Vítejte v kapitalismu
Páteční výstava byla rozhodně neobyčejná a nikdy jsem nic podobného neviděl...
Obrovské výstřižky z novin a zvětšeniny bohatých lidí mě nutily zamyslet se nad smyslem života, když jsme - jak autor jistě zamýšlel ukázat - jako prostí lidé tak snadno manipulovatelní médii, která právě tato hrstka bohatých ovládá. Každý, kdo tuto expozici navštívil, jistě došel zamyšlení nad svojí malostí a tak i trošku bezcenností (viz. stěna z knih: jak jsme spočítali, je každý řádek jeden člověk, a upřímně řečeno: co to je? pár slov?). Vždyť každý jsme nahraditelný a kvůli jedné knížce ta stěna nespadne….
Petr Bělohlávek
Já jsem se na výlet těšil už jenom proto, že na rekonstrukci budovy, kde se galerie nachází, se jako architekt podílel můj strýc Ivan Kroupa. Možná i proto mě okamžitě zvenčí zaujal její vzhled.
David Novotný
Otevření Nového centra současného umění DOX je asi největší akcí svého druhu u nás. To, co tuto obří galerii nacházející se v prostorách bývalé fabriky činí tak výjimečnou, není jenom její rozloha (přes 6000m2) ale i fakt, že byla kompletně celá financována ze soukromých prostředků. Podmanivá neofunkcionalistická rekonstrukce jednoho z našich nejschopnějších architektů současnosti Ivana Kroupy spolkla kolem 200 miliónů, očekává se však, že suma se nakonec vyšplhá až na čtvrt miliardovou hranici. Je neskutečné zejména v dnešním světě, že se našli investoři, kteří podpořili (a budou podporovat) ryze neziskovou instituci. Proto je i lehce ironizující, že zahajovací výstava (galerie byla otevřena v říjnu) nese název Vítejte v kapitalismu./mk/
Nejpůsobivější je instalace Sediment - zhruba 600 000 knih (jak jsme posléze zjistili, ve skutečnosti se zde nachází „pouze“ 50 000, pozn.mk) navrstvených na sebe a spojujících materiální svět se světem vědění. To celé provokuje myšlenku, jak obrovské je lidstvo a jak málo znamená jednotlivec.
Jan Buchar
Prvních deset minut strávených v Centru současného umění jsem přemýšlela nad významem vystavovaných objektů. Jaký je proboha smysl vystavovaní krabic od banánů plných knížek od víceméně neznámých autorů a voskových maleb Billa Gatese? Rozhodla jsem se tedy nepátrat po významu, ale zaměřit se více na vizuální a estetickou stránku věci. Zhruba půl milionu knížek navršených na hromadě přece nemusí dávat smysl, ne? Stejně jako ostatní mé spolužáky mě nejvíce zaujala obří „knihovna“ s prostorem uvnitř vyplněným zrcadlem navozující dojem, že hloubka je nekonečná. Výsledek byl opravdu silný, nemluvě o nutkavém pocitu zvracení.
Pavlína Javůrková
Nejvíce mě zaujala instalace Sediment. Bylo to ohromné množství knih vyskládaných podél jedné stěny od země ke stropu (asi 7 metrů). Ve „zdi“ byl průchod do jen trochu osvětlené komory. Když jsem se tam poprvé podívala za zábradlí, měla jsem pocit, že koukám do vesmíru... Instalace Archiv, kde byly v jedné místnosti vyskládané knihy v krabicích od banánů, pro mě byla bohužel pouze místností s krabicemi od banánů.
Tereza Čmelíková
Dokázal jsem si uvědomit, jak malý je člověk v dnešním světě, ve kterém jsou tisíce informací, které každý, kdo má na jejich šíření nějaký vliv, podává různými způsoby.
František Kaláb
Protože nejsem nijak výtvarně nadaná a o umění se moc nezajímám, tato "umělecká díla" mě nijak zvlášť nenadchla a z vlastní iniciativy bych asi takovou výstavu nenavštívila. Přesto netvrdím, že to byla ztráta času. Určitě ve mně instalace zanechaly nějaké stopy a donutily mě přemýšlet o tom, co přimělo autora k této tvorbě. Pouze význam "archivu" mi absolutně uniká a nenapadá mě žádný jeho smysl. To mě opravdu zmátlo a utvrdilo v mém názoru, že umění raději přenechám jiným.
