Vzpomínka na Schio
Poprosila jsem po příjezdu studenty, aby mi napsali pár slov, vzpomínek a poznámek k jarní akční cestě do Itálie. Dovolila jsem i sžíravé poznámky, jemnou kritiku a napjatě očekávala, co se dovím. A tady je výsledek. Čtěte a žasněte.
Abych se přiznal, příjezd do Itálie si jen velice těžko vybavím. Přičítám tento fakt stupňované únavě a otupělosti z předlouhé jízdy autobusem, díky které jsem si po přejezdu hranic Itálie pomyslel jen cosi o zelenějších stromech a vysokých horách. Paměť zostří až při příjezdu do Schia, kde nás naši italští přátelé vítali s nadšeným jásotem, jenž se nedal přes značnou únavu přijmout jinak než s vděkem. Následující den, a vlastně všechny dny poté, mě Itálie opravdu překvapila. V záři slunečního svitu se nic nezdálo příjemnější, ono už vše ze samé podstaty bylo tak příjemné, tak... pozitivní, ať už šlo o menší města, vísky, nebo třeba Benátky. Příroda jako by tu byla vymalována z širé palety barev, architektura se jevila vždy impozantní, byť se jednalo třeba i o ruiny, vcelku přátelští lidé, to vše utváří atmosféru, v níž se jinak než s letmým úsměvem na rtech dá pobývat těžko. A v tomhle strávit jen několik dní, to je snad jediné, co mě zde během pobytu hryzalo jen okrajově, ale pak naplno dalo vytanout lehkému smutku při odjezdu, který byl vůbec pro všechny velice dojemná, emotivní záležitost.
Vláďa Kabát, kvarta
