Nevšední zážitky ve vlaku bez oken
(O. Chocová) Je středa 30. května a sekunda po 3. vyučovací hodině odchází svižným krokem směr berounské nádraží. Vlastně nevíme, co nás přesně čeká. Máme informaci, že se jedná o akci prevence proti drogové závislosti. Proč ale přednáška nebo prezentace ve vlaku?
Za chvíli ale máme jasno. Lektoři, pracovníci Středočeského krajského úřadu, fotograf nás vítají a my vstupujeme do vlaku bez oken. Stěny vypadají jako vnitřek těla – cévy, svaly, orgány. Usedáme na osvětlené sedačky a z postranních televizorů na nás mluví jeden z tisíců anonymních, kteří podlehli drogám. Na velkém plátně se poté odvíjí příběh, který se tak často stává a je modelovým příkladem lidských selhání. Jsme svobodní a máme právo volby, buď do pekel, nebo tady na zemi s těmi ostatními. Scény filmu pokračují a lektor se ptá, jak bychom se v dané situaci zachovali nebo co asi udělá postava filmu.
Část děje končí a my procházíme do vagónu vlaku, který je upraven skoro jako barrandovské ateliéry – bar, zničené auto havárií, policejní vyšetřovna, cela, psychoterapeutické oddělení. Jak uvedli v úvodu organizátoři celé akce, zapojíme všechny smysly, tedy i čichové. Místnost upravená jako noclehárna plná špíny, lahví, hadrů, ale i zvratků, stříkaček v nás vyvolávala pocity hnusu a nelibosti.
Příběh z filmu skončil. Jen některý z toxikomanů se dá na cestu návratu do společnosti, ti slabí končí ve vězení, předávkováním, sebevraždou.
Po necelých dvou hodinách odcházíme do školy. Z mého pohledu je sekunda nebývale klidná. Potkáváme tercii, která nás ve vlaku vystřídá. Zítra si určitě vymění své zážitky. Já věřím, že to, co jsme zhlédli, bude zážitek jen filmový.