Studenti čtou a píší noviny
To je projekt pro studenty středních škol. Cílem projektu je naučit studenty pracovat s denním tiskem, ukázat ve vybraných hodinách, jak využívat informace zde obsažené. A především poskytnout studentům prostor pro vyjádření jejich názorů na stránkách největšího českého deníku. Naše škola se zúčastňuje jako v minulých letech. Na školních webových stánkách si můžete přečíst zveřejněné příspěvky Pavly Roztočilové a Terezy Salavcové z 3.A, Terezy Pelikánové a Ludmily Beščecové ze sexty a Joyce Zýkové ze septimy.
Projekt má dvě roviny:
1. Využití novin ve výuce
Všechny střední školy v celé ČR měly možnost přihlásit se do projektu. Zapojeno je 655 tříd na 331 středních školách, tj. 19.650 studentů.
Při přihlášení si každá škola sama určila, jak noviny ve výuce použije a ve kterých konkrétních předmětech.
Studenti budou s novinami pracovat od od 28.3. do 6.5. 2011.
2. Příspěvky studentů v MF DNES
Zúčastnit se mohou VŠICHNI STUDENTI, nejen ti ze tříd zapojených do projektu! Redakce zadá postupně 3 témata.
Studenti budou své příspěvky předávat do MF DNES. Veškeré příspěvky zaslané v elektronické podobě budou umístěny v archívu příspěvků.
Nejlepší práce budou zveřejňovány v MF DNES na straně věnované tomuto projektu a na internetovém serveru iDnes. Všechny ostatní v archivu studentských prací na http://zpravy.idnes.cz/studenti.asp.
Do důchodu pravou nohou a s plnými kapsami
Moje generace má do důchodu ještě pěkných pár let. Pokud se ho ovšem dožije. Věková hranice určující důchodce se posouvá stále výš a výš a kdo ví, jestli se moji vrstevníci včetně mě takového věku dožijí. Vezmu-li v úvahu i dnešní životní styl… Ale zanechme pesimismu.
Spořit si je podle mého více než důležité. Nejen proto, abychom "ušetřili" mzdy mladších generací, ale snad i z toho důvodu abychom měli "něco navíc" z vlastních zdrojů. V žádném případě ale nesouhlasím s tím, aby se spoření na penzi stalo povinným. Přece jenom se můžete snadno ocitnout v situaci, kdy vám dvě tři stovky nebudou moci jen tak vylétnout z kapsy. Ale co potom? Mají vaši penzi financovat lidé, kteří si na tu svou již dlouho sami šetří? Každá mince má dvě strany…
Jsem z rodiny, kde si každý poctivě spoří. Oba moji rodiče mají penzijní spoření založené již od svých 25 let. A i já mám díky nim naspořeno na studia. Jsem tak vychovaná. Odmalička jsem milovala kasičky, kam jsem po drobných házela peníze a šetřila si na své sny a přání. Myslím, že mě to nemine ani se spořením na důchod. Už jen pro ten pocit, že máte nějaký "záložní zdroj", je důležité si naspořit. Politika a zákony se v posledních letech mění jako aprílové počasí, takže si nemůžeme být jisti, jestli nás v 50 letech někdo nepřekvapí s tak nízkou penzí, že nebude stačit pomalu ani na víkend. A to by se pak veškeré úspory doháněly těžko.
Ve stáří bychom se měli ohlednout za tím, co jsme dokázali a poplácat se důstojně po rameni. Měli bychom si užívat a dohnat to, co jsme nestihli; číst, cestovat, poznávat, odpočívat… Jenomže to bude jednoho dne nemožné. Důchody se nepohybují v nijak závratných částkách a pochybuji o tom, že někdy budou. Proto se o sebe musíme postarat sami. Musíme se zabezpečit tak, abychom se jednou po tom rameni mohli opravdu poplácat.
Pavla Roztočilová, 3.A
Děsí mě budoucnost
Tik, tak, tik, tak... Pomalu utíkají vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky... Ten čas tak letí! Táhne mi teprve (nebo už?) na dvacet, mám pocit, že jsem za svou existenci na světě zatím nic pořádného nedokázala. Přestože ještě nemám dokončenou střední školu, už teď začínám přemýšlet nad budoucností. To je přeci normální, vždyť každý sníme o tom, co nás v příštích letech čeká. Avšak mě netrápí brzká budoucnost, já se děsím stáří!
Upřímně, politika šla dlouhý čas naprosto mimo mě, ale až loňský rok jsem se začala zajímat o to, co se v našem státě děje a co bude se mnou. Důchodové reformy, to je to, co v poslední době všude čteme, co se stále kolem dokola řeší. Ale kde jsou výsledky?
