Co přežije výstřelky moderní syntetiky?
V pondělí se Septima účastnila spolu s pravidelnými návštěvníky koncertů vážné hudby koncertu Filharmonie mladých Praha v hale pražského Rudolfina. Na programu byl Druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, kde vystoupil na violoncello náš spolužák Honza "Walker" Zlámal. Za těch pár lidí, co do Rudolfina dorazilo, mohu říci, že se nám koncert líbil a určitě bychom rádi jeli zase. Bára Jonášová A co o celém projektu napsal samotný Honza „Walker“ Zlámal?
Bylo to tenkrát před více jak sto lety, když Rachmaninov zahrál na klavír stařičkému Lvu Nikolajeviči Tolstému, který pravil: ,,Sergeji, řekněte mi, kdo vlastně potřebuje vaši hudbu?’’ To měl tehdy velmi mladý, překvapený Sergej Rachmaninov za sebou krátkou, i když velmi úspěšnou dráhu skladatele a klavíristy. Klavíristy, který překonal překonal veškerá technická tabu své doby a už v tak útlém věku tvořil hudbu značně nadčasovou a inovativní - to ovšem až do takové míry, že provedení první symfonie v roce 1897 ve všech kritických ohlasech propadlo a frustrovaný Sergej upadá do nejhlubších depresí. Potrvá tři roky než se mladý genius postaví na nohy za pomoci moskevského psychiatra a odborníka na hypnózu Nikolaje Dahla (a jeho dcery ). A tak, plný naděje a touhy po nepoznaném, skládá 2. Klavírní koncert...
Abych vás nostalgickou historií nepřesytil, rozhodl jsem se předčasně utnout Rachmaninovu životní pouť právě jeho nejvýznačnějším dílem, 2. Klavírním koncertem c moll. Je totiž označováno jako jedno z přelomových a to rozhodně nejen pro rok jeho uvedení, ale také především proto, že tento skvost měla možnost v pátek a pondělí 24. a 27. dubna slyšet nejen gymplácká elita z celé republiky v Dvořákově síni Rudolfina v Praze. A naše septima byla nejen v publiku poctivě tleskající, ale měla i svého špeha přímo na jevišti mezi hráči doprovázejícího orchestru – Filharmonie Mladých Praha. Tento orchestr, který teprve nedávno samovolně získal onen honosný titul Filharmonie, měl tu čest už poněkolikáté doprovodit sólistu pod střechou Rudolfina – tentokrát mladého génia, studenta AMU Jakuba Uhlíka.
Jelikož měly mít oba koncerty charakter z části výchovný, dělilo se celé představení na 2 části. Samozřejmě první “výchovnou” a po pauze následovalo samotné provedení celého klavírního koncertu. A hned v první půlhodině začal mít koncert značně kontroverzní charakter. Úvodní část byla pro přiblížení Rachmaninovy hudby mladému publiku komentována a uváděna moderátorem ve spolupráci s dirigentem orchestru a samotným sólistou. Načež měla navazovat úzká interakce celého posluchačstva skrze otázky a v některých případech i výpady vůči třem uvaděčům. Navzdory mému očekávání se elita národa předvedla v tom nejlepším světle otázkami , jestli sólista stíhá i jiné aktivity kromě cvičení nebo co by poradil začínajícím klavíristům. Dostalo se všem strohých odpovědí, narozdíl od otázky, kolik piv měl sólista za sebou když mu dirigent zavolal do hospody, že má za 3 týdny nacvičit celé veledílo. Vřava mezi otázkami byla prokládána názornými kousky klíčových míst celého koncertu, z čehož se vyklubala krvavá pitva sehranosti orchestru se sólistou a každý posluchač měl možnost pochopit, proč Rachmaninov navzdory Tolstého odporu svou hudbu tvořil a že to pro člověka neznalého není pouze “Mozartovsky” strojený kus umění, ale hudba plynoucí jak těžký bouřkový oblak plný výbušných emocí, zahalující člověka svou hmotnou silou a zároveň osvěžujícím vánkem slasti a něhy. To vše dokázal Rachmaninov do své hudby vtisknout a klavírní concert c moll je toho důkazem.
Provedení celého díla následně probíhalo formou klasického koncertu. První věta mohla posluchači nabídnout nezvykle dramatický začátek. Splývání nádherné tematické melodie prvních houslí s velmi živým podbarvením sólového klavíru uvádělo snad i gympláky do varu od prvních okamžiků. Zatímco rozvláčná a zamyšlená druhá věta v zasnění mohla připomínat filmovou hudbu amerických bijáků. To vše jako by ta třetí a poslední věta koncertu vrátila do reality virtuózními úlety klavíru následovaného celým orchestrem v několika fugových tématech a neskutečně silné finální melodie.
Takhle ve zkratce vypadalo předsavení posledního koncertu v rámci projektu České Filharmonie, cyklu Čtyři kroky do nového světa a snad jsem vás úplně neodradil ba naopak přivábil spoustu nových oduševnělých jedinců I těch druhých k účasti na počinech klasického stylu. Ta hudba stale žije, neztrácí své poslání a přežije všechny výstřelky moderní syntetiky ;)
Honza Zlámal