TAK PRAVIL LACHAPELLE
Přestávám mít obavy brát studenty na takzvaně skandální výstavy. Po loňské Dekadenci Now nebo Luciferově efektu se ukazuje, že ponejvíce tyto výstavy provokují ty, kteří na nich nebyli. Jen zaslechli cosi vztekle hýkat sousedku, něco zahlédli na Nově mezi zprávami o masakru na D1 a narozenými štěňaty, a nabyli tak dojmu, že Rudolfinum bývá plné otřesných snímků a bezbřehé pornografie. Ve skutečnosti většina studentů 2.A, kteří před nedávnem do Prahy na výstavu amerického fotografa Davida LaChapella zamířili, zjistila, že vše je tak trochu jinak, že sousedka i média si opět trochu zapřeháněly, že výstava s názvem Tak pravil LaChapelle je poutavá, živá a velmi, velmi inspirativní.
ROLLING STONE, VOGUE A VANITY FAIR. (O DOKONALÉ KRÁSE)
U některých obrazů jsem vypozorovala iluzivnost - neskutečné výjevy jakoby z jiného světa, ve kterých figurovali dokonalí lidé, krásná štíhlá těla. Ve většině jeho fotek/obrazů se vyskytovala erotika nebo alespoň její náznak, což mě nijak nepohoršovalo, poněvadž do nich tak nějak zapadala. (Zdenka Štičková)
LaChapellovy fotky byly naprosto dokonalé. Hra se světlem a s jasnými ostrými barvami mě uchvátila. Jeho fotky zcela změnily pravé tváře celebrit. (Tereza Čerstvá)
LaChapelle se po dlouhou dobu věnoval reklamní fotografii pro přední světové life-stylové a hudební časopisy (Rolling Stone, Vouge, Vanity Fair), natáčel klipy pro nejposlouchanější hudební interprety (Lady Gaga, Moby, Avril Lavigne) a v jeho tvorbě se vliv nablýskaného světa „horních deseti tisíc“ proto musel nutně odrazit. Jeho monumentální mnohametrové fotografie tak jako by někdo sejmul z přebalů desek nebo titulních stran módních časopisů – všichni portrétovaní jsou digitálně vyčištění, tělesně dokonalí, vyšlechtění až k nadpozemské kráse. Skoro to působí, jako by před námi obživli řecké sochy; snad jen s tím rozdílem, že ty LaChapellovy mají tenisky od Adidasu (Potopa), namísto toho, aby vrhali oštěpy, šňupou diamanty (Amanda Lepore), špulí na nás rty jak pornostars (Lil Kim) nebo si divoce roztírají make-up po celém obličeji (Uma Thurman). (Martin Kučera)
ZNOVUZROZENÍ DAVINCIHO. (O RENESANCI)
LaChapelle se inspiroval renesančním uměním. Například v díle „Potopa“, kde v celé řadě detailů připomíná Michelangelovu fresku ze Sixtinské kaple. Téma potopy přenesl do současnosti - na obraze chtěl ukázat, že i před blížící se katastrofou si lidé, bez ohledu na společenské postavení, podají „pomocnou ruku“. (Iva Macourková)
Expozice Národní galerie dnes málokoho přitáhne. Není divu – pro většinu populace je středověké umění nebo baroko dočista mrtvou záležitostí. Jednou to skončilo a nemá smysl se k tomu vracet. Žijeme přítomností, v níž nás minulost nezajímá a budoucnost neřešíme. Fotograf David LaChapelle ve výstavních prostorách pražského Rudolfina však dokazuje, že minulost zdaleka mrtvá není. Oživuje gotické piety, obří fresky svatopetrského chrámu, nahá těla renesančních Venuší a vše dobarvuje řvoucími barevnými explozemi, výstředními pózami, erotickými provokacemi; namísto Marií a Mesiášů představuje ikony hudebního i filmového mega-průmyslu (Madonna, Marylin Manson, David Bowie, Kurt Cobain) a namísto apoštolů hispánsko-černoškou komunitu posbíranou z problémových čtvrtí Bronxu a Brooklynu. Jinými slovy: to, co se zdálo dávno zapomenuté a nepodstatné, aktualizuje takovým nevybíravým způsobem, že o konzervativnějšího diváka se pokouší infarkt.