Joyce Zýková
Mnoho náhodných návštěvníků galerií si často stěžuje, že dnešnímu umění nerozumí. Že je neuchopitelné, nekonkrétní a nesrozumitelné. Musím jim dát částečně za pravdu.
Každá doba otiskla do svého uměleckého proudu své konkrétní rysy. Umělci přejímali typická dobová média proto, aby právě současníci jejich sdělení porozuměli (v pravěku jíl a kámen, ve středověku tempera, ještě později olej, ve 20.století odpadky, vlastní tělo, krev, xerox, počítač, internet apod.). Podobně i znaky v dílech zastoupené měly své symbolické odkazy ve skutečném světě lidí: středověk přinesl motivy křížů, svatozáří a trnových korun, v renesanci se objevily ikony odkazující k antickým bohům (Zrození Venuše v mušli, procesí opilců a nevěstek Dionýsových) a romantismus našel své ideály v historii (uškrcená Ludmila s oprátkou na krku, Hus na hranici). Kdybychom neznali významy všech zmiňovaných symbolů, obrazy by pro nás zůstaly trvale zašifrované. Viděli bychom jen spící ženu se šálou kolem krku nebo chlapa u táboráku.
I současná doba má své ikony a symboly. Taktéž současné umění tyto symboly bezezbytku využívá. Protože však neexistuje žádný výkladový slovník současné symboliky, musíme si ho vytvářet sami. Intuitivně a často neúspěšně. Dnešní vizuální umění by nám v tom snad mohlo pomoci. /mk/
Hned první část nám dokázala, že to nebudou nudné obrazy a už vůbec ne sochy, ale že se jedná o umění , které má nápad a jehož skrytou funkcí je kritizovat prohnilou společnost a její snadnou ovlivnitelnost a závislost. Před zdí z knih bylo seřazeno několik voskových portrétů známých osobností, těch, co nám „rozhodují“ o životě a kdykoliv se jim zachce, mohou zmást společnost, poněvadž jim „patří“. Naproti tomu stojí zeď poskládána sice z menších částí, ale zato je celkově větší a znázorňuje malost pouhého občana v celém systému a jeho bezvýznamnost a neinformovanost.
Josef Císař
Prostory byly velmi velké a novodobý styl umění nás zaujal. Zejména pak obrovská zeď z knih nutící k zamyšlení, co vlastně znamenáme. My. Jeden člověk-jedna řádka. Bez ostatních řádek nesmysl. Desetitisíce vonících spisů se klenuly kolem dvacet metrů dlouhé a osm metrů vysoké stěn, jež vypadala jako malá vlna na oceánu. A uprostřed té vlny vchod a hlubina ze zrcadel odrážejících pár knih a budících atmosféru nekonečnosti. V tomtéž sálu byli giganti současnosti. Lépe řečeno lidé, co mění svět.
Tereza Krsová
Celá výstava nám měla ukázat, jak nás dokáží ovlivňovat jenom články z novin a že nad námi všemi je těch pár mocných a my všichni jsme jen ta zeď z knih, kterou lze tak snadno zbořit. Rozhodně se mi výstava líbila, ale když jsem odcházela, měla jsem, jako i pár mých spolužáků pocit, že jsem vlastně závislá na tolika lidech, že nebýt jich, tak si nedokážu život představit.
Tereza Vanžurová
Zeď knih, tak řečený Sediment, je největším trhákem celého Centra. Matej Krén (SR), který během posledních let těchto „objektů z knih“ vytvořil bezpočet, dokázal diváky přivábit, chytit a nepustit. Je jedno, zda-li se jednalo o zmatené Japonce, kvintu nebo mě samotného, protože všichni bez rozdílu zvrátili hlavy nazad a zůstaly před tou horou papíru v tichém úžasu stát. A jsem si zcela jist, že všichni nad ní – ať už vědomě či mimoděk - přemýšleli. Pokud má být záměrem umění právě toto, pak DOX Centrum nasadilo laťku ostatním galeriím proklatě vysoko. /mk/
