Exkurze Zemská brána 2010
Straškrazu napsal: Je 28. 5. 2010, dvanáct hodin večer a hrstka vyvolených se snaží nacpat do svých báglů veškerou výstroj a výzbroj, kterou bude potřebovat k přežití. Neúspěšně. Proto část věcí vyhodí ven s myšlenkou: „Snad se bez toho kartáčku na zuby nějak obejdu.“
DEN ZELENOVLASÉ DÍVKY
Straškrazu napsal: Je 29. 5., půl osmé ráno. Tatáž hrstka vyvolených se plna očekávání schází před školou, aby zažila ty nejintenzivnější zážitky. Kdyby slabší povahy věděly, jak moc intenzivní zážitky to budou, asi by svou účast ještě přehodnotily…
Vanžubi napsal: „Crrr Crrrr....“ – takhle mě jedno sobotní ráno probudil budík… „Počkat, cože? Budík a v sobotu?“ Pomalu mi to začalo docházet: po pokoji ležely hromady oblečení a uprostřed stála taška. „Tak to se asi někam chystám?“ Už je to tak, je sobota 29.5. 2010, 6 hodin ráno a já si rychle dobaluji věci na exkurzi s panem profesorem Kučerou a paní profesorkou Žufníčkovou, poslední krámy naházet do tašky, co nejvíc jídla narvat do batohu a hurá ke škole, kde máme sraz v 7:45.
Kuče napsal: Na betonovém parkovišti krouží a řvou první mašiny, čoudí motory, rodiny studentů parkují své rodinné diesely. Rodiče se loučí s milovanými, kutálí spacáky do autobusu, přenášejí humanitární pomoc v podobě kartonů kojenecké vody. Kdyby tušili, že právě vody budeme mít dost… Partneři líbají partnerky, slibují si, že si budou stýskat (cha!), že si budou volat, že nikdy na sebe nezapomenou (he!) a se smutným úsměvem se loučí. Rodiče se také loučí, na cestě k rodinnému dieselu se pětkrát vrátí k milovaným, aby připomněli, co připomenout opomněli: piš a hodně pij, dávej na sebe pozor, po setmění spi a moc nepij. Nechce se jim nechat své nebeské nám napospas, ale co jim zbývá (che!)…
Straškrazu napsal: Cesta proběhla bez problémů, pan Klouček je fakt machr (tímto bychom Vám, pane Kloučku, chtěli srdečně poděkovat za to, že jste na nás čekal na místech, na kterých prý ani pan Kučera nečekal, že budete čekat). Po několika zastávkách jsme úspěšně dorazili k prvnímu cíli – kostnici v Sedlci u Kutné Hory.
Vanžubi napsal: Ne, kostnice opravdu není to místo, kde byl upálen Jan Hus, jak se někteří domnívali. Kdo by si nedokázal představit, co tento název obsahuje, popíšu vám, jak to zrovna v této konkrétní kostnici vypadá. Když vejdete a podíváte se vzhůru, uvidíte obrovský kříž – z lebek a kostí… A vlastně všechno kolem vás je jen z lebek a kostí. Každého uchvátí obrovský lustr a obrovské svícny - jak jinak než z lebek a kostí.
Beruška napsal: Po krátkém přejezdu autobusem do Kutné Hory a po několikátém zopakování názvu místa, kde na nás bude čekat autobus, jsme se vydali navštívit kutnohorskou gotickou chloubu - chrám sv. Barbory. Zde jsme také obdrželi první pracovní list s úkoly, což vyvolalo vlnu obrovského nadšení. Po prohlídce a nalezení všech potřebných stavebních prvků, obrazů a soch potřebných k vyplnění papíru proběhla kontrola naší práce a vyrazili jsme do centra města, kde nastal tolik očekávaný rozchod. Většina z nás zapadla do nejbližšího restauračního zařízení, jelikož řízky od maminky již byly v tahu a po krátké procházce v horku se dostavila žízeň.
