EXKURZE JIŽNÍ MORAVA
Lidé někdy znají lépe Paříž s Londýnem než vlastní zem. Prahu pro ně často představují jen Metropole s kultovní Ikeou, Čechy pak končí za Příbramí a Morava svou neznámou polohou patří na Balkán. Řada turistů je pak mile překvapena faktem, že Moraváci nechodí na turecký záchod a silnice mají nahoře asfalt. Míra intelektu v těchto stereotypech kupodivu nehraje významnější roli; nezapomenu na reakci jednoho bezprostředního studenta, jenž vyjádřil potěšení nad skutečností, že „tady (rozuměj na Moravě) maj’ docela čisto a uklizeno“. Netřeba snad vysvětlovat, proč jsme za cíl naší letošní výpravy zvolili právě Moravu.
DEN PRVNÍ
Na poznávací dějepisnou exkurzi na Jižní Moravu jsme vyrazili v sobotu brzy zrána, kolem sedmé hodiny. Značně rozespalí jsme se vydali na dlouhou cestu, kterou nám zpříjemňoval náš veselý a upovídaný pan řidič. Dopoledne jsme dorazili do Telče - krásného města, na které jsme se všichni moc těšili. Z autobusu jsme vylezli odpočatí a moc jsme toužili toho nádherné město už konečně spatřit.
Procházeli jsme udržovaným parkem a zahradami a po chvíli už jsme byli v samém centru Telče. Právě zde probíhaly Horácké slavnosti, město bylo vyzdobeno tanečníky v dobových krojích a všude byly stánky s rukodělnými výrobky a dobrými pochutinami.
Nevěděli jsme, na co se dívat dříve. Scenérie náměstí působila jako výjev z nějaké pohádky. Nakonec nás upoutala kašna s barokními sochami a mariánský sloup v horní části náměstí. Stromy kolem skýtaly příjemný chládek a my se usadily kolem kašny k vyslechnutí pokynů. Po obdržení listu s úkoly jsme v informačním centru zakoupili pohledy, turistické známky a posbírali několik užitečných letáků a poté následovala zevrubná prohlídka města.
Telč se nám moc líbila, jedinou negativní věcí byl mítink jedné nejmenované strany, která svým oranžovým kýčovitým skákacím hradem pro děti kazila atmosféru přilehlých historických domů.
(Jitka Sedlačiková, Hanka Hrudková a Klára Šturcová)
Je rozumné zorganizovat ještě první den komentovanou prohlídku nějakého toho hradu nebo zámku. Lze totiž očekávat, že student je prvního dne natolik plný entusiasmu, že bude ochotný tolerovat šedesátiminutový výklad průvodce, který by ho za jiných okolnosti zaručeně zabil. V renesační Telči, byť zámek patří k tomu nejlepšímu, co lze v republice spatřit, jsem si prohlídku zámeckých interiérů odpustil. V pohádkovém zámku ve Vranově nad Dyjí jsem si ji naopak dovolil.
Tedy stručně: průvodce naší skupiny pochopitelně nezklamal – byl správně neosobní, naučený patřičných frází a typicky uspávací. Prohlídku ozvláštňoval ukazovacími gesty (mluvil-li o portrétu nalevo, ukázal vlevo, hovořil-li o stropní malbě, ukázal vzhůru) a chvílemi připomínal letušky, které před odletem synchronizovaně předtančují, kde lze nalézt plovací vestu a jak se otevírá pytlík na zvracení. Nechyběla samozřejmě soutěž o rozpoznání falešných a pravých kachlových kamen nebo oblíbený vtip současných průvodců o mincích vhozených do kašny, pro něž jsou průvodci při patřičném obnosu ochotni se koupat. Postrádal jsem snad jen klasické mýty o portrétu, jehož oči za Vámi šilhají i za roh a benátském zrcadle, v němž i ta nejhnusnější učitelka zkrásní. Na závěr prohlídky mě mladý průvodce ještě stačil dokonale znemožnit, když jsem položil netaktní otázku ohledně doby, kdy proběhla elektrifikace zámku. Dozvěděl jsem se, že za rodu Althannů to opravdu, ale opravdu nebylo, neboť v 18.století ještě elektřina neexistovala. Tak to jsem opravdu, ale opravdu nevěděl... (mart.kuc)
DEN DRUHÝ
Na druhý den naší exkurze byla naplánována procházka národním parkem Podyjí, přechod státních hranic do Rakouska ke hradu Hardegg a pak cesta zpět k autobusu a odjezd do Znojma, kde jsme měli navštívit znojemské podzemí.
