„Kabinet hrůzy“ doktora Prinzhorna
Přirozeně že moderní mění je uměním šílenců, přičemž tito šílenci jsou zcela zjevným synonymem Žida. Lze tedy bez obav říci, že tyto takzvaná „umělecká díla“, tento mor, který zde sledujeme, pochází právě od Žida. Už v devatenáctém století, kdy se rodily základy slavné německé psychiatrie, lékaři zabývající se šílenstvím tušili, že tento Žid je dědičně degenerovaný, a tato zvrhlost že ho předurčuje k tomu, aby se u něj dříve nebo později projevily příznaky dobře skrývaného šílenství. (Katalog k výstavě „Zvrhlé umění/Entartete Kunst“, Německo, červen 1937)
Průměrný člověk, patřičně válcovaný nacistickou propagandou, se však v létě 1937 setkal s něčím novým: jasnou a racionální argumentací, proč moderní umění vlastně žádným uměním není. Dostalo se mu zpětného vysvětlení toho, proč moderní umění nechápe: všichni umělci jsou totiž podle rétoriky Třetí říše regulérními šílenci. A protože průměrní nemívají vysoké nároky, uvěřili.
Martin Kučera
Většina lidí má pocit, že by umění mělo být něco, čemu každý člověk rozumí, co potěší a pohladí na duši, že umění je vytvářeno podle obecného vkusu, nikoho neuráží, nepranýřuje a vůbec tak nějak nevyžaduje žádnou velkou námahu k pochopení. Zobrazovat by se tedy měla výlučně témata veselá, neb když přijdou domu uondaní z práce, chtějí, aby jim něco zvedlo náladu, nechtějí se koukat na něco ošklivého, nebo přemýšlet nad nespravedlností světa.
Karolína Kopecká
Najít vztah mezi šílenstvím a modernou bylo pro nacistickou propagandu především otázkou „vědeckého přístupu“, jenž by ze zcela nesmyslné ideologie vybudoval důvěryhodnou teorii. Hlavní důkazy tak mělo nacistům snášet lékařské konsorcium, o jehož erudici nemělo být pochyb.
Paradoxně však člověk, od něhož vyšel první impuls, neměl s nacismem pranic společného: lékař psychiatrické kliniky v Heidelbergu doktor Hans Prinzhorn pro studijní účely pouze ucelil obří sbírku přibližně 5000 kreseb a maleb psychicky narušených jedinců (schizofrenie, maniodepresivní psychóza apod.) a nechtěně tak poskytl nacistické mašinérii vědecké podklady pro jejich teorii. A byl to taktéž on, kdo tuto sbírku zprostředkoval Chagallovi, Kleemu, Picassovi a dalším zvučným uměleckým jménům 20.století. A tito, fascinováni upřímností, kterou před sebou uviděli, začali tvořit v témže duchu. Upřímně, vášnivě, bez skrupulí. Umíme si představit vhodnější důkaz, který se nacistům mohl dostat do ruky? Důkaz, který by svědčil o jasné vazbě mezi šílenstvím a vším tím, co nacismus nedokázal pojmenovat, a proto nenáviděl? (MK)
Když jsem se tak dívala na obrazy Elsy Blankenhornové, která trpěla těžkou psychickou poruchou, uvědomila jsem si, jak nápadně se podobají obrazům Marca Chagalla. To samé Vasilij Kandinskij. Jeho obrazy se mi neuvěřitelně líbí a mám je strašně ráda. Ale jsou to jen barevné skvrny, obrysy, fantastické tvary. Stejně tak jako na obrazech z Prinzhornovy sbírky. Některé exponáty mi zase trochu připomínaly díla Edvarda Muncha.
Eliška Kadlecová
Všem potencionálním návštěvníkům domu U Kamenného zvonu: nečekejte šokující, drastické výjevy plné krve a temných barev, Prinzhornova sbírka není registrem otisků masových vrahů. Autoři byli v jádru obyčejnými lidmi, chtěli vést obyčejný život, často měli i rodinu, poctivou práci a slušné vyhlídky na penzi. Kreslili jako kdokoliv z nás, často naivně, neuměle, bez znalosti zákonů kompozic a barevného spektra. Jejich práce působí zcela nenápadně a intimně – avšak to pouze do okamžiku, než se seznámíme s jejich osobním chorobopisem. Pak se před námi otevře ona druhá a odvrácená strana, Peklo v té nejdrtivější koncentraci, jakou dokážeme snést... (MK)
Obrazy samy o sobě nebyly vůbec tak skličující, jak jsem očekávala. Depresivní a smutné byly životní osudy lidí, kteří tyto obrazy vytvořili. Při představě, že tito lidé byli obrazu stejně blízko, jako jsem v tom okamžiku byla i já, na mě ten očekávaný skličující pocit dolehl...