Kuče napsal: Studenti jsou vzorní; po rozdání hezkých pracovních listů, které jsem vyrobil, všichni hýkají nadšením. Kuřáci zahazují kuřivo a chápou se tužek, je slyšet dotěrné kňučení těch, co znají odpověď a chtějí se podělit… Mám rád ty okamžiky, kdy se hejno rozjuchaných dětí nadchne a hopká na pokyn učitele tak, jak on píská. Učitel se pak cítí jako Komenský, který namaloval na pergamen krávu a devadesát dětí po něm nábožně skanduje jeho oblíbené zvíře. Jsou to velké chvíle, když Prošek řekne, že gotika vzbuzuje respekt, a mě se chce plakat dojetím, že se naučil. Už teď vím, že studenti rozeznají gotiku od baroka, dělostřeleckou pevnost od kostela a že dokážou náležitě ocenit sluneční den, když dupou lesním bahnem za rytmu deště. O tom ale později…
Straškrazu napsal: V centru jsme dostali rozchod a rozběhli se za potravou. Naše skupinka se rozhodla pro útulně vyhlížející pizzerii. Těšili jsme se na pravou italskou pizzu, kterou se chlubili v jídelním lístku. Jaké to pak bylo pro nás překvapení, když nám přinesli placku pokecanou kečupem a zaplácnutou třemi plátky šunky. Nesmíme ovšem zapomenout na ananas z kompotu, který tomu všemu nasadil korunu. O Evčiných slepených špagetách se radši asi ani nebudeme zmiňovat.
Kuče napsal: Opouštíme polabskou placku a míříme vzhůru do Orlických hor, k opevněným bitevním srubům první republiky, které měli republiku bránit proti nacistům a nakonec jim posloužili jen jako cvičné cíle…
Mikola napsal: Po příchodu k pevnosti Dobrošov se nás ujala slečna průvodkyně se zelenými vlasy (asi byly původně modré, ale čas už se na nich opravdu podepsal. Samozřejmě, že jsme byli skoro všichni už dospělý (tedy alespoň úředně) a jako studenti gymnázia jsme se měli chovat asi slušně, ale přesto nás pobavil slečnin výklad ještě před vstupem do pevnosti. Nemohli jsme si pomoct, ale ten sexuální podtext tam prostě byl. Rovněž jsme nedokázali pochopit, jak se dá sejít přes 170 schodů dolů a potom přes 200 nahoru. Kdybychom tušili …
Když slečna Zelenovlasá skončila s úvodním výkladem, uvedla nás do prostor dělostřeleckého srubu N – 75 „Zelený“. Vysvětlila nám, jak pevnost fungovala, kde byly ukryté zbraně a i to, co se stalo s nepřátelským vojákem, který se chtěl k pevnosti přiblížit. Nebyl to zrovna přívětivý osud. Ač tato pevnost nebyla nikdy dokončena, museli jsme uznat, že Čechoslováci penězi na obranu své vlasti nešetřili. Mohutný strop, ze kterého jsme v dalším patře viděli střep a který se kluci pokoušeli zvednout, silné železobetonové zdi a systém chodeb byly opravdu mimořádné.
Kuče napsal: Je srandovní hodinu poslouchat průvodcovský výklad o tom, jak Československo stavělo svá opevnění, které pak Němci rozstříleli nikoliv proto, že museli, ale protože je to bavilo. Jestli chcete vidět totální zmar, absolutně prohýřenou energii, která utekla jak pára zpod hrnce, navštivte některou z našich pohraničních pevností: Dobrošov, Haničku, Boudu nebo jiné. Podzemní útroby těchto srubů jsou většinou vykuchané, kolejnice vytrhané, munice ukradená. Srovnejte: celý život stavíte dům, sháníte gauče a na Velikonoce mydlíte okna, pak jednoho dne vykopne dveře exekutor a opentlí vám každou zapomenutou pavučinu visačkou Zabaveno. Tak vypadá zmar. Připočítejte k tomu ještě průvodkyni s tváří, která se neumí smát a máte absolutní konstantu prázdnoty a zoufalství. Takhle vypadal Dobrošov, pevnost, kterou jsme kromě školních výletů ještě nikdy nepoužili.
