Dofáci na Stezkách z lásky
Letošní sedmičlenná skupina bronzových dofáků si svou expedici naplánovala na 12.–13. 9. s cílem zúčastnit se projektu Stezky z lásky a pomoci obnovit stezku přes Albertovy skály.
V pátek ráno jsme měli sraz na nádraží v Berouně s paní učitelkou Smolovou, která nám předala vlajku a dodatečné informace, a tak jsme mohli expedici zahájit. Jeli jsme vlakem na Smíchov, kde jsme přestoupili na autobus do Sedlčan.
Ze Sedlčan už jsme museli pěšky. Naše cesta směrem na kemp Častoboř byla dlouhá 17 km a vzhledem k těžkým batohům a několika dlouhým stoupáním nebyla nejpohodlnější, ale i přesto jsme vyšli s chutí.
Asi ve třetině cesty, v obci jménem Osečany, jsme se setkali s našimi učiteli panem Baborem a paní Smolovou a v úkrytu autobusové zastávky jsme si dali oběd. Náš odpočinek zde trval o něco déle, než jsme plánovali, jelikož se vydatně rozpršelo. Nakonec jsme ale zatli zuby a stále za mírného deště jsme se vydali dál. Jinak cesta proběhla bez problémů. Největší výzvu pro nás představovala dvě prudká stoupání a následná klesání na konci naší cesty, ale i ta jsme nakonec zvládli.
Do cíle jsme dorazili po páté odpolední a po menších komplikacích souvisejících s rezervací kempu jsme postavili stany a šli se setkat s dalšími účastníky Stezek z lásky. Vedoucí brigády nám večer vysvětlil, co nás další den čeká, a také nám vyprávěl o přírodě a historii okolí Albertových skal. Pak už byl čas uvařit večeři a jít brzy spát, protože jsme před sebou měli náročný den.
Ráno jsme po teplé snídani rychle sbalili stany i se všemi věcmi zpět do batohů, jelikož sraz „stezkařů“ byl už v 9 hodin. Celkově nás bylo přes 30, tak jsme se rozdělili na dvě skupiny (my byli v té větší), z nichž každá pracovala na jiné části stezky. Nástroje se naložily do aut, ale my jsme museli k naučné stezce pěšky. Ovšem krátká cesta na místo se neobešla bez problémů, museli jsme totiž projít kolem hnízda hodně agresivních sršňů a ne všichni vyvázli bez žihadla.
Naší prací bylo vyměnit ztrouchnivělé dřevěné zpevnění naučné stezky a také vyčistit schody. Nejtěžší bylo určitě přenášení nových dřevěných trámů nerovným skalnatým terénem (ale o to se většinou postarali zkušení stezkaři). Po pár hodinách jsme měli pauzu na vynikající společný oběd, kdy jsme měli příležitost si s našimi kolegy trochu popovídat, ale pak už byl čas vrátit se do práce. Když jsme očistili i schody na konci našeho úseku, svolal si nás vedoucí brigády na společnou fotku a pak už jsme se mohli vydat zpět do kempu (jinou cestou, tentokrát bez sršňů).
V kempu jsme si my dofáci vyzvedli své batohy a vydali jsme se na cestu do Nalžovic (která byla výrazně kratší než ta z předchozího dne). A pak už jen zbývalo počkat na autobus zpátky do Prahy.
I když byla expedice fyzicky náročná, moc jsme si ji užili a jsme rádi, že jsme mohli pomohli. Děkujeme Stezkám z lásky, že jsme se mohli zúčastnit (i přes pozdní přihlášení). A všem určitě doporučujeme výlet na Albertovy skály – i když terén je náročný, jde o opravdu nádherné místo.
Napsala Karolína Veselá, 3.B; fotil Václav Vyskočil, 3.B