Den začal ne zrovna příjemným brzkým probuzením okolo 7 hodiny ranní, jelikož v půl deváté jsme již měli odjíždět. Nikdo z toho nebyl nadšen, ale dalo se to přežít, i když někteří z nás šli spát v pozdních hodinách. Před odjezdem jsme si ještě nakoupili v krámku a mohli vyrazit. Cesta netrvala příliš dlouho a za chvíli jsme již byli vyháněni z autobusu, v němž někteří ještě dospávali. Čekala na nás cesta po asfaltce dlouhá okolo 5 km. Prozatím to šlo, ale to jsme netušili, co nás čeká cestou zpět. Ještě než jsme došli k hradu, což byl náš cíl, odbočili jsme na vyhlídku na tento hrad. Pohled to byl úžasný. Počasí nám přálo.
Po chvíli dívaní jsme se vydali zpět na cestu k hradu. Než jsme mohli dojít k hradu, museli jsme přejít státní hranice, protože hrad je už v Rakousku. Když jsme dorazili k hradu, bylo nám řečeno pofiderní češtinou, zda nechceme na prohlídku, což jsme odmítli. Pokračovali jsme dál a jelikož byl hrad v údolí, museli jsme opět do pořádného krpálu. Když už jsme se konečně vyhrabali na vrchol, zjistili jsme, že jsme pouze na další vyhlídce na hrad a že budeme muset stejně znovu zpět do údolí k hradu a poté přes další kopec konečně k busu.
Ještě když jsme byli na vyhlídce, dostali jsme úkol chytit každý nějakého bezobratlého živočicha a popsat ho. Někteří měli skvělý nápad, že by mohli chytit sršně, kterého potkali, ale naštěstí jim to pan profesor rozmluvil. Po splnění úkolu a bez újmy na zdraví jsme se vydali zpět do údolí k hradu a pak krpálem k autobusu. Ale abychom to neměli tak lehký, nešli jsme po té krásné asfaltce, ale stezkou, která vedla chvílemi i po skalách. Nakonec všichni byli rádi, když se v dáli objevila vesnice, ve které stál náš autobus. Potom, co všichni dorazili, vydali jsme se směr Znojmo.
(Martin Dvořák a přátelé)
Když jsme se ráno v 7 hodiny probudily, nevypadalo to moc růžově. No ono vstávat takhle brzo neni nic příjemnýho. Teda aspoň pro mě s Hankou určitě ne. Trošku sme se vyspaly eště v autobuse, ale moc ne. No a pak sme šli ty štreky. Pořád jen nahoru a dolu a zase nahoru a dolu. Jeden hrad sem viděla asi ze tří stran. Ale určitě to stálo za to. Nejvíce se nám ale líbily katakomby ve Znojmě. Bylo to strašně zajímavý. A pani průvodkyně byla celkem vtipná. Takže to v nás zanechalo velký dojem. Myslíme, že po tomhle výletě je každej o něco chytřejší.
(Hanka Bonifaceová, Gábina Vorlová)
Před výpravou do znojemského podzemí jsem stačil vypít ještě jednu nedobrou kávu, po které se mi posléze v pohádkových sklepích znojemských měšťanů udělalo zle. Náladu však zlepšila mimořádně rázovitá průvodkyně, jež pojala výklad v duchu hesla: Neuspat - Pobavit! I když její povídání nemělo s historií mnoho společného, musím uznat, že způsob, jakým Znojemské popisovala, držel v pozornosti všech nás dvacet po celých šedesát minut. Vzhledem ke stavu, v jakém se po procházce Podyjím část našich studentů nacházela, jí za to patří můj velký obdiv.