Eliška Kadlecová
Když se zamyslím, že mnoho malířů vystavovaných obrazů mělo v mládí dobré zázemí a výchovu a nějakou tragédií se v nich něco zlomilo a oni museli být hospitalizováni v léčebnách, to mě velice děsí.
Amálie Elbournová
Mám-li se přiznat, očekával jsem krvavě prýštící barvy, tahy nervně črtané přes plátno, nespoutanou erupci šílenství, děsuplné masky nebo tančící potvory jak z Boschových obrazů. Nic z toho se nekonalo. Přesněji řečeno: konal se pravý opak.
Díla takzvaných šílenců jsou přesná, klidná, systematická. Vše je na nich precizně promyšleno do nejmenšího detailu - překvapení jsou zapovězena. Když malují dům, kde vyrůstali, narýsují ho jak technický výkres k přijímačkám na architekturu. Když malují člověka, je to vyhlazená bytost, jemně vystínovaná a elegantní – odhaduji to tak tři čtyři hodiny soustředěné práce. Cítí potřebu své obrazy (spíše obrázky) vysvětlovat: text se vine kolem obličejů, protíná krajinu a mizí někde na druhé straně papíru. Jeho obsah je však stejně tajemný jako kresby sami; v lecčems připomíná názvy umisťované Goyou pod jeho nejslavnější grafiky.
A ještě jedna věc zarazí: jako malé děti pořád opakují stále tentýž motiv. Kunsthistorik by podal vysvětlení: autor si našel svůj styl. Nechtěl bych však mít autorův styl. Jeho styl je umanutost v zacyklených výjevech, do zešílení opakovaných s takovou precizností, až z toho běhá mráz po zádech. Oskar Voll kreslí inkoustovou tužkou stále totéž: černí hranatí vojáci sedí či stojí, u nich skloněný kůň, někdy možná strom, na obzoru v každé ze stovky kreseb, co udělal, kotouček měsíce. Když data-projektor simuluje šílenství a přepíná jednotlivé kresby mezi sebou, máte pocit, že se nacházíte v ponuré kleci, z níž se nelze hnout. Zdá-li se špatný sen jednou, nejhůře se ráno probudíte zpocení. Máte-li ale tutéž noční můru stále, sáhnete po břitvě. Takhle nějak vypadá šílenství. (MK)
Někteří malíři bývají ovlivněni tím, jestli se jejich obrazy prodají, jestli se budou líbit nebo třeba nějakou zakázkou, berou v potaz to, jak se na jejich dílo budou dívat ostatní. Nic takového obrazy a malíře z Prinzhornovy sbírky neovlivnilo a důvod je zřejmý. Obrazy malovali lidé, kteří nebyli ovlivněni vnějším světem, ale jen tím svým vnitřním, ať už byl jakýkoli. To se školenému malíři nikdy nemůže povést, proto se jimi také někteří nechali inspirovat.
Katule N.
Oskar Schlemmer řekl: ,, Celý den jsem si představoval, že zešílím a byl jsem touto představou potěšen, neboť pak bych měl vše, co jsem vždy chtěl: Existoval bych naprosto ve světě idejí, ve světě introspekce, získal bych vše, co mystici hledají."
Johana Bekeová
Z pohledu diváka zkoumajícího jednotlivé obrazy mě asi nejvíc zaujala naprosto dokonalá propracovanost a smysl pro detail u každého díla. Není se čemu divit, tito lidé strávili často více než půlku z celého života zavření v ponurých ústavech pod dohledem psychiatrů. Nedokážu si představit, v jakých podmínkách okolo roku 1920 žili pacienti v ústavech a jak se s nimi zacházelo, je mi však jasné, že tito lidé se upínali k činnostem jako například malování nebo kreslení a mohli na nich pracovat celé roky.
Markéta Macháčová
Mě osobně zaujala díla Adolfa Schudela (Žabí tůňka a ještě jedno, jehož název už si nepamatuji). Byla neuvěřitelně propracovaná do těch nejmenších detailů. Byla vytvořena jen pomocí tužky, stínování bylo tak dokonalé, že jsem si při prvním pohledu myslela, že je to fotografie.
Sára Piklová
Osobně mi tento "vyšinutý" pohled na svět přijde velice zajímavý. A z tohoto úhlu by měla být hodnocena i Prinzhornova sbírka. Jako osobité vyjádření vnímání světa kolem lidmi, jež jsou jiní, v praktickém životě sice nepoužitelní, ale rozhodně nejsou nezajímaví a zavrženíhodní. Protože to, že většina lidí posuzuje dění kolem sebe přísnou logikou neznamená, že jiný pohled je nemá čím obohatit a otevřít jim nové obzory.
