Anežka a její dny v době koronavirové
Anežka Bělohlávková - nenápadná studentka sekundy. Přečtěte si, jak prožívá své současné dny, jak vnímá sounáležitost se společností nejen v České republice. A také ví, že jí letošní zkušenost nejen vzala tzv. "obyčejný" život, ale hlavně dala možnost přerovnat si priority.
Můj život v době koronavirové
Posledních několik týdnů si Česká republika prochází velkými změnami. Pro každého všechna tato opatření znamenají něco jiného. Někdo je možná rád, že je doma, a užívá si času pro sebe. Pro některé je to výzva, kterou musí překonat. Já sama se řadím do druhé skupiny. Jelikož ve svém volném čase po škole dělám hodně aktivit, je pro mě velmi těžké sedět doma a snažit se nezbláznit. Také, i když je to trochu přehnané, jsem docela závislá na svých kamarádech. Jelikož je kvůli současné karanténě nedoporučeno vycházet z domu, k čemuž se ještě vrátím, musím si vystačit s internetovým spojením s okolním světem. Není to tedy jen zkouška pro mě, ale i zkouška vztahů, jelikož kamarádství na dálku, i když jen dočasné, není nejlehčí.
Nyní bych se chtěla vrátit k vycházení ven. Já a má rodina máme to štěstí, že vlastníme chalupu v Jizerských horách. Každý den si proto užíváme horského vzduchu. Bohužel přes látku roušky, ale když si vzpomenu na heslo, které se mi nyní v hlavě objeví celkem často, tedy já chráním tebe a ty chráníš mě, hned se cítím lépe, jelikož vím, že v tom nejsem sama a celý svět si prochází tím, čím si procházím já. Právě ono spojením se všemi obyvateli této planety je pro mě velmi osvobozující, už jen ten pocit, že všichni máme něco společného je, úžasný. Proto si myslím, že bychom se všichni měli podporovat, alespoň na internetu, ke kterému má většina z nás přístup.
A nyní trochu odlehčím situaci a napíšu sem, jak trávím svůj volný čas.
Každý den se snažím vstát před devátou hodinou, abych celý den neproležela. Poté se samozřejmě učím, abych nezameškala školu, a i když je samostudium někdy obtížné, pomohlo mi, abych si uvědomila, že mě škola sama o sobě docela baví. A to ode mě neuslyšíte velmi často. Každý den také chodím alespoň na hodinové procházky s naším pejskem, a tak si vyčistím myšlenky nejen já, ale zároveň se Wošík hezky projde.
Jak je tedy vidět, mé dny nejsou velmi zajímavé, prakticky se točí v kruhu-vstát, učit se, jíst, učit se, projít se, učit se, najíst se a jít spát. I když má tato karanténa svá negativa, má i pozitiva, já jsem si alespoň uvědomila, že přátelé nejsou vše a že mám doma rodinu, která mě miluje víc než kdokoli. Také mi vzrostl respekt k učitelům, kteří zasvěcují svůj život tomu, abychom my byli vzdělaní, a za to bych jim chtěla srdečně poděkovat. Zároveň jsem se rozhodla, že až všechno toto skončí, budu se snažit trávit co nejméně času doma, na mobilu či počítači, a budu se snažit chodit ven a být s přáteli.
Tato karanténa mě naučila, že život je krátký, a proto ho nesmím promrhat za monitorem, zavřená ve svém pokoji. Nesmím ho promrhat nadávkami na školu, místo toho si ji musím užívat, dokud to jde. Zkráceně jsem i docela ráda, že tato situace nastala, alespoň si mohu promyslet smysl svého života.
Anežka má můj obdiv. Na dotaz, zda mohu její postřehy zveřejnit, mi odpověděla, že bude moc ráda. A že její příběh možná pomůže těm, kteří si se současnou situací neví moc rady...