadá úplně jinak z profilu, než z ánfasu a že Havli se dokáže neuvěřitelně a…slovy někoho kdo, seděl v tu chvíli s námi u stolu, neodolatelně zakřenit na fotce. havli2Ovšem to nejlepší z celého dne přišlo asi za dvě minuty, když jsme s nimi vycházeli ven, tak nějak jsme byli všichni v jedné řadě a dost těsně okolo nás projela červená felda, div nás nesmázla a to, co nikdo nečekal bylo, že naše vždy slušná Havli, na celou ulici zařvala: ,,Ty vole!“ Všem nám tím vyrazila dech a chvíli trvalo než jsme to rozchodili :) V polovině ulice nás ale zastihla další nepříjemnost a to, tramvaj. Do této doby moc neaktivní Sandra pronesla ,,Problém!", zařadila na nejvyšší možnou rychlost a profrčela ulici až se jí za patama prášilo :) No a my samozřejmě za ní. Ti, co už čekali před vchodem se nestačili divit našemu úprku a následnému výtlemu. Opravdu velkými dveřmi jsme se asi po půl hodině vsoukali do Reduty a tam odevzdali své bundy, kabáty a všechno nepotřebné. Ta samá skupinka zasedla hned u dveří a co čert nechtěl, ty dvě vůdkyně si zase sedly přes uličku, takže možnost prokecání představení se jevila nereálnou. Během anglicky mluvené shakespearovské detektivky jsme se stihli naučit třetí podmínku a s Havli jsme probíraly něaký hrozný blbosti, co nás napadly, protože naši řadu to očividně velice bavilo. Ale zas tak špatný to taky nebylo...Naštěstí to neuvěřitelné dráma brzo skončilo a ještě jako celá třída jsme dolezli na metro, kde se pak oddělili a kus šel do kina a kus jel s vůdkyněmi zpátky do Berouna. Jak to pokračovalo a jestli se něco zajímavého ještě nestalo, těžko říct. My šli na Příběhy obyčejného šílenství a stálo to za to.
Tak to bylo skvělé dopoledne, na které budem dlouho vzpomínat.