Příběh druhý – stavitelský aneb „Jak gymnázium k budově přišlo“
V souvislosti s oslavami stého výročí založení našeho gymnázia uveřejňujeme druhý a poslední článek popisující první roky gymnázia. Autorem článku je náš absolvent Mgr. Jiří Topinka.
„Slavné kuratorium! K cestě deputace do Vídně dovoluje si podepsané ředitelství předložiti tento plán: Návštěvy jest třeba vykonati a ovšem pomocí poslanců přijetí předem si zajistiti u těchto vlivných osobností…“. Následuje seznam několika desítek významných poslanců a vysokých úředníků v čele s rakouským ministerským předsedou hrabětem Stürghem, který již roku 1910 slíbil Berounským, že jejich gymnázium převezme stát. Wagnerův plán se záhy uskutečnil. Delegace kuratoria gymnázia odjela 14. května 1913 do hlavního města mocnářství, aby zdejší daňové poplatníky zbavila povinnosti placení zhruba 32 000,– rakouských korun, nutných každoročně na vydržování školy. A co horšího – spolu s rozvojem školy a zvyšujícím se počtem studentů tato povinnost každoročně stoupala takřka geometrickou řadou. Sliby vídeňských úředníků se však rozplynuly jako pára nad hrncem. Monarchie měla jiné starosti. Těch memorand, co c. k. pošta doručila do Vídně! Nepomohlo ani přejmenování gymnázia naJubilejní městské reálné gymnázium císaře a krále Františka Josefa I. v roce 1912 jako projev loajality k panovníkovým osmdesátinám (ještěže císař tak dlouho vydržel). Snad by se vídeňské úřady mohly obměkčit… Všechno zbytečně. Veškeré naděje pak ukončily sarajevské výstřely a vyhlášení války v červenci 1914.
Jednou z hlavních podmínek převzetí školy byla totiž vlastní budova. A tu v Berouně dosud neměli. 303 studenti gymnázia se již čtvrtým rokem doslova a do písmene tísnili v budově obecných škol. Ani s vybavením na tom zprvu nebylo gymnázium nejlépe. Chyběly lavice, židle, školní pomůcky. Sám ředitel je sháněl pro něho jistě nedůstojným způsobem, jak o tom svědčí zápis v kronice: „Tu nastala řediteli křížová cesta choditi po velkomožných zástupcích velkoprůmyslu, vysvětlovati, vykládati, prositi – nezřídka i jazykem německým, neboť vlivní lidé v českém městě neovládali dobře jazyka českého. Tak ponižujících chvil málokterý školský člověk zažil pro blaho své školy“.
Ředitel Wagner začal o nové budově uvažovat již od prvního roku svého působení v Berouně. Nechal si předložit plány ostatních již existujících gymnaziálních budov. Snažil se z nich poučit a vyvarovat se dosavadních chyb architektů. A pak – musel přesvědčit kuratorium o nezbytnosti stavby. To se mu kupodivu podařilo.
Po nástupu nového okresního starosty Viléma Zajíčka z Litně se věci daly konečně do pohybu. V lednu 1912 proběhla kolaudační komise v místech tehdejší Hrnčířské ulice. Zde stojící dva domky byly vykoupeny a později srovnány se zemí. Následujícího roku, v srpnu schválilo město a okresní zastupitelstvo na svou dobu neuvěřitelnou částku 600 000 rakouských korun na stavbu! Plány pro kuratorium vypracoval v létě 1913 architekt Josef Valečka, c. k. inženýr při pražském místodržitelství a mj. autor nové počapelské školy.
Valečka se s úkolem vypořádal směle. Navrhl gymnázium jako rozlehlou tříetážní budovu přibližně ve tvaru písmene T o rozměrech 50 m × 68 m. Kratší strana, obrácená do Hrnčířské ulice, tvořila majestátní průčelí, jehož monumentalitu podtrhovala z každé strany jedna samostatně stojící vila (ředitele a školníků). Ředitelskou vilu propojil můstkem neseným dórskými sloupy s hlavní budovou. Vpravo od delší strany školní budovy umístil rozlehlou užitkovou a okrasnou zahradu, za budovu pak hřiště a ředitelskou zahradu. Vstupní blok pak zakončovala okrasná věžička s hodinami. Podobnou věžičku nesl i zadní blok budovy. Do druhého patra zadního bloku umístil aulu, využívanou též jako školní kapli. O patro níže se nacházela kreslírna, ještě níže tělocvična.
Celkem 119 firem a řemeslníků mělo zajistit realizaci jeho plánů, přičemž hlavní úkol – postavení hrubé stavby – na sebe vzala stavební firma Františka Schlaffera z Prahy.
Dělníci poprvé kopli do země za hospodářskou záložnou 15. září 1913. Stavba, jak už to bývá, neprobíhala bez problémů. Někteří členové kuratoria obvinili dodávající firmy z ošizených zakázek a přehnaných cen, a tak od té doby se na staveništi pletly všelijaké stavební komise, kontrolující správné provedení prací. Přesně o rok později stála celá hrubá stavba a 1. února 1915 ji schválila kolaudační komise. Beroun tak získal novou, nepřehlédnutelnou urbanistickou dominantu, kterou mu ostatní města mohla závidět.
Dne 8. prosince 1915, krátce po deváté hodině, zahájil berounský děkan slavnostní svěcení ještě ne zcela vybavené budovy. Vyučovat se tu začalo však dávno předtím, již od října 1914, protože z obecných škol se stal válečný lazaret a všechny školy se do tří dnů musely rychle vystěhovat. Na druhou stranu tak gymnázium alespoň mohlo měšťankám a obecným školám oplatit jejich dřívější pohostinnost a nabídnout jim střechu nad hlavou.
V tragické době, kdy statisíce lidí bojovaly na frontách, včetně několika profesorů gymnázia a mnoha chlapců ze septim, se Wagnerovi a kuratoriu podařil výstavbou důstojného sídla školy vskutku husarský kousek. Radost nad ním však kalilo pomyšlení na ztrátu dvou členů profesorského sboru, kteří nedávno zahynuli na východní frontě.
Na zestátnění gymnázia nebylo ve válečné vřavě ani pomyšlení. Teprve 28. říjen 1918 a vznik Československé republiky přinesl novou naději. A skutečně – usnesením Národního shromáždění školu od 1. září 1919 převzal stát. Bylo načase. Vždyť roční udržovací náklad se vyšplhal na téměř 150 000 korun a takové břemeno už by samosprávný okres již dlouho nevydržel. Škoda, že se Wagner tohoto okamžiku nedožil. Podlehl vleklé chorobě o šest měsíců dříve.