Znojemské podzemí je unikum. V celkové délce několika desítek kilometrů se proplétá pod celým městem a to v několika (až čtyřech) patrech nad sebou. Horní patra jsou od spodních oddělené betonovou příčkou: ve spodních podlažích se motají studenti berounského gymnázia, kterým průvodce zlomyslně zhasíná světlo, v horních pak dnešní Znojemáci skladují kořalku a jiné potraviny. Tu a tam cestu přehrazuje železobetonový pilíř, jenž drží nad zemí monstrum obchodního domu, který na středověkém náměstí vybudovali za totality. Historie dávná s nedávnou se tak v podzemí nedílně spojily: zbořit neestetický kolos by znamenalo drasticky zasáhnout podzemní prostory Znojma a tím narušit celkovou statiku historického města. Komunistická necitlivost tak ve Znojmě zůstane na očích na věčné časy... (mart.kuc)
Vyrazili jsme do kempu Veselka. Jenže jsme zabloudili ve vesnici a málem jsme se zasekli v úzkých uličkách. Ještě že jsme měli tak skvělého řidiče, se kterým byla i sranda. Ovšem stejně jsme nakonec museli jít kousek pěšky i s taškami, protože příjezd do kempu byl tak úzký, že autobus neměl šanci se tam dostat. Po rozdělení chatek jsme se vydali směrem k přehradní nádrži. Cesta byla po pěkném srázu a když jsme se už konečně dostali ke břehu, tak jsme zjistili, že voda nevypadá příliš vábně a navíc že tam jsou všude rybáři, takže jsme si nakonec ani nezaplavali. Raději jsme vyrazili do teplých sprch. Po odvšivení jsme měli volno a začal vlastní večerní, možná spíše noční program.
(Martin Dvořák a přátelé)
DEN TŘETÍ
Ráno třetího dne bylo krásné… co do počasí to byl určitě nejlepší část dne, protože po celý den do nás nemilosrdně pralo jihomoravské slunce.
V Mikulově jsme, mimo jiné, navštívili rozlehlý židovský hřbitov. Pro mě konkrétně to byl největší židovský hřbitov, který jsem kdy navštívil. Čítá totiž něco kolem čtyř tisíc náhrobků, které nejsou jen v zemi, nýbrž jsou z nich postaveny celé zdi. Poté jsme se ještě měli mrknout na kostel na Svatém kopečku, jenže se nám do cesty připletl nečekaný problém: pan profesor si totiž spletl pozice kempů, takže místo dvaceti kilometrů se mělo jít pětatřicet(!). Spalující žár donutil většinu pánského osazenstva sundat trička a nechat si letovat záda do ruda. Krémy často jen zmírnily spálení, ale všemohoucí nebyly.
Cesta Pálavou vedla nahoru a dolů po bělostných vápencových kopcích, které se ve větším měřítku dají nalézt například v Chorvatsku. Tyto krasavce, po kterých sem tam vedou lezecké cesty, zdobí několik hradních zřícenin, mezi které se dá zařadit Sirotčí hrad nebo Dívčí hrady, na které jsme měli tu čest s naší dějepisno-biologickou družinou zavítat. Biologické cítění se sl. profesorka Žufníčková snažila evokovat úlohou podobné té předchozí, kde jsme měli sbírat všelijakou broučí havěť. Nyní šlo pouze o rostliny, které vám nikam neutíkají, když si je potřebujete nakreslit, popřípadě se nepožírají navzájem. Vedle obyčejného lučního kvítí se v našich rukách objevily takové skvosty jako je například třemdava nebo jetel.