Je třeba zdůraznit, že tahle útočná strategie se mu vyplácí: LaChapelle tak oslovuje širokou a velmi pestrou škálu diváků, obvykle pak i těch, kteří galerie běžně nenavštěvují, či dokonce těch, kteří k podobným institucím mívají odpor smíšený se strachem, že z nich zas umělci udělají nechápavé blbce. LaChapelle je totiž absolutně srozumitelný. A to opravdu komukoliv, kdo disponuje alespoň základní představou o tom, z čeho je dnešní společnost poskládána (náboženský fanatismus, prachy, mediální image, McDonald, obava z terorismu apod.). A právě tahle jednoznačnost LaChapellových děl na jednu stranu přitahuje obrovskou pozornost obyčejné laické veřejnosti, na straně druhé u řady historiků umění vzbuzuje rozpaky až kritiku, zcela odmítající vnímat LaChapelleovo dílo jako něco jiného než jen naleštěnou a povrchní reklamní propagandu, která si hraje na umění. (Martin Kučera)
V RUSKÝCH LÁZNÍCH. (O PORNOGRAFII)
Myslím, že by se mezi návštěvníky našla spousta jedinců, na které působí Davidova díla vulgárním až pornografickým dojmem. Já tento názor nesdílím a myslím, že právě toto je jednou z umělcových předností. (Sabina Nováková)
Hranice vnímání a rozlišování erotiky a pornografie je mnohdy velmi neurčitá a subjektivní. Je čistě na divákovi, nakolik ho daná díla vyprovokují ke křiku anebo ho naopak pobaví, rozesmějí. LaChapelle neváhá umisťovat na jediný záběr zpocenou kulturistku v barokně přebujelých hotelových kulisách, vzrušeného koně, nahé mužské zadky v ruských lázních, vyšpulené rudé rty Lil Kim asociující orální sex nebo naolejované svalovce v bílých ponožkách. Samy o sobě tak výjevy na pornografii neukazují, avšak kontext, do kterého jsou vloženy, může šokovat. Ze všech vystavených děl nejvíce povyku nejspíš vzbuzuje obří fotografie, kde se dvě dívky v ruských lázních vzájemně ostřikují hadicemi a v přítomnosti několika přežraných slintajících mužů v osuškách tak vyvolávají jasnou asociaci na pohlavní akt. (Martin Kučera)
Co se týká erotiky či pornografie, tak mě osobně to nepřišlo nijak vulgární nebo za hranou. Ani jedna z fotografií mě nijak neurážela, ani mi nepřipadala příliš vulgární či pornografická. Na druhou stranu by mě zajímal názor starších lidí (důchodců) a církve. Těm by se asi takováhle výstava příliš nezamlouvala. Ale jelikož nejsem konzervativní ani věřící, tak se mi právě tato výstava líbila moc. (Kateřina Frdlíková)
JAK SE ŠŇUPOU DIAMANTY. (O CELEBRITÁCH)
Výstava působila jako souvislý celek strojených scén a bizarností. Ale proč ne? Čím větší obraz, tím složitější propracování děje, tím více detailů a tím více spojitostí. Až po delší době ho dokážete pojmout jako celek; nejdřív ho vnímáte jako uskupení osob, potom si všimnete pozadí, zvolených barev, „kýčů“, zvláštností detailů - přijde vám to spíš jako veliká koláž z nejrůznějších částí. Zahleďte se na fotku - nechali byste se takhle vyfotit? Vidíte v tom také tolik ironie? Pamela Anderson ležící na zemi a za vlasy jí tahá velké růžové prase. Lichotí jí to snad? David Bowie s umělou pannou. Nechte se vyfotit s náznakem drogové závislosti jako Amanda Lepore, kterak šňupe diamanty. Nebo nafukovací panna (doslova „Blow Up Doll“) s náznakem orálního sexu jako Lil Kim? LaChapelle to umí… (Darina Hollerová)
Z fotografií jsou zřejmé charaktery fotografovaných osob - to mě nejspíše nejvíce zaujalo na všech snímcích. To jak dokážete vystihnout celebrity dnešního světa. V konkrétním případě narážím na fotografii, kde se ležící a vysvlečená Pamela Anderson nechává tahat za vlasy tlustým prasetem. (Hanka Elbournová)