DEN NEŘESTÍ A PRVNÍHO DEŠTĚ
Pohrd napsal: Druhý den máme v plánu navštívit areál Nového lesa u Kuksu (tzv. Betlém), hospital Kuks a poté jsou cílem naší výpravy Adršpašské skály. Ráno tedy k nelibosti všech zúčastněných vstáváme tak, abychom stihli odjezd plánovaný jako vždy na osmou hodinu. Z kempu vyjíždíme do přibližně 20 kilometrů vzdálené vesnice Stanovice, kde za poněkud nepříjemného počasí vystupujeme z autobusu a vydáváme se na prohlídku Betléma. Po vstupu do lesa a krátkém pochodu, navzdory dešti celkem nenáročným terénem, se před námi objevuje první dílo z dílny barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Po chvíli narážíme na další a u každého se dozvídáme pár informací od profesora Kučery. Shlédneme několik soch a poté už naše kroky směřují vstříc hospitalu Kuks.
Mivoma napsal: Po skromném obědě (dojídání zásob – řízků a podobně) jsme absolvovali komentovanou prohlídku Kuksu. Pro mě osobně to byla jedna z nejlepších prohlídek, které jsem kdy měla možnost vidět. A nemohla za to jen skutečnost, že na průvodce se velice příjemně koukalo, ale i obsah jeho výkladu. Nejvíce zajímavou částí byla bezesporu místnost s originálními sochami. Všech dvanáct Ctností a jedenáct Neřestí je neskutečně umně vytesáno do kamene společně s atributy vlastností, které symbolizují. Překvapí velikost a propracovanost soch, jakož i význam a role symbolů. Při pohledu na tato díla se skutečně tají dech.
Mapo napsal: Upřímně řečeno, kdybychom nevěděli, že jedna řada symbolizuje ctnosti a druhá neřesti, asi bychom je nedokázali rozlišit a pochopit různé detaily, které vyjadřovaly jejich vlastnosti - ať už ty dobré nebo špatné. Někdy se nám totiž zdálo, že jeden symbol je v jednom případě kladný a v jiném záporný… jako například motiv hada.
Kuče napsal: Mimořádně silná je gigantická socha Cudnosti. Působí jak muslimka v burce těsně před ukamenováním. Podle Mivoma vyvolává dojem mozkomora. Ať už se sochy jeví jakkoliv, nemůžeme jim upřít pompéznost: stojí na třímetrové zdi obíhající kolem celého hospitálu a tvářemi cílí hluboko do údolí, ve směru k bývalému jezuitskému klášteru v nedaleké Žireči. Je známo, že si žirečští jezuité a vlastník hospitalu, hrabě František Antonín Špork, nemohli přijít na jméno a co chvíli mezi nimi proběhla diplomatická válka nebo soudní proces (po jedné rozepři byla dokonce zkonfiskována Šporkova obří knihovna). Z toho lze vyvodit, že Alegorie nezůstaly jen připomínkou dobrých a zlých lidských vlastností, ale současně i výsměchem, jakousi nadávkou jezuitským kněžím.
Mivoma napsal: Po rozloučení s průvodcem jsme s nelibostí shledali, že se venku spustil liják. Na chvíli jsme se tedy schovali k záchodům. Ovšem déšť nepřestával, a tak jsme (zrovna když byl nejsilnější) vyrazili rychlým pochodem (v mnohých případech dokonce během) k autobusu, který stál nedaleko. Stál sice nedaleko, ale když jsme tam konečně doběhli, byli jsme stejně promočení úplně na kost.. Byl to ovšem teprve druhý den a zmokli jsme poprvé, proto jsme to ještě brali s úsměvem. Ten nám ovšem velice rychle ztuhl na rtech, když jsme dojeli do kempu. Stál přímo u jakéhosi rozvodněného potoka, takže tam nebylo nic než zima a vlhko. Všechny promoklé věci jsme rozvěsili po chatkách nepatrné velikosti.
