NERVÓZNÍ STROMY KRIŠTOFA KINTERY
V úterý 24. října 2017 jsme se my, studenti čtvrtých ročníků semináře Dějin umění, vydali na prohlídku výstavy v pražském Rudolfinu. Čekaly na nás velmi zajímavé obrazy a instalace výtvarníka Krištofa Kintery. Celá výstava nesla název Nervous Trees (Nervózní stromy) a název skutečně odpovídal tomu, co jsme viděli. (Jaroslava Pytlíková)
Kintera vystavuje v Rudolfinu při příležitosti jeho jubilejní sté výstavy. Z obavy, aby seriózní prostory Rudolfina jeho hravé instalace nezabily, rozhodl se pro radikální postup: celý vnitřní prostor této romantizující budovy naprosto přestavěl, popřel a rozbil. Hned v úvodní místnosti tzv. Masarykovy pracovny nechal na zem zřítit obří lustr. Za ním navršil vysokou hromadu špinavé sněhu, pokrytého vajgly a psími exkrementy. Jinde vystavěl na vysoké lešení imitaci své výtvarné dílny a původní místnost zcela zakryl. V další místnosti vybudoval vysoký polystyrenový piedestal s Jukeboxem a nechal návštěvníky, aby křehký pěnový materiál rozmetaly po místnosti; dřívější podoba místnosti tak pod nánosem polystyrenových ker úplně zanikla. Přiznám se, že podobný přístup jsem v takto tradičních galerijních prostorách zažil poprvé. A upřímně obdivuji management galerie za to, jak nekonečnou svobodu Krištofu Kinterovi poskytl. (Martin Kučera)
NERVOUS TREES
Výstava nese název Nervous trees. Právě nervózní stromy, po kterých je výstava pojmenována, obývají největší místnost výstavních prostor. Holé stromy obrácené korunou dolů svírají ve svých kořenech malé zeměkoule. Jednou za čas se větve roztřesou tak, že se celá socha s hlukem přesune po parketách na jiné místo.
Mají stromy vůbec důvod být nervózní? Mají. Lidé se k přírodě nechovají tak, jak by měli. Nedokážou si vážit života, který nám umožňuje právě příroda. Bez ní by nebylo nic. Pokud se strom zřítí, zeměkoule se roztříští a život přestane existovat. Tuto myšlenku zvládl Kintera vyjádřit naprosto výstižně a přitom jednoduše. Lidé se ke stromům v galerii chovají tak, jako ke skutečným rostlinám. Nejdříve si je se strachem prohlížejí, bojí se k nim byť jen přiblížit. Když ale zjistí, že jim nemůžou nic udělat, začnou si vyskakovat. Pobíhají kolem nich, dupou a nemají k nim žádný respekt. Stejně jako v reálném světě. (Markéta Micková)
Myslím si, že myšlenkou tohoto díla je, že jako je člověk živý organismus, tak i příroda je živá. Lidé jsou v této době na tomto světě často nervózní, tak proč by nemohly být i stromy? Třeba jsou nervózní z toho, že je mi lidé čím dál více ničíme pro vlastní potřeby (dřevo, plochy pro zemědělství). Glóbus na vrcholu představuje náš svět. Když strom bude hodně nervózní, svět může spadnout. Tím by stromy úplně opustily naši planetu. Nikde totiž není jistota, že tady příroda bude napořád, zvlášť když si ji sami likvidujeme. (Veronika Malá)
POSTNATURALIA
Z víceméně odpadových materiálů, jako jsou drátky, cívky, staré motory, rozteklé plasty, polystyren nebo rozbité rádio, vytvořil Kintera stromy, květiny, domy, podobizny. Vytvořil celé město, celý nový svět. Postapokalyptický a přesto nádherný a důmyslný svět plný nejen vtipu, ale do jisté míry i poznání. Celá výstava měla totiž mimo jiné poukázat na ochranu stávajícího světa – ač se nám tato „skládková“ městečka líbila, na reálné skládce by nám asi dobře nebylo. (Jaroslava Pytlíková)
Všudypřítomní dětští návštěvníci ve školním i předškolním věku nadšeně vykřikují, co jim to připomíná: „Město, les, továrna.“ Zjištění, že takzvaná Postnaturalia je vytvořena zcela z elektronického odpadu, nás nutí k zamyšlení. Po obvodu místnosti rostou nám neznámé drátěné rostliny okrášlené květy z vyvřelého plastu. Z obrazu visícího na stěně se dozvídáme, že roztřepená cívka se latinsky nazývá „Cuprum Master.“ Co má změť tranzistorů, cívek, chladicích článků a klávesnic pospojovaných svazky kabelů za význam? Jsou naše města, infrastruktura, průmysl součástí nějakého většího organizovaného celku? Schyluje se k době, kdy naše stroje „zdivočí“ a stanou se součástí živoucí přírody, ne-li ji nahradí? (Jonáš Jakůbek)
BANÁLNĚ FATÁLNÍ
V průchodu mezi místnostmi umístil Kintera domovní zvonky. Jsou jakoby vyrvané ze zdi nějakého paneláku – jen jim umělec přepsal jména. Na místě jsem se u toho zastavila – jako všichni, párkrát se zasmála (Nechutný, Lenivá, Záludná… vždyť to je k popukání!) a pokračovala dál. Ale při zpětném zamyšlení doma mi došlo, že je v tom nejspíš mnohem hlubší myšlenka, než se zdá.