Nápad zakomponovat do svých děl slavné osobnosti je podle mne velmi dobrý. Myslím, že tím svá díla o něco více pozvedne a navíc se stávají pro okolí mnohem více zajímavé. Například vidí své oblíbené herce, zpěváky atd. v jiném světle. Což se mně stalo hned u několika děl: jedním z nich byl portrét herečky a pro mne k nepoznání vyfocené Umy Thurman. (Sabina Nováková)
Ještě než vyrazíte do Prahy, nebude nezábavné se trochu připravit. Mrkněte na youtube.com a vyhledejte si pár klipů, které David LaChapelle režíroval – budou jich zde desítky. Zejména doporučuji „Advertising spaces“ od Robbie Williamse, Eltona Johna a jeho „This train doesn’t stop there anymore“ nebo „Everytime“ od Britney Spears. Všechny videa přesně kopírují LaChapellův styl – jsou neskutečně líbivá, barevně impulsivní, plná barokní teatrálnosti a renesančně vyretušovaných obličejů. Jenže jsou kromě toho i nabita emociálně silným obsahem, který někoho dojme k slzám, u někoho zas vzbudí pocit nehorázné sentimentálnosti a kýče. Nechci prozrazovat, jak jednotlivé hudební příběhy skončí a připravit vás tak o pointu, ale můžu všechny ty, kteří snímky odsledují, ujistit o tom, že o všech ještě dlouho poté budou přemýšlet, že jim z hlavy jen tak snadno neodezní. A když pak navštívíte sály Rudolfina, najednou s mrazením zjistíte, že řadu původních fotografií LaChapelle rozpohyboval v některém ze svých videí, že mnoho výtvarných motivů získává jiskřivou i temnou náladu právě tím, že poznáme i jejich filmový protějšek (např. cykly Awakened a Ascencion v klipu Everytime od Britney Spears). (Martin Kučera)
PROČ UKŘIŽOVAT KURTA COBAINA. (O NÁBOŽENSTVÍ)
Když přemýšlel LaChapelle o dnešním postavení Ježíše ve společnosti, došel k závěru, že by zapadl nejspíš mezi lidi na okraji společnosti. Tuto teorii promítl v díle „Poslední večeře“, kde můžeme Ježíše vidět v obklopení 12 Hispánců, přičemž v pozadí vidíme prostitutku - Máří Magdalénu. (Iva Macourková)
Je tu jasná podobnost vyřazení ze společnosti, kvůli následování Ježíše a křesťanství, a nynější odpor k černošskému a hispánskému obyvatelstvu. Dále je velice patrná kritika církve na fotografii „The Kingdom Come“, kde na zlatém trůně sedí osvícený papež, jakožto vládce všeho a všech, a pod ním se vrší hromada zlatých a jiných cenností, které mají zobrazovat hrabivost církve. A pod tím vším se povalují svázaná těla umučených mladých mužů, což může být zase narážka na lhostejnost k obyčejným lidem. (Kolja Matuševský)
Není nikterak originální myšlenka, že ikony současné popkultury jsou v mnohých ohledech uctívány neméně (či snad nedejbože více) než leckterý svatý. Vygradovat provokativnost LaChapellových děl do té míry, že z Cobaina nebo androgynního Jacksona se stane Ježíš a z problematické Courtney Love Panna Marie, je asi vcelku očekávatelné a pro mnohé i povrchní. Jenže LaChapelle nemá potřebu násobit počet členů fanklubů všech zúčastněných celebrit tím, že by jim nad hlavu umisťoval digitální svatozář a do rukou počítačově vretušoval stigmata. LaChapelle prostě upozorňuje na nepopiratelný fakt, že úroveň zbožštění těchto vlastně zoufalých osob je alarmující a zřetelně ukazuje na jednoduchou pravdu: dnešní společnost se od té středověké v jádru neliší - všichni rádi věříme iracionálním věcem, všichni se kolébáme představou, že nás potká zázračný osud, všichni si malujeme svět celebrit jako ten nejlepší možný a svůj malý svět jako tragicky prázdný a nudný. Avšak když spatříte komického archanděla Michaela (Jacksona), jak coby okřídlený anděl vztekle dupe po rudém Satanovi, když pohlédnete na zkostnatělého Cobaina, jak se jako Mesiáš válí mezi injekčními stříkačkami v náručí své Courtney, uvědomíte si, že celé je to jen jedno velké divadlo, pokřivený obraz neskutečného světa, který sice neexistuje, ale který tak natvrdle uctíváme a toužíme být jeho součástí. (Martin Kučera)