Rubězýk napsal: Přesto, že někteří doufali v bouřku (což byla jediná šance, jak se vyhnout odpolednímu výletu do Adršpašských skal), se počasí znovu obrátilo k lepšímu a tak jsme vyrazili. První hodina procházky byla nádherná. Působivá příroda, sluníčko, boty postupně schly, okolo dobrá nálada a dozvěděli jsme se i něco o horolezectví. Pak se terén změnil a my překonávali skály po žebřících, bažiny po kládách a znovu si v loužích máčeli nohy. Nakonec jsme v plném počtu (překvapivě) dorazili do našeho kempu, kde už čekaly chatičky a pan Klouček, který nám nechal sušit promáčené boty na rozehřátém motoru autobusu, za což jsme mu v příštích dnech byli opravdu vděční.
DEN ZHROUCENÉHO MOSTU
Šimko napsal: Po velice úspěšných dnech strávených v Kutné Hoře, pevnosti Dobrošov a po náročném výstupu do Adršpašských kopců nastal den třetí. Hned po ránu se nám nelíbilo velmi brzké vstávání po [censored by admin] noci, ale když jsme přežili kontrolu chatek (pro některé to bylo nervově velice vyčerpávající) a „nazavazadlování“ do autobusu, byli jsme všichni připraveni na pochod k Zemské bráně v Orlických horách. Tento pochod byl pro řadu členů naší posádky zvláště náročný, protože někteří šikulové si natáhli vazy v koleni nebo nechali nachladnout své ledviny. Ale i tak jsme šťastně dorazili na Zemskou bránu, kterou jsme vlastně ani nepostřehli, protože každý z nás čekal nějakou skalní bránu nebo něco takového a místo toho jsme nalezli jen most a řeku. Velice adrenalinový zážitek nás čekal na cestě zpátky, kdy jsme měli přejít velice atraktivní a architektonicky zdařilou dřevěnou lávku. Naštěstí jsme se všichni dostali na druhou stranu a to dokonce i bez plavání. Po zabahněné cestě zpět k autobusu jsme se všichni vrátili velice hladoví a tak nám byl slíben oběd v Žamberku. Sice pozdní, ale velice chutný. Nakrmili jsme naše bříška a vyjeli směr kemp Litomyšl.
Kuče napsal: Žamberk byl oáza, duha a světlo v tunelu. V místní knajpě usmažili monumentální řízek s bramborem za sedm pětek, černohorské pivo vytočili za dvacku. V hračkářství jsem koupil rustikální stavebnici salaše pro své tříleté děti, kterou jsem na koleni zkusil cvičně sestavit. Dokázal jsem to až o tři dny později a s návodem.
Šimko napsal: V kempu ležícím na okraji Litomyšle jsem si rozdělil chatky, zabydleli se, převlékli se a také zcivilizovali a vyrazili na prohlídku města. Cestu popisovat nebudu, protože si pamatuji jen to, že jsme prošli kolem aqua-parku a dorazili do klášterní zahrady. Zde jsme obdivovali sochy moderního sochaře Olbrama Zoubka. Pak jsme se přesunuli k zámku a podrobně zjišťovali renesanční prvky této krásné stavby, kterou nechal předělat Vratislav z Pernštejna, což byl i majitel sídla. Po prohlédnutí a zjištění mnoha zajímavých věcí jsme se přemístili na náměstí, kde nám byla ukázána červená ulička, kterou vymalovali studenti zdejší vysoké školy dle slavného Krvavého románu Josefa Váchala. Po malé přednášce profesora Kučery jsme dostali nejvíce očekávaný rozchod. Většina lidí zamířila nakupovat nebo do hospody zapít krásný den. Naše skupinka stihla obojí. Musím přiznat, že hospůdka, kterou jsme si vybrali, byla velice sympatická a myslím, že všichni z nás na ní budou mít nezapomenutelné zážitky. Bohužel se nám nevyplatilo spoléhat na náš orientační smysl a tak jsme si nechali jen 20 minut na to, dostat se do 22.00 hodin do kempu. Mapa, kterou jsem si vyžádala, nám byla na prd, protože za tmy a po pár [censored by admin] jsme uličky od sebe stejně nedokázali rozpoznat. Mapa nám nakonec přeci jen pomohla, protože jsme díky ní dorazili na světla (semafory) a tam jsme naštěstí potkali velice sympatického mladého (a také krásného) muže, který nám asi půl hodiny vysvětloval cestu. Z jeho popisu jsme pochopili ale jenom směr...