Kintera často kritizuje nebo alespoň poukazuje na povrchnost a celkově toxické chování naší společnosti. A jeden z největších sociálních problémů je škatulkování ostatních. Děláme to všichni. Vždyť je tak snadné hodit někoho do krabice nadepsané „pyšná“ nebo „lakomec“. Je to asi tak snadné jako přepsat jmenovku na zvonku. Představte si, že vás někdo před takovou desku postaví a poručí, ať na někoho zazvoníte. Pravděpodobně se budete snažit dozvonit na rodinu „Skromných“ nebo paní „Statečnou“ a vynecháte starého mládence „Prudila“ a jeho souseda pana „Nechutného“. Co na tom, že paní Statečná má rasistické sklony a Skromní vás bez mrknutí oka okradou. Pan Prudil by vám naopak s radostí doporučil skvělou četbu, o které se tak rád baví.
Ne, to už ty štítky nevidí a vidět nechtějí. Ty prázdné budou brzy popsané - možná se přistěhuje slečna Šereda nebo manželé Nevděční – a tak to půjde dál a dál. Možná by bylo příště lepší se zamyslet, jestli zvoníte na Lenku Lenivou, nebo na člověka, kterého deprese každé ráno přemlouvají, aby zůstal v posteli a už nikdy se neprobudil. (Tereza Mrvová)
Malý sál mě zaujal ihned, jak jsem vstoupila. Kinterova díla pokrývala všechny stěny od stropu po podlahu. Nebyl tu žádný řád. Některá byla dokonce jen tak opřená o stěnu. Různě barevná pěna, dřevo a běžně používané věci jako smeták, hodinky, knoflíky. To společně s vtipnými popisky Kinterovi zcela postačilo k vyjádření důležitých myšlenek a poselství.
Líbilo se mi například dílo „Sami spolu“, což bylo asi osm různých ponožek v řadě. Každý z nás se někdy cítí osamělý, ale pokud máme štěstí, máme stejně osamělé přátele, takže můžeme být spokojeně osamělý společně. Anebo například žlutá pěna s mobilním telefonem namísto úst a s popiskem „My smart phone is too smart for me.“ S tím, jak se stále víc a víc rozmáhají nejrůznější technologie, je to tak pravdivé, až mě z toho zamrazilo. Velice mě pobavilo dílo „Láska nebeská.“ Smetáček a lopatka přesně vystihují pocity nás všech, kteří nevěříme na pravou lásku. (Aneta Tröglerová)
Původně se výstava měla jmenovat Banálně Fatální. Termín Banální odkazovala ke vtipným a zdánlivě neseriózním hrátkám s materiály a nápady. Diváci se měli pobavit, zasmát, zúčastnit. Ale po čase se k nim ve vzpomínkách měli navrátit, protože je nemohou dostat z hlavy; neustále je zaměstnávají a otravují – jako kamínek v botě. Odtud název Fatální. (MK)
DEMON OF GROWTH
Osobně mě nejvíce zaujal exponát s názvem Demon of Growth II, který Kintera vytvářel mezi lety 2013 - 2014. Tato spektakulární instalace se rozprostírá do všech stran 3. sálu výstavy a člověk opravdu neví, kde začíná a kde končí. Celý exponát je vytvořen z kulatých věcí (fotbalové, basketbalové, tenisové i florbalové míče, dětská skákadla, vánoční ozdoby, nafukovací míče do vody atd.). A to tak, aby vše navozovalo iluzi malé molekuly okolního světa. Uprostřed díla jsou dvě židle, kde si může návštěvník sednout a nechat se polapit barevností, hravostí a monumentálností celého projektu. Velice mě zaujalo, jak na toto dílo reagovaly malé děti. Dílem probíhaly, šlapaly po zbytcích kulatých předmětů, které jsou rozestaveny i po podlaze, a házely si s malými míčky. Celá výstava mě absolutně fascinovala, donutila mě zamyslet se, z čeho všeho se dá vytvořit umění a jakou má následně interpretaci. (Sabina Boubínová)
WE ALL WANT TO BE CLEANED
Byla jsem unesena celou výstavou. Zvláště potěšena jsem byla i vtipným způsobem vyjádření seriózních věcí. Nejvíce se mi však líbil exponát na samotném konci. V místnosti stojí na sobě posazených kolem 80 praček. Některé z nich jsou plně funkční a jednou za čas začnou ‚prát‘. Dostaly název We all want to be cleaned. Má to být takový stroj na zemětřesení. Ve mně to budilo dojem, že žijeme ve sebou vytvořené špíně a snažíme se ji vyčistit, ale na to je už příliš pozdě. (Denisa Voleská)
Bohužel pračky v době naší návštěvy fungovaly na pouhých 10-15%. Kintera byl donucen drnčící a hlomozící monstrum, které při odstřeďování rozkmitá celou podlahu, ztlumit a zčásti povypínat. Administrativní oddělení galerie Rudolfinum, které sídlí přesně pod výstavním sálem, si totiž stěžovalo na nadměrný hluk instalace a vážně se obávalo, aby se jim na hlavu nezřítily lustry či snad celý strop. Těžko si představit pro autora něco více uspokojivého než dílo, které protíná bariéry a šíří svůj odkaz nejen mediálním éterem, ale taktéž skrz beton, maltu a sklo. (MK)
