Den boje proti AIDS
Vyprávění o dobročiné akci konající se dne 1.12.2004, které se naše škola zúčastnila v rámci Dne boje proti AIDS! Jedná seo můj první zdejší článek, takže prosím omluvte případné nedostatky, určitě se rozepíši.
Nvý školní server a webmaster, toužící po iniciativních studentech, kteří by ho plnili skvělými oku lahodícími články – jakmile jsem toto uviděl, řekl jsem si: „To je něco pro tebe!“. Bleskurychle jsem otevřel Poznámkový blok a s pílí u mne nevídanou jsem začal pracovat na svém literárním díle. Jenže ouha, není tak lehké napsat kvalitní, dobře čitelný a v nejlepším případě i vtipný článek, zvlášť když vás nenapadá čeho by se měl týkat. Zapálil jsem tedy svíčku, zatáhl závěsy a v příjemném přítmí mé cely (rozuměj pokoje) začal meditovat nad otázkou tématu mnou psaného článku. Nová škola? Docela dobré téma, ale ihned jsem ho zavrhnul, zjistivše že není nic smysluplného co bych o něm dokázal napsat. Takových témat ne-témat mě napadlo ještě několik, ale pořád to nebylo ono. Pak, ale jakoby by zásah vyšší moci, ať už božské, nebo té pekelné, políbila mě múza – „POMOC V BOJI PROTI AIDS!”. Ano, rozhodl jsem se vám popsat tuto dobročinnou akci které jsem se účastnil, z mého pohledu. No, myslím že předpoklad pro délku úvodního odstavce už jsem splnil, takže nebudu déle chodit kolem horké kaše a pustím se k samotnému vypravování.
Ve středu 1.12.2004 jsem vstal jako každý jiný den, provedl svůj každodenní rituál obsahující běžnou hygienu, vypití šálku horkého čaje a vyrazil jsem klidným procházkovým tempem k mému oblíbenému vzdělávacímu ústavu. Žaludek se mi svíral napětím a vizí, že již za několik málo okamžiků budu provádět dobré skutky….no dobře, bylo to tím, že jsem ráno nesnídal, ale zpět.
Došel jsem do školy, došel ke kabinetu naší milé třídní Kamily Karáskové, vyfasoval přes dvě stě mnou neuměle stvořených mašliček a s mým kolegou jsem vyrazil do ulic Berouna. Za nejpřijatelnější cestu na náměstí jsme zvolili tu, táhnoucí se kolem Štulovny, protože měla předpoklad pro malou frekventovanost (rozumějte, na začátku byla tréma, takže jsme nikoho ani potkat nechtěli).
Bohužel, na cestě se šoural párek důchodců…nedá se nic dělat, vyrážíme k našim prvním obětím. „Brý den, věděli jste, že dneska je mezinárodní den boje proti AIDS? (na odpověď jsem nečekal) A nechtěli by jste přispět částkou minimálně 10Kč za tuto symbolickou mašličku? Pomohli by jste tím spoustě nemocných lidí” vychrlil jsem na ně s takovým důrazem, že nestihli popadnout dech. Bohužel pro nás, babička byla pohotová, s úsměvem a prupovídkou o tom, že právě nakoupili rohlíky a nemají tudíž peníze, nás odehnala. Dobře, první neúspěch nás přeci nemůže zastavit, my to zvládneme.
Dorážíme na náměstí a se stejným úvodním povídáním oslovujeme další lidi. Bohužel všichni říkají to samé: „Nemám peníze” „Už jsem si ji koupil”, nebo což je mnohem horší, vás ignorují. V davu se také samozřejmě najdou lidé, co by stáli za zmínku. Uvedu například staršího pána, který nás silně rozhněvaně odháněl se slovy: „ Který de*** tuhle hovadinu vymyslel? Když se někdo nakazil, tak ať chcípne!” No, uplynula hodina a my jsme se zděšením zjistili, že všechny prodavačské dvojice, které jsme potkali, mají pokladničku minimálně jednou tak těžší než my.
Sebevědomí nám stouplo až po potkání dvojice spolužáků, kterým na dně pokladničky uboze zvonili dvě desetikoruny. V tu chvíli jsme se asi konečně chytili a začali prodávat mašličky jak na běžícím páse. V průběhu času jsme zjistili, že nás někdo podvedl, protože kromě naší školy, prodává mašle také škola jiná. Okamžitě jsme vyrazili před budovu ministerstva školství, kde jsme několik hodin divoce demonstrovali. ( Jo, to jsem si vymyslel, ale tak si říkám, že alespoň něčím musím dát tomuhle článku šťávu :-).
Také úvodní dlouhá věta se zkrátila na ubohé: „Nechcete přispět na boj proti AIDS?” a to hlavně díky nemožnému stereotypu a únavě mého mluvícího ústrojí. ( Tuto únavu způsobovala stydlivost mého nejmenovaného společníka Honzy „Ubečeného” Smutného, který nebyl schopný mě vystřídat.) Když konečně nastala hodina, která nám oznamovala nutnost návratu do školy, byl jsem rád, že už se vracím do tepla a můžu se posadit. Doufali jsme že zbytek dne pro nás, dobrodince, odpadá, ale bohužel jsme se museli dostavit na hodinu Matematiky.
Naštěstí paní učitelka Dobešová s námi měla soucit (tímto jí děkuji) a hodina byla trochu volnější. Mohl bych vám zde ještě popsat zbytek dne tak jak jsem ho prožil já, ale zaprvé to sem nepatří a zadruhé by to těžko prošlo trávicím ústrojím zdejšího korektora. Doufám, že alespoň v něčem vás toto mé dílko zaujalo, nebo vás, alespoň nakoplo, abyste napsali něco kvalitnějšího :))