Vím, že v politice se stále neorientuji. Přiznávám, že skutečně velký přehled nemám, ale kdo se v tom má vyznat, když každou neděli v televizi sleduji, jak se naši politici jen dohadují. Rozhodně mě to nebaví sledovat. Přesto si občas něco přečtu a zprávy si poslechnu. A právě to mě přivedlo na myšlenku, zda bych už teď, ve svých osmnácti letech, si neměla začít šetřit.
Jednou bych třeba chtěla děti a nejen jedno. Ale pokud je pravda, že za pár desítek let bude jeden člověk v důchodovém věku spadat k jednomu pracujícímu, to už potom zvažuji, jestli má cenu ty děti mít? Kolik bych potom měla vydělávat peněz, abych se dokázala postarat o svou rodinu, sebe a k tomu uživit jednoho důchodce? Myslím si, že to není v lidských silách. Snad jen vláda by na to měla. Již teď kolem sebe pozoruji, jak mnoho párů přemýšlí, zda si pořídit miminko. Není to škoda? Přijde mi to smutné. Zdražené plínky, oblečky, hračky a všechno další, co maminky k výchově potřebují. Z ekonomických důvodů si dítě nemůžou dovolit.Mrzí mě, že ze strachu z finanční tísně v budoucnosti, se vzdám představy velké rodiny.
A co potom věk, ve kterém bychom měli do důchodu vstoupit? Pokud potomky budu mít, ráda bych měla i vnoučata. Ale produktivní věk strávím vyděláváním peněz a do důchodového věku vstoupím s vysokým číslem na narozeninovém dortu. Budu stále mít dost sil na to, abych si svou rodinu užila a po dlouhém životě si odpočinula?
Ačkoliv na spoustu otázek neznám odpověď, tak už teď vím, že se netěším na stáří. Právě bych měla přemýšlet nad tím, jakou vysokou školu si vyberu, kam všude bych se chtěla podívat, které země navštívit, a místo toho se zabývám myšlenkou, která se týká mého důchodu.
Tereza Salavcová, 3.A
Na “gymplu“ jsme zlenivěli
Bylo mi 10 let a byla jsem pilná studentka. Pokud se tomu v takovém věku vůbec dá říkat. V žákovské knížce samé jedničky, všechny úkoly včas splněny (alespoň tedy většinou) a Klokánci i podobné soutěže řádně vyhrány. To vše ovšem na vesnických poměrech. Byla to známka nadprůměrnosti nebo ne? Zkoušky na osmileté gymnázium byly pro rodiče jasnou volbou. Srovnat mé schopnosti s elitou z celého kraje. I zde se však jeví otázka. Jsou děti, jejichž rodiče je v páté třídě hlásí na výběrové školy, skutečně ty nejschopnější?
K mému udivení jsem uspěla a nová etapa života mohla začít. Ztráta kamarádů v místě bydliště a složité začleňování se do úplně nového kolektivu bylo doprovázeno nutnou změnou v myšlení ještě docela malého dítěte. Najednou jsem byla nejmladší na škole plné skoro již dospělých lidí. Samozřejmě dospělých jen z mého tehdejšího pohledu. Dnes vím, že ani po maturitě, tzv. zkoušce dospělosti, není člověk zdaleka připraven na všechny nástrahy života a v podstatě se ocitá v totožné situaci jako já před několika lety. Tedy jako primánek na škole, kde se teprve musí naučit orientovat. Počátky byly krušné. Někteří kantoři nám do hlav tloukli spoustu neznámých slov způsobem skoro až vysokoškolského studia, jiní si užívali práci se studenty, kteří je ještě poslouchají, protože nevědí, že to jde i bez toho, a proto si s námi ve výuce hráli. Ať už byl ale jejich přístup jakýkoliv, počáteční snaha a píle v učení byla brzy pryč. Najednou jsem pochopila, že už jsem na škole, která mě dovede až k těmi osmi lety neuvěřitelně vzdálené maturitě a nečeká mě žádné přijímací řízení na střední školu. Ve chvíli, kdy se vrstevníci ze základních škol v deváté třídě připravovali na krok do neznáma, my gymnazisté jsme nemuseli dělat vůbec nic. Nároky na naše studijní výkony byly samozřejmě mnohem vyšší. O tom jsem se mnohokrát přesvědčila, ale domnívám se, že ne dostatečně. Stále jsme sice vyhrávali olympiády a řešili obtížné úlohy, ale ty z nás, kteří jsme neměli motivaci v sobě nebo u rodičů, gymnázium odnaučilo systematicky pracovat a zdokonalovat se. Mylně jsme si totiž stále mysleli, že vyšší ročníky, kde už bude učení a znalostí skutečně potřeba či dokonce maturita, jsou daleko před námi.