Sestup od Dívčích hradů do Věstonic už nebyl bůhvíjak obtížný. Někoho ale lehce naštvala kapku zbytečná procházka po hrázi na přehradě Nové Mlýny. Šli jsme po ní totiž do vesnice na druhém břehu, kde na nás měl autobus počkat. Jenže on samozřejmě dorazil stejnou cestou po hrázi a vrátil se ty dva kilometry s námi zpět. Ve velkém kempu Merkur naše skupina (Petr Liška, Jakub Zlámal, Václav Nejedlý) na rozdíl od ostatních, kteří dostali chatky s čísly od 1-12, obdržela nepochopitelné číslo 84CH, které v nás vzbudilo oprávněné pochyby, jestli se chatka vůbec nachází v areálu. Překvapivě nacházela, jen stále trošku stranou od ostatních ubikací. Náročný den si vyžadoval velkou večeři, po které neměl nikdo náladu na nic kromě spaní, což také většina osazenstva neprodleně učinila.
(Matouš Cvrček a přátelé)
DEN ČTVRTÝ
…I don´t know you, but I want…
„Dájo, vypni to!“
„Ježiši, néé!“
„To už je ráno?!“
„Musim vstávat, jinak to nestihnu.“
„On počká!“
„Nepočká…“
Takhle vypadalo naše obvyklé ráno. Rychle vyčistit zuby, zabalit a honem do autobusu. Tak, a už jedeme. Kávovar cvaká, záclonka padá, sluníčko svítí, Kučera mluví, všichni spí, Lednice a další kilometry jsou před námi.
U zámku dostáváme papíry s úkoly, které se staly nedílnou součástí naší cesty a ne příliš žádanou náplní našeho volného času. A nás teď čekají dvě zřejmě nejznámější stavby Lednicko-valtického areálu - Minaret a Janův hrad. Kvůli krátkému rozchodu a bolavým nožičkám musíme s velkou lítostí obětovat návštěvu Janova hradu. No, co se dá dělat J. Vydáváme se tedy k Minaretu, ten se ale k naší smůle opravuje.
Po krátké přestávce nás čeká rozhodnutí. Vrátíme se k zámku pěšky nebo se svezeme lodí, tedy pokud vůbec nějaká pojede? Máme štěstí, u přístaviště stojí sám velký šéf všech lednický lodí, pan Martínek. Ten nám nabízí dvojnásobnou slevu a my se tak svezeme jen za 45,- a jako bonus je loď jen pro nás šest vyvolených. Kormidelnice nám odpoví na všechny otázky, přidá pár pověstí a ochotně nás vyfotí na šest foťáků. Zbytek času strávíme na zaslouženém obědě.
(D.Matyášová, K.Hrabětová, A.Linhartová, D.Melicharová, J.Nájemníková a V.Votrubová)
Že má každá epocha mantinely kýče posunuté jinam, je celkem pochopitelné. Čtvrtý den naší Jihomoravské anabáze je v duchu poznávání, jak hluboko za hranice současného vkusu se dokázala posunout šlechta 19. století. Dlužno říct, že místy mizí v daleké emigraci.
Lednicko-valtický areál je jakýmsi ztělesněním teleshoppingové reklamy pro romantika: zámky, zříceniny, minarety, antické chrámy, belvedéry, skleníky a mnohem víc, to všechno v rámci jediného komplexu, navrch s maximálním převýšením deseti metrů.
Naše výprava se soustředí kolem necelé poloviny zmíněných památek. Nejprve lednický zámek, v Česku téměř ojedinělá stavba svého druhu, pak přilehlý park a nakonec volná procházka ku Valticím. Asi nejpodivnější dojem zůstává z Dianina chrámu, stavby připomínající vítězný oblouk, který se bez varování vyloupne uprostřed lesa na prázdné mýtině.
Několik obdobných zastávek v duchu napodobované antiky a pak už cíl cesty – Valtice. Kupovat si tři kopečky zmrzliny naráz se nevyplácí, protože v tom momentě obvykle opodál zastaví autobus a rozesmátý řidič hlaholí, že s tímhle mu dovnitř nepolezete. Vědomi si toho dle dřívějších zkušeností volíme lišáckou taktiku a v pravidelných intervalech obrážíme místní cukrárnu, pokaždé s žádostí pouze o jednu porci. Po pátém kole dochází zoufalé slečně za pultem kornouty a i my už umdléváme. S podezřením na otravu pistáciovou se odvalíme na trávník, kde, plni zážitků a potravinářského barviva, čekáme na klimatizovanou ukolébavku ve směru kemp Olšovec.
