O jedné krvežíznivé výpravě na výstavu
Konec školního rojku jest ideální dobou pro konání skutků bohulibých. Dva takové skutky v jeden den stihli jsme v pátek 24.6.2005 - krev darovali a výstavu shlédli.
Od 7. června do 28. srpna probíhala v Národním technickém muzeu výstava Mikroprocesory - srdce počítačů. Zachtělo se mi výstavu navštívit a při té příležitosti cesty do Prahy zajet do střešovické Ústřední vojenské nemocnice darovat krev.
Mezi kolegy ve 3.A (resp. 4.A), se našlo několik jedinců, kteří se odvážili mě doprovodit na obě akce.
Do Střešovic chodím kvůli tomu, že tam vždy dobře posvačím, zpravidla to mám rychle odbyté a navíc - je to v PRAZE! Tentokrát však průběh nebyl zcela hladký. Zádrhel nastal při vyplňování vstupního dotazníku. Nějak jsem se špatně zorientoval a a na otázky, zda jsem prodělal malárii, zda jsem přenašečem tuberkulózy a zda mám Creutzfeld-Jakobovu nemoc, jsem odpovídal "ano". Kolegyně Lávičková poznamenala, že jsem musel mít pestrý život. Trošku se divila i paní doktorka při pohovoru. Ale předbíhám - po vyplnění dotazníku s nacionálemi a zdravotním stavem jdete na vyšetření krve. To je pro mne osobně nejnepříjemnější - píchnou člověka do prstu a mačkají z bříška krev do minizkumavky. Z bříška PRSTU, pochopitelně. Zkumavku vloží sestra na válce stroje, ze kterého vypadne lístek s rozborem. Pak následuje krátké sezení u paní doktorky, která zkontroluje výsledky vyšetření krve a dotazník, jukne-ťukne do PC a pokud na ně dosáhne, prohmatá vám uzliny. Paní doktorka je odpovědná za připuštění k odběru - i tentokrát jsem byl schopen. Od pohovoru vedou vaše kroky ke kartotéce, kde vydávají stravenky na svačinku, vitamíny pro dárce a zejména číslo (a čárový kód) vašeho odběru. Toto číslo vám dají na štůsku samolepek, které přijdou leckams, zejména však na ten pytlík s odebranou krví. A pak už to přijde - posadí vás do pohodlného ležacího křesílka, nechají vás vybrat, do jaké ruky mají píchnout, a něžně, lehce, bezbolestně do vás zasunou jehlu (vymačkávání akné z citlivějších partií nebo trhání obočí či chlupů z nosu je určitě bolestivější))). Odběr samotný trvá kolem deseti minut. Pozor na sestřičky - snaží se zjistit, zda vám není špatně a co dvě minuty se na to ptají. Občas totiž někomu špatně bývá. Pokud víte, že běžný odběr krve u lékaře je pro vás potíž, tohle určitě nezkoušejte.
Po odběru konečně přichází to, proč člověk vlastně přišel - svačinka. Se zdravotnictvím to jde opravdu z kopce - vždy dávali čtyři nožičky párků a teď jen tři! Kromě toho čokoládičku, sušenčičku, kafíčko s mlíčkem a dvě decky červeného. Mimochodem po odebrání 450 ml krve těch 200 ml vína docela slušně háže.
Rychlý přesun tramvají na Letenské náměstí nás přiblížil k Národnímu technickému muzeu. Pokud jste tam ještě nikdy nebyli, musíte to vidět. Alespoň přijdete o tu směšnou iluzi, že žijeme v rychlejší době, než naši předkové.
Lehce nesnadné bylo zakoupení vstupenek, neboť se mi nedařilo paní pokladní přesvědčit, že já jsem učitel a to za mnou moje studentky. Pak mi chtěla prodat vstupenku rodinnou, což kolegyně Kučerová pochopila jako výzvu oslovovat mě "tati". K rodinné vstupence nedošlo, chyběla nám manželka a maminka. Tak nás nakonec přece jen uznali za učitele a studenty.
Výstava Mikroprocesory - srdce počítačů nebyla nijak rozsáhlá, tvořilo ji méně než dvacet skleněných čtvercových sloupů obsahujících jeden až tři exponáty. Většinou se jednalo o mikroprocesory osobních počítačů a to zejména od firmy Intel. K vidění byly všechny obecně známé modely od 4004 přes 8008, 80x86, Pentia až po Itanium 2. Kromě toho jste mohli vidět i jiné proceory, o kterých se dočtete tak maximálně na rootu)). Motoroly, PowerPC od IBM nejen pro Apple, Sparc od Sun a dokonce legendární - dnes ovšem již nevyráběný - první úspěšný 64-bitový procesor Alpha. Většina procesorů byla ve vitrínách jen tak, jak je Intel (IBM, Sun ...) stvořil, leda doprovozená popiskem s typem či podtypem procesoru, výrobcem, rokem uvedení, počtem tranzistorů, délkou datové a adresové sběrnice, výkonem a typickým nasazením. Někde jste ovšem mohli vidět i celé počítače, nebo jejich části obsahující procesory. Velmi inspirativní byl otevřený MacIntosh. Kéž by skříně pro PC byly dnes tak šikovné a jednotlivé komponenty tak snadno přístupné, jako tomu bylo u Apple před patnácti lety. Pravda, někde jinde by byla i cena. Užitečné bylo vidět i servery Sunu uzpůsobené ke štosování do racku, či otevřená výkonná stanice od DEC právě s Alphou. Není to ani deset let, co tyto stroje stály statisíce korun - a dnešní PC za deset tisíc má výkon s nimi srovnatelný.
Výstavu doprovázely zajímavé přednášky a na jednu z nich jsem měl i namířeno. Bohužel jsem se s ní nesetkal ve správný čas, ani nevím, čí vinou. Snad se mi to podaří napravit a něco z toho budou mít i studenti našeho ústavu.
Několik mouder závěrem:
- na týden prázdnin si naplánujte pobyt v nemocnici, budete mít čas a klid psát tak úžasné články, jako je tento;
- pokud je vám alespoň 18 let a nemáte problém s odběrem krve, darujte ji. Získáte báječný pocit, den volna, svačinku a ještě něco navíc - dozvíte se na www.darujkrev.com nebo www.darujkrev.cz. Kromě kolegyň zmíněných ve článku vím i o Štěpánu Fuchsovi ze 3.B, který daroval v červnu na Kladně - inspirujte se jimi;
- běžte do Národního technického muzea a studujte techniku - je to stejně vzrušující jako historie, stejně tvůrčí jako umění, stejně hluboké jako filosofie a dá se tím vydělat víc peněz.