Kuče napsal: Litomyšl je vskutku půvabné místo. Obří náměstí bezmála půl kilometru dlouhé lemují dvě stě let staré štíty domů (většina starších se kvůli opakovaných požárům a povodním nedochovala). Na každém rohu narazíte na drobný a nenápadný detail dokazující, že Litomyšl byla a je stále městem kultury. Ulička s knihkupectvím Paseka vystrojená ve váchalovském stylu, pamětní desky Jiráska, Němcové, Smetany nebo a Mánesa nalípnuté na bílých omítkách, podobizna pre-pohlreichovské gastro-umělkyně Rettigové na jejím rodném domě. Hovoříme-li o Rettigové, dovolte malou delikatesu: podle jednoho z jejích receptů máte nasbírat alespoň dvacet vrabců (proboha jak?), odpeřit je a roztlouct ve hmoždíři na pěnu. S tou pak můžete nacpat třeba kremrole nebo rakvičky… Dobrou chuť.
DEN WURSTU* NA PERNŠTEJNĚ
Lenovo napsal: Když už jsme si pomalu začínali zvykat na těžká ranní probuzení a následné rychlé balení věcí, nastal nám další problém. Ráno byla fakt zima, mokro a všude bláto. Vyhlídka na asi dvacetikilometrový výšlap nám taky nepomáhala ze spacáku vylézt. Pak se u nás naštěstí probudilo i naše lepší já a s obvyklým patnácti minutovým zpožděním jsme se dostavili k autobusu. Naše první zastávka byl hrad Pernštejn.
Bonipeš napsal: Když jsme dorazili na parkoviště pod hradem Pernštejn, dostali jsme ještě pár doplňujících informací od našich profesorů a mohlo se vyrazit. Postupně jsme prošli několika nádhernými nádvořími hradu, až jsme se dostali na to hlavní. Na hlavním nádvoří na nás už čekala slečna průvodkyně, která nám oznámila, že si musíme batohy dát do úschovny, neboť jsou na hradě úzké zdi. Prohlídka začala: ,,Dobrý den, vítám Vás na středověkém hradě Pernštejn, o kterém jsou první zmínky z roku 1285. Během naší prohlídky...“. Takto nás monotónním hlasem uvítala asi šestnáctiletá slečna, která nás hradem prováděla. Jelikož jsme už jednu monotónní přednášku absolvovali hned první den v prvorepublikové pevnosti Dobrošov, nikdo se nemohl nezasmát. Když jsme se konečně uklidnili, naše prohlídka mohla pokračovat dál. Při prohlídce se odehrálo také několik vtipných chvilek, ale slečna průvodkyně nebyla k našim postpubertálním výjevům shovívavá a tak nás sem tam i okřikla.