Jsou tu i obrazy, kde znázorňují pietu, např. Kurta Cobaina, kterého drží Courtney Love v náručí. Mrzelo mě jen, že se v Praze neobjevila pieta s Michalem Jacksonem - ta mi přijde snad ještě více impozantní. (Darina Hollerová)
Fotka znázorňuje Courtney, jak v náručí drží mrtvého Kurta Cobaina a vedle nich na zemi sedí malé dítě. Fotka mě zaujala hodně svou symbolikou, protože na fotce LaChapelle zobrazil léky, alkohol a různé jiné drogy, což mi přišlo celkem příznačné k životu těchto dvou celebrit. Vpředu jsou poházené kostky z dětské stavebnice s písmenky. Autor kostky instaloval tak, že na horní straně dávaly dohromady tyto písmena LaChapellovo jméno, a na stranách směrem k divákovi byly písmena seskládána do nápisu „Heaven to hell“. (Kristýna Tůmová)
PO NÁS POTOPA. (O KONZUMU)
David LaChapelle je opravdu neobyčejný fotograf. Prostřednictvím věcí, které nás všechny obklopují, tlačí se na nás ze všech stran z televizních obrazovek, billboardů a módních časopisů, poukazuje na skutečnost, v jak zkaženém a konzumním světě žijeme. Luxusní auta, drahé šperky, značková móda, dokonalá těla modelek a umělé úsměvy. To vše ve spojení s jásavými barvami a mnoha symboly a motivy tvoří pastvu pro oči. (Katka Loupancová)
Také se mi líbilo, jak v některých dílech zpodobnil ironický podtext. Například, když nafotil sérii s opilými lidmi. Myslím si, že když se řekne slovo alkohol, tak si spousta lidí představí spíše mladé lidi a staré lidi, jak jim nadávají, ale LaChapelle na jednom ze svých děl ztvárnil starou paní, jak zvrací a přišlo mi, že tím naznačil vlastně to, že všichni lidé, ať už jsou v jakémkoli věku, se chovají úplně stejně. (Šárka Vlčková)
V dalším díle zvaném „Potopa“ je patrná kritika konzumní společnosti: je zde vidět bortící se společnost, ze které konzum přímo sálá (poničené známe obchodní značky, značková obuv). Vycítíme jistě náznak proroctví, jak snadno může jakákoliv katastrofa zničit naši konzumní společnost. (Kolja Matuševský)
Je oblíbeným předmětem hovorů zanadávat si na dnešní zhýralou společnost, na konzum, na chřadnoucí planetu Zemi, na bezohlednost lidí, kteří ji parazitují, ničí, usmrcují. Méně časté bývá přiznat si, že jsou všechny tyhle postřehy nadbytečné, sentimentálně kýčovité a trapné, že jsou plytkým žvaněním a mlácením prázdné slámy. Přiznejme si konečně, že tento zatracovaný konzum je pro nás to nejlepší možné, že nadměrná spotřeba a plýtvání je typickým znakem společnosti, která právě dosáhla svého civilizačního maxima. Mnohem dramatičtější je však zjištění, že po vrcholu následuje pád. Potopa. A je zvláštní, že zrovna tohle je nám jedno. (Martin Kučera)
TAK PRAVIL LACHAPELLE. (RESUMÉ)
Myslím si, že LaChapelle dokázal vytvořit nový pohled na umění. Jeho díla jsou výkřikem protestu proti zvrhlosti dnešního světa. Ať už jsou naše názory na jeho tvorbu jakékoli, můžeme říct, že v nás zanechal nezapomenutelné dojmy. (Iva Macourková)
Dle mého názoru jsou jeho díla spíše parodií na moderní konzumní společnost, než jen kýčovité zobrazení čehosi. Avšak, ať už jsou názory na jeho tvorbu kladné či záporné, nemůžeme říct, že nás jeho tvorba a díla nijak nepoznamenala a o to snad v umění jde v první řadě: něčím zaujmout. (Kolja Matuševský)
Pro mě se David LaChapelle stal zajímavou osobností, se zajímavou tvorbou, ačkoliv některé z jeho fotek mi přišly odpudivé (kulturistka v barokním domě) nebo pohoršující (předělání Poslední večeře). Sdělení jeho fotografií bylo přímočaré a rozhodně mě zaujalo. Bylo to něco nového, co jsem zatím neměl možnost příliš vidět. (Oleg Burak)
