Studenti čtou a píší noviny - 2015
Učíme studenty pracovat s novinami jako se zdrojem informací. Projekt „Studenti čtou a píší noviny” probíhá již devátým rokem a každoročně se do něj zapojuje přes 400 škol a více než 25 tisíc studentů. To je celé malé město mladých, kteří se rozhodli věnovat psaní a zapojili se tak do vytváření obsahu Mladé fronty DNES. Naše škola se tradičně do projektu zapojuje, v letošním roce byly úspěšné Bára Kilingerová z oktávy a Julie Šimůnková z 2.A. jejich texty byly otištěny a obě byly odměněny knihou. Oba texty si zde můžete přečíst.
Hlavní cíl projektu je naučit studenty pracovat s novinami jako se zdrojem informací a prostorem pro konfrontaci vlastních názorů.
Realizace projektu probíhá 2x během roku, vždy po dobu 6 týdnů, kdy je Mladá fronta DNES každé ráno doručena všem studentům třídy, která se do projektu zapojila, aby s ní aktivně pracovali.
Historie projektu sahá do roku 2007, kdy se zapojilo prvních 100 škol. V roce 2014 se toto číslo znásobilo na celkových 435 škol a 25 050 studentů.
V jarní vlně 2015 je do projektu po celé republice zapojeno 346 škol.
Projekt má dvě roviny:
Noviny jako školní pomůcka - 20 výtisků Mladé fronty DNES je denně dodáno třídě, která se do projektu přihlásí. Noviny mohou být využívány v hodinách českého jazyka, literatury, dějepisu, zeměpisu, ekonomiky a dalších předmětů.
Noviny jako prostor k vyjádření - Každá škola si určí patrona projektu, který dohlíží na zpracovávání témat zadaných redakcí Mladé fronty DNES. Vybrané příspěvky, kterých bývá až 4 000 k danému tématu, jsou pak otištěny v regionálních přílohách. Ze všech těchto skutečností plyne jasný závěr – Studenti chtějí číst a psát noviny…
https://tistena.mfdnes.cz/studenti-o-projektu
Strach z nevyzpytatelné kultury
Bára Kilingerová, (oktáva)
Tehdy mi bylo 5 let. Navštěvovala jsem mateřskou školu, četla jsem krásné pohádky a připravovala se na svá budoucí školní léta. V tomto věku si děti většinou moc detailů nezapamatují. Zůstává v nás pouze pár vybraných okamžiků, které se nás nějak emocionálně dotkli. Jako když vyrazíte s rodiči do Disneylandu nebo si pohladíte zebru v ZOO. Pamatujete si to celý život.
Psal se rok 2001, a já byla se svým tátou v obývacím pokoji, když si zapnul televizi. Chtěl se dívat na fotbal, ale které týmy měly hrát, to už nevím. Hned po zapnutí obrazovky jsme však zjistili (vlastně jenom on, v té době jsem z toho neměla rozum), že je něco v nepořádku. Na všech kanálech byly záběry dvou obrovských hořících budov kdesi v Americe. Nechápala jsem, co se stalo. Pro mě to byl nepřehledný film plný houkajících sirén, chaosu, křičících lidí a ohně. V té nepřehledné mase lidí, pobíhali hasiči, policisté a lékaři. Proč ta letadla narazila do těch velikých budov?
Toho dne v New Yorku zemřelo okolo 3000 lidí. Teroristé podnikli útok na Dvojčata, kdy do nich narazila dvě ukradená letadla s teroristy na palubě. S teroristy vyznávajícími islám, kteří se svým náboženstvím zaštítili. Když mi někdo řekne slovo teroristé, vzpomenu si na 11. září 2001. Když mi někdo řekne slovo islám, představím si teroristy. A když se mě někdo zeptá, co si myslím o rozšiřujícím se islámu v Evropě?
Možná je můj pohled na islám zkreslený, dětinský a koukám pouze na ty špatné stránky. Nepátrám po příčinách. Pro mě jsou muslimové nevyzpytatelní a zákeřní lidé, kteří svým jednáním ohrožují celý svět. I když vím, že terorista není synonymum pro muslima, můj pohled na islámský svět to nezmění. Mají svojí kulturu, své zvyky a právo věřit v to, co oni sami chtějí. S islámem se ale táhne dlouhý seznam vražedných útoků a násilí, ještě delší seznam mrtvých lidí a všeobecně známé (pro nás Evropany nepochopitelné) zacházení se ženami a porušování některých lidských práv.
Nicméně se muslimové šíří po celé Evropě. A mě naplňuje jediný pocit – strach. Podmíněný reflex, který se u mě od roku 2001 zafixoval tak hluboko, že mě někdo těžko přesvědčí o opaku. No, ale můžete to zkusit.
Česko načerno aneb náš národ nic nerozhází
Julie Šimůnková
Snažíte-li se zamyslet nad věcmi v kterých my Češi excelujeme, prvoplánově vás napadne naše pivo, krásné ženy či české sklo. Ty otrlejší pak pornografie (úzce související s krásou našich žen), věčná nespokojenost průměrného ,,Čecháčka” a některé snad dokonce i závistivost.
Nedívejme se ovšem na vše tak černě (zas tak moc Afroameričanů u nás nežije). Dle mého názoru jsou Češi národem recesním, kdy se za povrchní laxností vůči danému tématu skrývá notná dávka satiry a ironie. V dnešní Evropě rapidně vzkvétá nenávist vůči muslimům. V okolních státech se lidé vyhraňují buď pod názory Pegidy nebo Antipegidy. Jen u nás je to na první pohled každému tzv. ,,šumák”. Samozřejmě se i zde naleznou odpůrci islámu, nicméně proti nim netáhnou zuřiví lidé hořekující, jací jsou zmínění odpůrci rasisté, nýbrž si obyčejný český Pepa vytáhne transparent ‘Mám rád svůj kebap,’ a jde do ulic. Myslím si, že právě takovýto odlehčený přístup je esenciální pro rozvoj demokratické společnosti. Zdá-li se vám to milí čtenáři přehnané, podívejte se na státy pod vedením tyranie či totality, jež se vyznačují absolutní absencí humoru. Zatímco my se při zhlédnutí videa, jak Kim-Čong Un vyšplhal na nejvyšší severokorejský vrchol pouze v kabátu a polobotkách, můžeme ”počůrat “smíchy, pro obyvatele Severní Koreje by i menší pousmání mohlo znamenat smrt. Za nejdůležitější považuji dělat si legraci z věcí, které nejsou k smíchu. Víte například, proč se Hitler zastřelil? – Protože mu přišel účet za plyn.
Jsem skutečně hrdá, že mohu být součástí národa, který má nad každodenním děním podobný nadhled. Zatímco ve všech ostatních zemích berou korupci smrtelně vážně, my jsme si jmenovali pana doktora Ratha vinařem roku 2012. Právě tuto naši stránku považuji za jeden z největších kladů českého lidu a důvod, proč patříme k nejliberálnějším státům na světě.
Už Charlie Chaplin řekl, ,,Smích je znakem vzdoru.’’ A tak, milí spoluobčané, pokud se vám cokoliv nelíbí, například vás štve lokální politické dění či nesouhlasíte s radikalistickými myšlenkami, vzdorujte. Vzdorujte s úsměvem na tváři. Přispíváte tak nejen k lepší náladě ve vašem okolí, ale i k rozvoji demokracie.