Kuče napsal: Na Pernštejně bylo zakázáno fotit i filmovat. Nechápu příliš tyto zákazy obzvláště v místech jako je toto; na hradě nejsou takřka žádné fresky, které by se mohli bleskem poškozovat. Po stěnách (a instalovaných koláčcích v hradní kuchyni) se plazila plíseň, jíž jsme naší přítomností nemohli nějakým zásadním způsobem rozmnožit. Mobiliář (tj. původní vybavení) hradu se z velké části nedochovalo nebo pochází v podobě replik z dob romantismu a špalky srovnané jako okrasa u kamen také těžko někdo poškodí přenosem na digitální médium. Teprve na závěr prohlídky jsem pochopil, proč se na filmování uvaluje embargo: kdyby kdokoliv vynesl záznam přednesu a chování naší malé milé průvodkyně ven, padaly by nejspíš na Pernštejně (i jinde) hlavy.
Hrb napsal: Víc než interiéry a jedinečnosti hradu, vás zabaví místní průvodkyně s intonací mluvicího automatu na bagety a s chutí rozestavit si naslouchající podle podezřelosti ze „sígrovství“. Ve finále vás personál pobaví tak hodně, jak ho jen provokujete a rozloučí se opět s vámi jak hlasatelka z metra.
Nacht napsal: Hrad nádherný, jen škoda, že prohlížení většiny artefaktů (kopií z 19. století ) se zájmem nebylo povoleno, stejně tak jako sezení na schodech či svobodné volby místa ke stání. Po snídani u tamního kiosku (mimochodem nejlepší wursty na celé Vysočině ) jsme vyrazili na nejdelší exkurzní procházku.
Lenovo napsal: Po absolvování výkladu jsme se šli nasvačit a v některých případech i nasnídat. Byli jsme perfektně naladěni na procházku údolím Svratky směr vodní nádrž Vír. Terén byl celkem příjemný, až na pár výjimek, kdy bylo bahno všude, kam se člověk podíval. Cestu jsme si zpříjemňovali různými hrami a tak celkem rychle utekla. Ke konci už nás ale vážně bolely nohy a nemohli jsme se dočkat teplé sprchy. V kempu nás velmi příjemně překvapila společenská místnost, kde jsme si zatopili a strávili celý večer hraním společenských her.
Když jsme se na začátku obávali dlouhých tras a toho, že je neujdu, jedna kamarádka mi řekla: „Ujít to prostě budete muset. Budete si sice celou dobu stěžovat, budete vzteklí, ale příští rok pojedete znovu.“ A měla pravdu. Vážně se nám nechtělo, ale šli jsme. A přes to všechno to byl skvělý zážitek, na který se nezapomíná.
* Wurst – německy buřt nebo párek, v přeneseném slova významu párek v rohlíku
DEN BAHNA
Popa napsal: Na déšť jsme si již za těch 5 dní zvykli dostatečně. Poslední túra,v jejímž cíli nás čekalo Devět skal, však značně předčila všechna naše očekávání. Již od brzkých hodin vydatně pršelo, a to jediné, co jsme si přáli, když jsme se odebírali do spacáků ve 3 hodiny ráno(někdo i později) bylo, abychom se probudili do slunečného, ničím nerušeného posledního dne naší výpravy.
Mahrab napsal: Je poslední den naší exkurze a prší…… nečekaně. Všichni jsou utahaní a psychicky na dně, proto doufáme, že slibovaná pěší túra bude zrušena a nahrazena prohlídkou nějaké stavební kulturní památky. Jak velké je posléze naše zklamání, když nám profesoři oznámí, že několikakilometrová mokrá a blátivá procházka na Devět skal nás nemine. Nejhůře je na tom Dája, která se chystá během brodění se v hektolitrech vody a v tunách bahna oslavit své 18. narozeniny.
Krvok napsal: Hned jak jsme se spěchem naházeli tašky a bágly do autobusu a ze zablácené příjezdové cesty naskočili do autobusu, který nepříjemně zapáchal navlhlým oblečením z dřívějších dnů, uvelebili jsme se na celkem pohodlné sedačce a pomalu na nás přicházelo vyčerpání z probdělé noci a nespočetně prošlých kilometrů předchozího dne. Propadávali jsme se do spánku zrovna když na nás promluvil hlas profesora, který nám oznamoval, že ani dnes si naše nohy neodpočinou. Náš cíl bylo Devět skal, nejvyšší vrchol Žďárských vrchů. Nevěřili jsme vlastním uším a pomalu propadávali panice...
