Za tuhle knihu Vám patří dík!
V rámci 15. ročníku mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy Praha, který se konal ve dnech 14. – 17. května v tradičních prostorách Výstaviště Praha – Holešovice, proběhlo i slavnostní vyhlášení soutěže Za tuhle knihu Vám patří dík!, která byla organizována pod záštitou kampaně Rosteme s knihou. Soutěže se zúčastnila i naše studentka Karolína Pondělíčková ze sekundy. Z více než tří tisíc soutěžících se umístila v první desítce, a byla pozvána na slavnostní předávání cen, které se uskutečnilo v pátek 15. 5. na výše jmenované akci. Srdečně blahopřejeme!
Zde je vítězná práce:
Dopis panu Gaarderovi
Milý pane Gaardere,
píši Vám proto, že Vám chci vzdát hold za vaši geniální knížku,,Dívka s pomeranči“.
Vím, že jste napsal knih hodně, a proto upřesním děj. Příběh pojednává o tom, jak umírající otec napíše dopis svému, tehdy ještě malému synovi, ve kterém mu píše jak potkal svou životní lásku Veroniku.
Na Vašem psaní je něco neobyčejného. Nejen jakési kouzlo, které provází celý příběh, ale také neuvěřitelná přitažlivost příběhu. Česky řečeno, člověka něco nutí číst. Báječné na Vašich vyprávěních je též to, že nejsou určena pouze filosofům, ale i nám obyčejným smrtelníkům, kteří nemají s filosofií nic společného.
Po přečtení Vašeho krásného příběhu jsem se musela zamyslet a musela jsem přemýšlet o jeho kráse. Člověk často zjistí jaký bude příběh podle stručného obsahu na zadní straně knihy. U ,,Dívky s pomeranči“ tomu tak nebylo. Stačil mi jediný pohled na obal a věděla jsem, že tato kniha bude jednou z mála, která mi vlije krev do žil. Bylo to stejné jako když vidíte pyramidy v Gíze, nebo korálové útesy. Prostě takový ten pocit, když Vám přejede po zádech kostka ledu a pomalu se rozpouští…
Nejraději mám tu část, kde otec sedí se svým malým synem na zahradě, ukazuje mu hvězdy a uvědomí si, že mu zbývá jen několik dní života, že se jeho život blíží konci. Při druhém čtení Vaší neuvěřitelné knihy jsem si uvědomila, že život začíná až ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jednoho dne skončí. A já si to v tu chvíli uvědomila. Legrační na tom je, že já si to uvědomila už ve dvanácti letech, ale spousta lidí si to uvědomí, až když jsou staří, nebo dokonce až na smrtelné posteli. Takoví lidé žijí vlastně jen chvilku. Já osobně nevím, zda-li jste si to už Vy uvědomil, protože Vás neznám, ale myslím si, že za Vás mluví Vaše srdce, které jste dal svým knihám a jejich čtenářům. Jestli si tento dopis někdy přečtete, to nevím, ale až Vy nebo já umřeme, zůstanou po nás naše činy. Po mně toho moc nezůstane, kromě popela, několika vzpomínek a mých osobních věcí, ale po Vás tady zůstane spousta skvělých, dokonalých knih pro každou generaci a Vaše názory, které nám v nich sdělujete.
Ale nezávidím Vám, protože vím, že jsem měla možnost přečíst si Vaši nádhernou knihu ,,Dívka s pomeranči“, která mi otevřela oči.
S úctou Vaše věrná obdivovatelka Karolína Pondělíčková