Jak mě „moje smečka“ vytáhla do psího útulku
Začíná nový školní rok. Odpočatá stojím před třídou. Čeká mě první překvapení. „Paní učitelko, mohli bychom koncem října vyrazit do Prahy fotit na tablo?“ Slyším dobře – tablo? Je teprve září…
Překvapení pokračuje: „ Chtěli bychom jet do psího útulku a pojmout tablo jako charitativní akci.“ Mé srdce se tetelí radostí, že mám takovou třídu. Na druhou stranu se v mém nitru ozývá hlásek, který mi připomíná dvě jizvy od psích zubů a strach z neznámých psů. Ale co bych neudělala pro opuštěná zvířata.
Dny utíkají a je tu čtvrtek 20. října. Organizací akce je pověřena Anička M. a Katka S. Dostávám pokyny, že mám být na autobusové zastávce v půl deváté a o víc se nemusím starat. Výborně, skutečně přicházím s předstihem, ale nikdo nikde. Nespletla jsem si hodinu nebo dokonce den? Ručička hodin ukazuje pět minut do odjezdu a já nervózně šmátrám po telefonu volat o pomoc. Vtom přiletí (doslova) Dominik a překvapeně hledí na naše složení. „Dominiku, víš, kde je ten útulek a jak se tam dostaneme?“ Bezradné krčení ramen je mi odpovědí. Sláva, přichází záchrana, skupinka studentů v čele s organizátorkami. Není nás málo? Dozvídám se, že část jede autem. A také že na dálnici je havárie a cesta se komplikuje větším zdržením. Katka s Aničkou telefonem jednají s útulkem a po celou cestu do Prahy mobilují s ostatními spolužáky. Lituji je, ale ať si užije organizace také někdo jiný než já.
Když se dostáváme do Prahy, naše cestování nekončí. Nejdříve metro, pak zase autobus a vyvrcholením naší cesty se stává přívoz. Chybí snad jen letadlo. Po téměř tříhodinovém putování se v trojském útulku vítáme s ostatními studenty. A čeká nás také městská policie. Ne, naštěstí se nic neděje, jen si nás chtějí vyfotit na jejich stránky, protože se také starají o odchyt zaběhnutých a toulavých psů.
Náhle se ozývá hlasitý psí štěkot, neslyšíme vlastního slova a každý z nás si vybírá pejska dle vlastního vkusu. Já si vybírám menšího, ale přítulného oříška. Nastává focení, krmení čtyřnohých neposedů piškoty a předání finančního příspěvku řediteli útulku. Při odevzdávání pejska mi bolí srdce, ale doufám, že brzy najde majitele, který ho bude mít rád.
Zpáteční cestu volíme stejným způsobem, přívoz, autobus, metro, autobus. Většina studentů zůstala v Praze užít si velkoměstský ruch, ale já po příjezdu domů, hladová, žíznivá, vyčerpaná, spolknu dva prášky proti bolesti hlavy a užívám domácího klidu. Už se moc těším na další výlet do Prahy.
Za několik dní dorazí fotka z útulku, a když se sami podíváte, nebyl to toho dne nejlepší úlovek městské policie? Chcete nás?