Autobus po několika kilometrech zastavil a my museli ospale, ale přesto poslušně vyskákat z vyhřátého, zasmraděného autobusu do deště, který od časného rána nepřestal. Mnozí z nás na sobě měli poslední suché oblečení, promoklé bundy a žádnou chuť se trmácet do kopců, které nás čekaly. Přesto jsme statečně postupovali pod taktovkou profesorů a několika statečných, nepříliš unavených studentů. Prodírali se křovím, klouzali po cestě, která spíše připomínala bahnité pole a často se nám poslední záchranou silou stal vypůjčený modrý deštník, nebo ten, kdo se do kopců trmácel vedle nás.
Mahrab napsal: Vybaveni pláštěnkami a deštníky pana Kloučka tedy odhodlaně vycházíme vstříc červené turistické stezce vedoucí tak příjemným terénem, až si připadáme jako princové přecházející devatero hor a devatero řek.
Krvok napsal: Cesta nás vedla nahoru a zpátky dolů a my už po několika vyčerpávajících kilometrech byli naprosto promočení a byla nám neuvěřitelná zima. Terén byl stále stejný, samé bahno, tráva a zase bahno. Pak cesta prudce stoupala a my se snažili pokořit ty kluzké kameny, které se „valily“ přímo na nás. Z posledních sil jsme vystoupali a stanuli jsme na vrcholu. Přímo proti nám se tyčila jakási skála obalená v mlze. S radostí jsme si řekli, že téhle tahanice je konec, ale to jsme se poněkud přepočítali. Náš cíl byl ještě o několik kilometrů dál.
Kuče napsal: Neustále prší. Obloha zmizela, obraz se zúžil na průhled pláštěnkou. V botách mám kaluže. Doma jsem je nenaimpregnoval – myslel jsem, že nebude pršet. Pláštěnku jsem chtěl původně taky nechat ve skříni - při odjezdu bylo hezky.
Popa napsal: Déšť sílil, bahno přibývalo. O.K.deštníky již nestačily takové množství vody pobírat, a tak se využili lépe jako turistické „odpichovací“ hole. Nikdo nebyl schopen mluvit, sem tam někdo prohodil slova „chvály“ na skvěle vybranou cestu. V totálně promočeném oblečení jsme dorazili na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů. Za normálních okolností bychom pohledem na okolí Českomoravské vrchoviny byli zcela uchváceni, ale v této situaci nás zajímala jediná věc:autobus. Pan profesor nám sdělil, že náš vysněný dopravní prostředek stojí nedaleko, načež jsme všichni zrychlili krok a už nám bylo jedno, jestli vyšlápneme další louži nebo ne.
Krvok napsal: Snažíme se nevnímat ten neměnící se terén, promočenost a chtíč každému pořádně vynadat. Ukazatelé neustále informovali o tom, že Sedm skal je jen 0,5 kilometru daleko. Ale my chodili a chodili a když už jsme konečně došli k cíli, bylo tam pár šutrů a přes mlhu jsme nic neviděli. Smutně jsme se otočili a vydali se na cestu zpátky, která byla opět nekonečná. Naštěstí už nás žádný kopec nečekal, jen jsme sjížděli po bahnitých cestách, kolikrát i po zadku. Jaká byla úleva, když se les prostoupil a náš bílý autobus stál na nejbližším možném místě a čekal na promoklé studenty. S radostí jsme z batohů vytáhli zbytky něčeho suchého a popřípadě půjčili suché oblečení těm, kteří už žádné neměli. Převlíkli jsme se do suchého a doufali, že tohle už je konec naší exkurze. Ale už podruhé jsme se toho dne mýlili..