Karolína Kopecká
70 000 zavražděných v plynu. Dalších 100 000 „imunizovaných“, mám-li si pomoci skutečnou dobovou terminologií, injekční stříkačkou. Taková je rekapitulace operace skryté pod kódovým označením „T4“. Všichni méněcenní, tj. duševně nemocní, jež nebyli nezbytní pro budoucnost Třetí říše, byli zaneseni na seznamech těch, kteří nemají přežít. Když projdeme expozici v Domě u kamenného zvonu, pár jich tam také najdeme. Byli zplynováni. (MK)
Došla mi jedna dost stěžejní věc. Lidé, které zasáhla nějaká katastrofa, lidé, co trpí nějakou duševní chorobou nebo jsou jen citově dost labilní nebo oslabení, umí naprosto bez problémů ze sebe své pocity dostat a přenést je třeba na papír či plátno... Musí mít jen schopnost dostat své emoce ze sebe ven. Myslím si, že psychické poruchy tyto skryté city uvolňují a umocňují...
Eliška Kadlecová
Na závěr tedy: jsou všichni ti malíři, kteří se nechali inspirovat „uměním šílenců“, šílení? Dokážeme vůbec definovat šílenství a normalitu? Znamená stádní kolektivismus kvalitu a výjimečnost něco nezdravého? Když se Prinzhorna ptali, jestli nejsou oni později proslavení malíři také trošku rozumu mdlého, když kopírují šílence, odpověděl jim: je to stejné, jako byste o pařížských řezbářích, kteří napodobují sošky afrických bůžků, tvrdili, že to jsou taky černoši. (MK)
Pro mě se tato díla nelišila od obrazů „zdravých“ malířů, vždyť mnohdy hranice „normálnosti“ není rozeznatelná, je to jen jakýsi nepsaný kodex dané doby. Dokonce v mnoha dílech bylo daleko více lehkosti a fantazie oproti těm, co známe. Jsou uměleckými více než ta známá dogmata. Vylučují se snad netradičnost a umění? V tomto případě rozhodně ne. Navíc každý obraz má viditelnou hloubku a zobrazuje část malířova útrpného života a právě to je činí tak zajímavé.
Bára Vopařilová
Když se porozhlédneme kolem sebe, uvědomíme si, že se svět nerozděluje pouze na zdravé a psychicky nemocné. Myslím si, že většina z nás je někde mezi. Každý má nějaké problémy (i kdyby se jednalo z jiného pohledu o maličkosti), které samozřejmě působí na jeho psychiku. Proto bych se na tyto obrazy nedívala příliš odlišným okem než na obrazy jiné.
Kateřina Oukropcová
Je umění duševně postižených vůbec umění? Když se jím inspirovali i normální, významní umělci, tak by mělo být. Hitler však prohlašoval něco jiného. Já si myslím, že jde o umění, ale o takové jiné umění. Umění bez hranic, kde malíř nemaluje podle určených pravidel, ale podle toho co právě v tom okamžiku cítí. Například malují svůj vnitřní svět, postavy, co se jim zjevují v důsledku nemoci. A v některých případech jsou jejich díla lepší než od slavných umělců.
Tereza Černá
Ale kam se dají zařadit obrazy z Prinzhornovy sbírky? Obrazy, které jednu stranu veřejnosti tolik pobuřovaly a druhou tolik nadchly? Řekla bych, že tato svým způsobem naprosto dokonalá díla jsou tvořena lidmi napůl dospělými („malíři“) a napůl malými dětmi. Jsou to lidé někdy tak uzavření, že je téměř nemožné proniknout do jejich dokonalého, vlastního vysněného světa. Přesto nám někteří z nich dovolili proniknout do neznámých končin a nahlédnout do světa snů.
Markéta Macháčová
Hans Prinzhorn byl názoru, že pravé umění má zobrazovat duši. Tato výstava bezpochyby zobrazuje duše psychicky narušených pacientů ve své nahotě. Z tohoto pohledu se jedná o čisté umění, zobrazení duše bez cenzurování rozumem, studem a uměleckou kulturou.
Jakub Hrbek
Chápu, že někomu se moderní obrazy nemusí zamlouvat stejně tak, jako se nelíbili nacistům... Nikdo na světě přece nemůže rozhodovat o tom, co je či není umění (viďte, pane Knížáku!). Je to na každém z nás, na našem vkusu a náladě. Pro mě byla tato výstava zážitkem, obrovským přínosem i velkým ponaučením z hlediska moderních dějin.
Eliška Kadlecová