Roku 1946 zřídilo vedení KSČ zvláštní oddělení, které verbovalo spolupracovníky v ostatních stranách a získávalo od nich informace a dávalo jim pokyny jak ovlivňovat politiku svých stran ve prospěch politiky KSČ. Úsilí komunistů nahrávaly vnitřní poměry v Československu, které v plné míře zcela neodpovídaly poměrům v zavedených demokraciích (systém pouhých čtyř stran, jiné nebyly povoleny, nejistá bezpečností situace v pohraničí po obou odsunech, divokém i „řádném“, řádění tzv. revolučních gard v pohraničí a rozsáhlé rabování zde zanechaného majetku), i sympatie velké části československé společnosti vůči levici. Svojí populistickou politikou a neustálým vyvoláváním sporů s jinými politickými stranami destabilizovala KSČ politickou situaci v Československu. Počátkem roku 1948 již byla politická situace zcela vyhrocena. Krize začala 20. 2. 1948. Na protest proti personálním změnám ministra Noska v SNB a kterými se předseda vlády K. Gottwald odmítl zabývat, podalo 13 nekomunistických členů vlády, z celkem 28, do rukou prezidenta demisi. O svém kroku prezidenta předem neinformovali ani si nezajistili podporu sociálních demokratů a nestranických ministrů L. Svobody (ve skutečnosti tento muž stál na straně komunistů) a J. Masaryka, jenž demisi odmítl. Politická krize trvala pět dní a byla vyplněna sérii dramatických událostí, na jejichž konci byl pád vlády a převzetí moci komunistickou stranou. Během té doby byl prezident E. Beneš vystaven nátlaku komunistů i představitelů a zástupců dělnického hnutí a odborů.
Byli zatýkáni představitelé nekomunistických stran a nepohodlné osoby a prováděny prohlídky v sekretariátech nekomunistických stran, ozbrojovány Lidové milice a svolávány demonstrace (24. 2. 1948 proběhla generální stávka), vznikají tzv. akční výbory, které „čistí“ závody, úřady a školy od nekomunistů a jsou zastaveny první nekomunistické noviny (Svobodné slovo), nad jinými přebrala KSČ kontrolu (Lidová demokracie). Nejvyšší představitelé nekomunistických stran se v průběhu krize chovali naprosto diletantsky a nezodpovědně. Jediným viditelným odporem vůči chování komunistů byla demonstrace asi 5 000 studentů, učitelů a novinářů, kterým se i přes odpor Lidovým milicí a komunisty ovládaných bezpečnostních složek podařilo dojít až na pražský hrad, aby vyjádřili prezidentovi svoji účast a podporu. Ten je však nepřijal. Za účast v tomto pochodu byli mnozí z nich zatčeni a perzekuováni. 25. 2. 1948 přijal prezident Beneš demisi nekomunistických ministrů. Dle tehdejších zákonů nemusel Gottwald rozpustit vládu, ale mohl odstoupivší ministry nahradit jinými osobami, což také učinil. Čistky a zatýkání pokračovaly i v následujících dnech a týdnech. Cesta k nastolení totalitního komunistického režimu byla otevřena.
Zatímco hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1 (pouze však u osob kteří nepoužívají námezdní práci), u všech ostatních již v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz. Vklady u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Právě tento krok většina obyvatel pochopila jako velkou krádež, tím spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V některých městech došlo po reformě k nepokojům zejména mezi dělníky. Nejsilnější odpor vzbudila měnová reforma v Plzni, kde byl její dopad ještě zvýrazněn tím, že plzeňská Škodovka úmyslně vyplatila mzdy dříve, před reformou (viz Plzeňské povstání). Vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1. Vklady na knížky dělníků a úředníků z pravidelného podnikového spoření se přepočítávaly v poměru 5:1. Zůstatky na účtech organizací JZD se přepočítávaly 5:1. Průměrně došlo k celkovému přepočtu 10:1 (Vklady ve státní spořitelně před měnovou reformou 9 000 000 Kčs, po přepočtu 930 000 Kčs).
V důsledku této reformy ještě více poklesla životní úroveň a kupní síla obyvatelstva, což se odrazilo na síle celé československé ekonomiky.
Měnová reforma byla provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu. Byly tak porušeny základní závazky vůči této organizaci a po nátlaku bylo členství Československa v MMF v roce 1954 ukončeno.