Mahrab napsal: Navzdory našim jíž vyčerpáním oslabeným protestům se vydáváme navštívit památku ze seznamu UNESCO, kostel sv.Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. Nahoru se všichni vyškrábeme, ale na to, abychom poslouchali výklad pana profesora, už má málokdo z nás sílu. Proto uvítáme návrat do autobusu, kde i přes možnost sledování Dannyho parťáků s okouzlujícím Georgem Clooneym většina lidí usíná, jelikož George není přes pověšené sušící se kalhoty ani pořádně vidět. Probudí nás pouze zastávka na předčasnou večeři a pak už nic nebrání našemu šťastnému návratu domů.
Popa napsal: Nedokážu říct, který z dnů byl pro nás tím nejsilnějším zážitkem, dovoluji si však tvrdit, že právě na poslední den naší exkurze bude každý dlouho vzpomínat.
Kuče napsal: Jednou jsem jel v létě do italských Dolomit. Připravil jsem se na to, že otec, stará škola, mě na horskou túru donutí obléci elastické tří-čtvrťáky, které nosili sasští horolezci za první republiky (dneska je nosí jen ti čtyrprocentní a běžkaři) a k nim připojí elegantní tlusté podkolenky s opakujícím se vzorem kosočtverců. Jaká bylo mé překvapení, když pod cílovou horou (3700mnm) vyndal navíc z batohu utajované horolezecké úvazy (jen prsní, tj. ty, které při pádu ze skály spolehlivě způsobují smrt udušením) a přinutil mě jeden z nich si nainstalovat. Zbytek dne, tedy asi pět hodin, šplhali jsem po ferratě kolmou stěnou vzhůru směrem k bouřkovému mraku nad námi. Když bouřkový mrak několikrát zahřměl, byl jsem rád, že jsem připoutaný ke kovovému lanu železnou karabinou a nespadnu tak do kilometrové propasti pode mnou. Po dvouhodinovém dešti, kdy teplota příjemně klesla na nulu a mrznoucí lano přestalo konečně prokluzovat, jsme k mé velké lítosti výstup vzdali těsně pod vrcholem (3500mnm). Přesto, že si pamatuji především déšť a krutou zimu, uvízl mi v hlavě naprosto každý uzel ocelového lana, každý převis a potůček cákající ze skal do obličeje.
I když uběhlo možná patnáct let, zážitky jsou stále přítomné. Ukazuje to na jeden zajímavý jev: lidská paměť je dynamická a v průběhu času instinktivně vytěsňuje vše nepříjemné, co by mohlo narušovat naši psychiku. Počkáte-li rok, drazí účastníci zájezdu, určitě se ve vašich vzpomínkách stane z lijáku nenápadná přeháňka a z mlhy vysvitne příjemně sálající slunce. A já se budu znovu těšit, že to nevzdáte…
Chatu se se zúčastnili: Straškrazu (Eva Straškrábová, Adéla Králová, Bára Zůnová), Vanžubi (Tereza Vanžurová, Patrick Bican), Kuče (Martin Kučera), Beruška (Katka Berušková), Mikola (Andrea Mikolášová), Pohrd (Tomáš Pokorný, Kristýna Hrdličková), Mivoma (Tereza Micková, Zuzana Vokrojová, Eva Macourková), Mapo (Tomáš Matějka, Kristýna Popelková), Rubězýk (Jakub Ruffer, Petr Bělohlávek, Joyce Zýková), Šimko (Lucie Šimonová, Marie Konrádová), Lenovo (Klára Ledvinová, David Novotný), Bonipeš (Hanka Bonifaceová, Lucie Pešková), Hrb (Jakub Hrbek), Nacht (Šimon Nachtigall), Popa (Lucie Podlahová, Ingrid Paterová), Mahrab (Daniela Matyášová, Katka Hrabětová), Krvok (Daniela Krejčová, Zuzana Vokrojová).