(Šimon Peták a přátelé)
DEN POSLEDNÍ
Vzbudili jsme se do deštivého rána. Řada z nás byla znavena z předchozích dní, respektive nocí. Po rychlém zkulturnění, snídani a balení se všichni nalodili na náš koráb. Poté autobus vyjel směr vesnice Vilémovice, kde jsme chtěli odstartovat naši pouť po Moravském krasu.
(...) Na kase se dozvídáme, že se pro naši prohlídku punkevních jeskyní uvolnil dřívější termín. Spěcháme tedy ke vchodu do jeskyní, kde jsme již tradičně rozděleni do dvou skupin. Ještě před prohlídkou nám paní ze suvenýrů ukazuje krápníky. Pak už se vydáváme na samotnou prohlídku. Cestou se kocháme nádhernými krápníky a váháme, jestli do jeskynního jezírka máme vhodit tisícovku, abychom viděli koupajícího se průvodce v ledové vodě, už takhle nabaleného v zimní bundě.
Nejvíce nás však uchvátí okamžik, když vycházíme na dno Macochy. Dále už sestupujeme vyraženou štolou k říčce Punkvě, kde nasedáme do lodě. Na cestu máme vtipného průvodce, se kterým cesta proběhne bez problémů navzdory tomu, že nás předem varoval. Po východu si ještě dáváme malou svačinku a vyrážíme po zelené na prohlídku Macochy tentokrát shora.
Cestou do Berouna ještě pan autobusák dovrší své vrcholné dílo, když zacpaný obchvat Prahy objíždí ulicemi Pankráce; sice uvažoval, že by to vzal okolo Pankrácké věznice, nakonec však nebyl čas tam někoho vysadit... Do Berouna se dostáváme asi v půl šesté a všichni se rozcházíme do svých domovů.
(Michal Petrbok, Jakub Martin, Míla Ureš,)
ZÁVĚREM
Vyrostla jsem na Moravě, i když rodiče hovoří po francouzsky. V podoblasti Mikulovské, obci Dolní Dunajovice. A ráda. Mezi galány a dcerkami. Éj, to byly časy. Větér od Buchlova na mě vál, chlapci chodili do Hradišťa a z Hradišťa na požehnání a ve Znojmě to byl samý okurek.
Poštěstilo se mi strávit letos pár dní s partou „čecháčků“, šupocajících po Jižní Moravě. Tož, prima. Jadrný jazyk, na to já su zvyklá, lezení do kdejaké louže mě nepohoršilo a některým se v téj lebejzně i ladacos skrývá. Některé rozzářila až zastávka na odpočívadle u „mekiša“, jiní svítili u občerstvovadla s párky v rohléku, ale některé jsem přistihla spokojené i v zcela nečekaných situacích. Orosená posezení na náměstích, sebevražedná foceníčka na vyhlídkách, flambování hrnců před chatičkami, rozkošné puchýřky na hnátečkách i celé uhnívající končetiny. Jojoj, zážitky to byly vpravdě intenzivní. Báječní študentíci!
Já sama mám povahu suchou a mohlo by se zdát i lehounce nahořklou. Takže šťavnaté popisy mi nejsou vlastní. Těším se na shledání s mnohými z vás, věřím, že mnozí se do lecjakých moravských „podzemí“ brzičko vrátí a za nás všechny ušlechtilé krasavice přidávám: Dobré víno tvoří dobrou náladu, dobrá nálada přináší dobré myšlenky, dobré myšlenky dávají vznik dobrým skutkům a dobré skutky dělají člověka člověkem.
(z moudrosti starých Čechů)
(Láhev 0,75 l, Rulandské bílé, 2007 (pozdní sběr), Vinařství Volařík)