Závěr je tedy jednoznačný. Ani ta nejkvalitnější a nejnáročnější škola mi nezajistí, že nepropadnu mezi chronické lenochy. Je jen na mně samotné, uvědomit si, co mi do života dá věčné odkládání povinností nebo skutečná cílevědomost a využití všech svých schopností k co nejlepšímu výkonu. To se ale neskládá z velkých činů, nýbrž z drobností, kterým můžu dát nálepku – SPLNĚNO.
Tereza Pelikánová, sexta
Nová nemoc teenagerů???
Co se nám všem vybaví při slově nemoc? Mně osobně hlavně rýma, kašel nebo v nejhorším případě rakovina a jiné „obvyklé“ nemoci. Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem úplně zdravá, ale pak přišla nová informace. Prokrastinace nemoc, která hrozí snad každému dospívajícímu. Znám jen málo vrstevníků, kteří by si věty typu : „ Času dost.“ nebo „ Udělám to zítra“ nikdy neřekli. Já osobně mezi ně bohužel opravdu nepatřím.
Známé věty rodičů mě většinou nechají v klidu. Nelámu si hlavu s tím, že bych to asi doopravdy měla udělat a že jinak mi nejspíš hrozí nějaký trest. I když si zapíšu své úkoly do diáře, plnění den předem nebo ještě lépe v určený den mě skoro nikdy neminou. Už kolikrát jsem si říkala: „ Už s tím musím něco začít dělat!“. Dokážu si rozkázat, ale meumím se poslechnout a natož splnit úkol zadaný někým jiným. Je to snad problém dostatku zodpovědnosti? Možná. Ale nemáme snad touhu stát tak řečeno někým? Být nejlepší ve svém oboru a dostávat za to co nejvyšší ocenění? Máme možnost své budoucnosti pomoci léčením této nové generační nemoci?
Nejspíše ano, ale jak ji léčit? Bylo by fajn, kdyby nám vědci pomohli objevením léku, ale toho se pravděpodobně nedožijeme a možná ani generace po nás ne. Asi si budeme muset všichni pomoci sami. Řekla bych, že skvělou pomocí by se mohla stát ctižádost každého z nás. Další ze zbraní, která mi chybí. Vždycky jsem jen nechtěla být ta nejhorší, ale nemusela jsem honem vyhrávat. Krásná střední cesta byla moje volba ve většině věcí. Další možnost léčení? Možná se přemáhat co nejvíce, až nám to nepřijde zvláštní. Spousta předmětů ve škole nás jednoduše nebaví, jen protože nám nejdou. Možná by rozumným řešením bylo si co nejdříve vybrat cestu kariéry a tvrdě jít za ní. Učit se pouze předměty podle nás důležité, ale má to i své stinné stránky. Za prvé to naši nemoc nevyřeší a za druhé já sama jsem své rozhodnutí změnila už tolikrát, že kdybych se neučila všechno, mohla bych dopadnout jako samouk nově potřebných předmětů.
Prokrastinace je podle mě nemoc rozmohlá po celém světě u většiny generací. Je možné, že anketa o přítomností této diagnózy by dopadla velmi překvapivě. A léky by se začaly vyvíjet velmi rychle, protože nemoc přítomná skoro u sta procent jedné generace by se přece vymítit měla.
Ludmila Beščecová, sexta
Česko? Pivo a Nedvěd!
Popularita našeho malého státu ve světě není rozhodně nijak vysoká a bohužel i dnes spousta lidí – byť z vyspělého a svým způsobem „uvědomělého“ západu – nemá tušení, kde vlastně země piva leží. Je naše chyba, že se neumíme správně prezentovat, nebo je obecné povědomí o nás zapříčiněno historií a „dobou temna“ - komunistickým režimem?
Když se v USA řekne „Česká republika“, jen málokdo ví, o čem je řeč, jak ukazovalo video kolující po internetu. Pro některé jsme část Ruska či Jugoslávie, pro jiné stát ležící v Asii, útěchou každopádně může být, že Američané všeobecný přehled zkrátka nemají. Nicméně, v Evropě to mnohdy není o moc lepší.
Ze zkušeností, mých přátel i vlastních, z výměnných pobytů vím, že i italští studenti tzv. Vědeckého lycea mohou být velice překvapeni faktem, že nemáme moře, prodávají se u nás jogurty, pijeme balenou vodu a nežijeme jako pravěcí lidé v jeskyni. I na našem kontinentu existují tací, pro které jsme „ta zaostalá komunistická země za bývalou železnou oponou“. Naštěstí vzdělanější část světové populace alespoň tuší, že naše hlavní město je Praha, rodiště Franze Kafky (který je ve světě známý, ale těžko říct, kolik lidí si ho spojí s Čechy), a pár základních informací.
Ve většině případů jsou však reakcí na název naší vlasti slova jako pivo, slivovice, hokej, Nedvěd, Baroš. A momentálně asi také náš pan prezident - díky jeho slavné krádeži pera v Chile.
Joyce Zýková, septima